Dobrý den,
nacházím spoustu příspěvků o nezapadnutí do kolektivu, ale nic o vyčlenění z kolektivu, ve kterém člověk dříve fungoval. Stává se mi to téměř pravidelně. Na ZŠ, gymplu, vejšce. A teď i v práci.
Jsem extrovertka. Myslím, že milá a ochotná, nemám konflikty s ostatními. Stejnou práci dělám už tři roky, dva roky byly super, zapadla jsem do koletivu, chodila jsem s kolegy na nepracovní akce. Před rokem se ale objevila nová kolegyně a jako by mě nahradila. S ní se baví moji nejbližší přátelé, ji zvou nyní do hodspody ti, se kterými jsem tam sedávala posledních několik let.
Chvilku jsem se snažila držet s ní krok, ale nejde to. Prostě jsem to po nějaké době vzdala, ztichla, pobrečela si manželovi a snažím se s tím smířit. Proč se tohle stává?
Zpočátku jsem si myslela, že je prostě jen nová a neznámá, ale už to trvá dlouho a já stále koukám, jak se moji dřívější přátelé točí okolo ní a v její nepřítomnosti ani nemají náladu mluvit se mnou. Chápu, že jsou lidé „oblíbení“ a „neoblíbení“, ale mohou být také lidé, kteří mají prostě takovou povahu, že po nějaké době kolektiv omrzí?
Děkuji
Tyna
Názor odborníka
Dobrý den, Tyno,
to, co vnímám z vašeho popisu problému jako důležité, je věta: „Stává se mi to téměř pravidelně.“ Zřejmě tedy nebude popsaná situace souviset s konkrétní osobností vaší kolegyně a konkrétním typem kolektivu, ve kterém jste. Zřejmě zde půjde především o vás, o to, jak celou situaci (opakovaně) vnímáte, jak hodnotíte roli týmu nebo kolektivu a jeho jednotlivých členů.
1. Mohou existovat objektivní příčiny
Změnu vaší role v kolektivu mohou samozřejmě způsobit i příčiny, které příliš neovlivníte – například se kolektiv během doby značně obmění. Už v něm nemůžete mít stejnou roli, protože jsou v něm jiní lidé. To je přirozená změna, která s vaší osobností příliš nesouvisí.
Druhá možnost je, že jste se vy sama změnila, dospěla, osobnostně se posunula jinam. A stávajícímu kolektivu to přestalo vyhovovat nebo už vám nemůže poskytnout to, co dříve. A vy jemu. Třetí možnost je, že se opravdu jedná o specifickou osobnost vaší kolegyně, se kterou toho moc neuděláte. To vše je možné. Předpokládejme však, že toto není příčinou (právě proto, že se situace u vás opakuje).
2. Jak (obecně) vnímáte kolektiv a svou roli v něm?
Začněme od začátku: píšete o své kolegyni „…jako by mě nahradila“. V čem konkrétně máte pocit, že vás nahradila? Vnímáte kolektiv jako prostor, kde je nouze o místa? Kde může být pouze jeden člověk středem pozornosti, jeden kverulant, jeden formální a jeden neformální vůdce, jeden lenoch, jeden stmelovač?
Pokud si vytvoříte silnou a neměnnou představu, jak má něco vypadat (dobré jídlo, dobrá práce nebo dobrý kolektiv), pak se jen těžko vyrovnáte se situací, kdy daná věc vypadá jinak – funguje, ale není podle vašich představ. Mluvíte o vyčlenění. Vy‑členění znamená především, že se vy sama už necítíte jako fungující součást kolektivu. Případně vás tak necítí ostatní.
Co konkrétně pro vás znamená to „fungující“? Máte nějakou konkrétní představu o své roli, kterou byste chtěla v kolektivu mít? Je to role, kterou může obsadit pouze jeden člověk? Je to role, ve které cítíte, že vám mohou jiní členové kolektivu KONKUROVAT? Proč potřebujete s někým z kolektivu „držet krok“, jak píšete? Chcete být vždy a všude všemi oblíbená? Nejoblíbenější? Je pro vás v pořádku, že vás někdo bude mít hodně rád, a někdo méně (jak je to v životě běžné a nutné)?
Práce v kolektivu nebo v týmu není závod. V závodu si závodníci konkurují, protože je jasné, co je vítězstvím: projet jako první cílovou páskou. To může udělat jen jeden. V kolektivu ale není takový jednoduchý cíl dán. Každý člen týmu má jinou roli, která je jak důležitá, tak ne přesně definovatelná. Je jak stálá, tak proměnlivá – mlčenlivý introvert může být dlouho přehlížený, ale když je nějakou dobu nemocen, teprve tehdy si všichni uvědomí, jak jim opravdu chybí. Může přijít jiný druh problému, než je tým zvyklý řešit, a z mlčenlivého introverta se může najednou stát hektický organizátor práce ostatních. Víte asi, o čem mluvím.
Žádná role není fixní, obzvláště ta neformální (nemluvím teď o tom, že někdo je šéf a někdo je technik). Právě proto je pro vás důležité zamyslet se, zda (a pokud ano, tak proč) opakovaně vnímáte kolegy, kteří chtějí v kolektivu zaujmout podobnou neformální roli jako vy, jako někoho, kdo vás ohrožuje. Jaká je to role? Extrovert, střed pozornosti, dobrý komunikátor, stmelovač, sympaťák kolektivu? Přece do hospody nebo na pracovní akce může chodit celá parta extrovertů. V každém kolektivu může být spousta komunikátorů atd. Ptejte se také: máte něco s touto kolegyní společného? Pokud ano, jak sama v sobě tuto část své osobnosti akceptujete?
3. Jak jste k situaci přispěla?
Ptejte se sama sebe, jak jste vy sama přispěla k tomu, že se cítíte vyčleněna, i když jste dříve fungovala v kolektivu výborně. Uvedu příklad: do kolektivu přijde pan X, který mi z nějakého důvodu není příliš sympatický. Ostatním ovšem sympatický je. Ostatní se baví jak s ním, tak se mnou. Já však začínám být v nepohodě, protože mi pan X vadí. To se promítá do mé komunikace s ostatními – naznačuji, že se mi moc nelíbí. Ostatní mě však v tomto nepodpoří. Je zjevné, že si to nemyslí. To trochu pocítím jako zradu (nebo zklamání, nebo neporozumění, nebo neprozřetelnost ostatních).
Pokračuji v tomto naznačování – ostatní se ode mě začnou pomalu stahovat, protože jim chybí moje dřívější pozitivita a dobrá nálada. Nebo se stáhnu z kontaktu s ostatními já: chcete pana X, nebudete mít mě. Zpočátku třeba nevědomě. Ostatní ovšem toto akceptují, přizpůsobí tomu své chování a po určité době už mě třeba…ani nepozvou do hospody. Samozřejmě – jedná se o velkou zkratku, kterou jsem teď učinil. Ale zamyslete se – nemohla vaše cesta probíhat podobně? A pokud probíhala jinak, tak jak? Jak jste ji vy sama ovlivnila?
4. Co dělat dále?
Analýza toho, proč k uvedenému problému u vás opakovaně dochází, je určitě důležitá. Je důležité neopakovat to, co jste odhalila jako možné příčiny. Nicméně je třeba se zamyslet i nad tím, jak problém napravit nyní. Protože současná situace vznikla postupně, musíte se obrnit trpělivostí a dlouhodobě pracovat na jejím zlepšení. Neočekávat změny za týden.
Mé rady, jak situaci řešit: Zkuste něco udělat jinak. Zkuste udělat něco, co normálně neděláte. Zkuste něco, co děláte, nedělat. Dělejte to nějakou dobu a sledujte, jak to ovlivní váš pocit a vaší situaci. Dobrého se držte. Nefungující nápady brzy opusťte.
Namátkou mě napadá: Běžte na nepracovní akci a nesnažte se hrát prim pro všechny, ale prostě si popovídat s jedním zajímavým člověkem z kolektivu. Zkuste zajít na oběd se zmiňovanou kolegyní a nekonfliktně si popovídat o nějakém banálním, neutrálním tématu. Nabídněte někomu nějakou pomoc. Zorganizujte minigolf. Kupte jeden den ráno chlebíčky pro všechny. Požádejte někoho o pomoc a oceňte jej, jak moc vám pomohl.
Doneste do práce román, který jste přečetla, a nabídněte jej ostatním, že jej už nepotřebujete. Promluvte si o svém problému (mírou a formou, kterou považujete za únosnou) s někým, s kým v kolektivu důvěřujete. Změňte něco úplně jiného – přeorganizujte si stůl, vyměňte si místo či kancelář s kolegou, můžete‑li, změňte si trochu pracovní dobu, domluvte se se šéfem na jiných úkolech. I změny, které zdánlivě nemohou mít na váš problém vliv, mohou mít vliv překvapivý.
Netlačte příliš na pilu – to by byla chyba a ostatní to pocítí jako nepřirozenost. Naopak postupujte jednoduše, krok po kroku, pomalu – projevte skutečný zájem o druhého, projevte opravdovou nápomocnost, soustřeďte se na to, co je vám a druhým společné, užívejte si toho.
Užívejte si sama sebe v kontaktu s ostatními. Opřete se o to, co je vaší silnou stránkou. Nebojujte o místo, které myslíte, že vám patří. Vytěžte co nejvíce z toho místa, na kterém právě jste – pro sebe i pro druhé. Velmi brzy můžete být překvapena – že se najednou nacházíte někde úplně jinde.
