Zjistila jsem nepříjemnou skutečnost. Na prvním místě v mém hodnotovém žebříčku je láska.
Mám za sebou několik neúspěšných vztahů. Každý z nich trval v průměru devět měsíců. Dva z nich jsem ukončila já, dva partneři.
Poslední vztah pro mne ale byl vším. Snažila jsem se a doufala, že časem bude i svatba a děti.
Do vztahu jsem dávala všechno, i po mnohačetných zklamáních z předchozích vztahů jsem překonala nejistoty a strach. Odevzdala jsem se s důvěrou do jeho rukou. Plánovali jsme společnou budoucnost.
Bohužel se vše pokazilo. Řekl mi, že se prostě odmiloval a řekl mi to v podstatě ze dne na den. Přestal ke mně cítit hlubší city, rozhodl se, že se mnou nechce žít, ani společně bydlet. Ale bylo na něm vidět, že ho to mrzí a že mě má pořád rád.
Tento stav se v průběhu měsíce několikrát změnil a dokonce mi i řekl, že mě stále miluje. Teď v podstatě ani jeden nevíme na čem jsme. Nedokážeme si sami ujasnit, jestli náš vztah má cenu nebo by bylo lepší na vše co k sobě cítíme zapomenout a už se nikdy nevidět.
Ta nejistota mě ničí. Snažila jsem se to vše srovnat v hlavě, zaměřit se na jiné cíle, na školu, na svou rodinu, na své koníčky a přátele, ale pochopila jsem, že mi to nic neříká. Že mě to nenaplňuje. Že nejsem šťastná. Jediná věc, na které mi v životě záleží je láska. Vztah. Abych se musela snažit a do vztahu něco investovat. To mě baví. Jedině to je důvod, proč se usmívám a proč žiji.
Nevím, zda je to zdravé. A nevím jestli někdy díky strachu budu schopna ještě milovat.
Jana 21
Názor odborníka
Dobrý den Jano,
také nevím, zda je to zdravé a zda budete ještě někdy kvůli strachu schopna milovat. Chápu také, že tato zkušenost bolí. Ale fakt, že svůj příběh píšete sem, na portál psychologie.cz, je pro mne indicií, že zatímco se na vědomé úrovni trápíte bolestí z velmi nečekaného vývoje událostí, jiná vaše část již pracuje na hojení a vyřešení této nepříjemné situace.
Někdy mi přijde, že šrámy na duši se hojí podobně, jako šrámy na těle. Sice bolí a bolestí přitahují naši vědomou pozornost, ale zároveň spolehlivě, rychle či pomalu, směrují k úplnému zahojení a vytvoření malé jizvičky, která bude jen sotva znatelnou památkou dávno uzavřeného příběhu, cenné životní zkušenosti, jež je součástí vaší minulosti. Ránu přitom můžete převazovat, čistit a hojivé procesy probíhají samy od sebe, aniž bychom je museli nějak kontrolovat. Chcete‑li vnímat konkrétní výsledky vašich hojivých procesů, zkuste porovnat, jak moc to bolelo před měsícem, a jak moc to bolí v těchto dnech. Je‑li současná bolest menší, pak je hojení na správné cestě. Je‑li bolest stejná či horší, asi by bylo na místě zvážit nějaký psychoterapeutický zákrok.
V dotazu zmiňujete také nepříjemnou nejistotu, co bude dál. Ta může zpomalovat hojení. Při čtení vašeho příběhu mi také často běželo hlavou, jak vedle vás je (co se jistoty týče) asi vašemu příteli. „Odevzdat se s důvěrou do jeho rukou“ může být pro partnera příliš velkým krokem naráz. Fakt, že jste do vztahu investovala všechno, může vnímat jako jeho zodpovědnost za váš šťastný život a spokojenost. A to s sebou může přinášet obavy, zda to zvládne, a samozřejmě i zda je ochoten takovou roli přijmout. Jak může být asi člověku, kdo má být tím jediným, kdo vás může učinit šťastnou? Takové nastavení vztahu mi připomíná spíše „rodič – dítě“, než „partner – partnerka“. A v tom by leckdo mohl být nejistý. Čekáte‑li od partnera rozhodnutí a cítí‑li se on vedle vás v nově nastavené roli nejistý, může být vaše nejistota odrazem té jeho.
Mou radou tedy je – udělejte mezikrok, a pro toto období upusťte od společného bydlení a budování rodiny. Nechte nejprve váš vztah dozrát.
Držím vám palce.
S pozdravem,
Vojtěch Lebduška
