Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Vzteká se

18. 5. 2018

Moje tříletá dcera, když se vrátí ze školky, na mě křičí, prská a plive na zem… Strká i do své sestry (1 rok). Jsem z této situace opravdu velmi smutná. Na všechny moje návrhy zuřivě křičí NE, NE. Situace se obyčejně stává, když jsou u nás prarodiče. Beru to jako upoutání pozornosti.

Moje matka mi dává za vinu chybu ve výchově. Co jsem udělala špatně? Poradíte mi? Situaci vyřeším tak, že jdu za ní a snažím se jí porozumět. Když to nejde, jdeme na hřiště a ona se zklidní… ale mrzí mě to. Hodně se kvůli tomu trápím.

Marie, 34 let

Názor odborníka

Milá Marie,

děkuji za váš dotaz. Období vzdoru a vztek celkově jsou fascinující témata. Lidé jsou často překvapeni, když si uvědomí, že hněv a vztek jsou naší přirozenou součástí. Dovolte, abych napsala obecně o vzteku pár vět – možná, že pochopení podstaty vzteku nám může pomoci nalézt cestu k odpovědi na váš dotaz.

Vaše situace bude nejspíš kombinací období vzdoru dcery s její žárlivostí na mladšího sourozence a vašich pochybností, které ve vás vaše matka umocňuje. Podíváme se na všechny roviny.

Vztek jako reakce na překážku

Vztek a hněv jsou základní lidské emoce stejně jako radost, strach, smutek či překvapení. Obecně může být důvodů ke vzteku mnoho, ale nejvíce se mi líbí definice vzteku jako reakce na překážku na cestě k cíli. Evoluce vztek zamýšlela jako účelné jednání, které má tuto překážku odstranit.

Konkrétní „vzteková“ reakce pak záleží na mnoha faktorech – třeba na momentálním rozpoložení (např. zda jsem zrovna unavená) nebo na tom, jestli si vztek mohu dovolit (např. zda jsem v bezpečném prostředí domova, nebo mezi cizími lidmi). U dětí může být onou překážkou v podstatě cokoli. Uveďme si pár příkladů.

  • Překážkou může být „hranice“, kterou se dítěti snažíme vymezit ve formě zákazu: „Ne, ne, nejezdi z toho kopce bez helmy na hlavě!“ Vztek.
  • Překážkou může být mámino momentální zaneprázdnění (a v pozadí touha dítěte být středem její pozornosti): „Nezavírej mi neustále ten počítač!“ Vztek.
  • Překážkou může být mladší sourozenec, který s mámou tráví všechen čas, zatímco druhé dítě je ve školce.
  • Překážkou může být způsob, jakým s dítětem mluvíme. Mnohé teorie totiž říkají, že dětský vzdor může být v mnoha situacích jenom reakcí právě na způsob, jakým s dítětem mluvíme a jednáme (viz např. knihy od Naomi Aldort).
  • Nebo může být překážkou jednoduše únava – dětský mozek se radikálně vyvíjí a přetažení slovy dětského mozku znamená error.

Podobně píše o dětském vzteku také např. Pavla Koucká v článku Jak srovnat dítě.

Období plné vzdoru

Vaše dcera se nachází v období vzdoru, a to pravděpodobně v jeho velmi ryzí až učebnicové formě. Období vzdoru je přirozeným a zdravým stadiem batolete. Je to jeho cesta k postupnému osamostatňování se z bezmezné závislosti novorozeněte na (většinou) matce.

V této fázi se dává do pohybu spousta věcí. Dítě se musí rozloučit se svou rolí mazlíčka a zvětšuje se jeho „akční rádius“. S pohybem se otevírají nové horizonty a nové možnosti – jenže svoboda, kterou tím získává, se zároveň stává zdrojem úzkosti a nejistoty. Dítě chce věci rozhodovat a dělat samo – jenže mu to vždy nejde a někdy je mu to i zakazováno. A tak přichází vztek.

Když dítě vybouchne v záchvatu zlosti, často máme tendenci stanovit si jako hlavní cíl uklidnit ho. Jenže tím se můžeme dostat do role protivníka.

Nápomocným ve chvíli vzteku dítěte tedy může být uvědomění, že jeho vztek není nastaven proti vám. Vaše dcera je v těch situacích pravděpodobně bezradná stejně jako občas vy, jenže jí chybí zkušenosti, jak se se svými silnými emocemi vyrovnat. Zkuste se podívat na můj článek o dětských emocích.

Žárlivost

V tom málu, co popisujete, zmiňujete, že se situace opakují po návratu ze školky. K tomu mne napadá, že děti ve věku kolem tří let mohou být velmi náchylné na pocity žárlivosti k druhému sourozenci – obzvláště pokud jste s tím druhým, mladším dítětem doma.

Starší dítě se může cítit jako odsunuté na druhou kolej – a jak zmiňujete, vztekem se může snažit dovolat se vaší pozornosti. Zde může hrát také velkou roli komunikace s dítětem. Snažte se nepoužívat „upřednostňovací“ formy komunikace. Např. místo přečteme si knížku, až Jonáška přebalím zkuste třeba říci zatím tu prosím zalej tyto kytičky a pak si spolu přečteme knížku – a vy mezitím obstaráte druhého sourozence.

Výbuchy po návratu ze školky mohou být také jakousi výpustí nashromážděných emocí z dění ze školky. Jak se dcerka ve školce má, trápí ji tam něco? Je ve školce spokojená? Zvykla si tam? Ujistěte ji, že u vás vždy najde pochopení a že jste tu vždy pro ni.

Být v tom spolu

A na to teď navážu. Když dítě vybouchne v záchvatu zlosti, často máme tendenci stanovit si jako hlavní cíl uklidnit ho („Nedělej tady scény, okamžitě přestaň!“) – jenže tím se můžeme dostat do role protivníka. V takových situacích naopak může dost dobře fungovat, pokud si řekneme, že nejde o to, aby dítě ihned přestalo, ale o to, abychom to spolu s dítětem dobře zvládli.

Může se stát, že pokud dítě ucítí, že jste na jedné lodi, uklidní se. A možná se neuklidní, ale bude si zcela jistě pamatovat ten pocit, že druzí náš neopouštějí, když se zlobíme. A to je velmi podpůrný pocit. Správně vychované dítě totiž neznamená dítě, které se nevzteká – to je bohužel jeden z výchovných mýtů.

K vůli okolí

Tento mýtus v nás nejčastěji utvrzuje okolí, které nám (ať už pohledy, nebo slovy) dává najevo, že naše výchova je opravdu velký malér, protože to, co Jiřinka předvádí, to je opravdu konec. Tak nějak cítím, že něco podobného slyšíte od své mámy, která vám, řečeno vašimi slovy, dává situaci za vinu chybou ve výchově.

Píšete, že podobné situace řešíte tak, že jdete za dcerou a snažíte se jí porozumět, a když to nejde, jdete na hřiště a ona se zklidní. Já toto vnímám tak, že se pravděpodobně intuitivně snažíte dceru pochopit, být s ní, zabavit ji a věnovat se tomu, co má ráda (jít na hřiště).

Jinými slovy – to, jak to děláte, je naprosto „správná“ reakce (pokud tedy můžeme hodnocení správný/nesprávný ve výchově vůbec používat). Zde ho užiji, protože bych vás ráda podpořila v tom, že to děláte dobře. To, co je však potřeba ošetřit, jsou vaše pocity ze situace.

Nevědomé obavy

Zmiňujete, že situace vzteku dcery se dějí častěji, jsou-li přítomní prarodiče. Domnívám se, že to spolu může souviset. Ne tak, že by se dcera vztekala kvůli nim – ale tak, že vy sama cítíte větší nároky na to, jak by se dcera měla chovat nebo spíše nechovat.

Možná tušíte, že vás máma za tyto scény obviňuje, a možná se jich právě proto ještě více v její přítomnosti obáváte – aby nenastal ten typický kolotoč lamentování, že výchovu nezvládáte. Možná, že pokud scéna nastane, snažíte se ji ukončit co nejdříve – a pak se vaše dcera rozohňuje ještě více. Možná, že pohledy prarodičů v těch chvílích ve vás samotné vyvolávají pocity nedostačivosti. Při pocitech, že nejsem dost dobrá máma, přece nejde cítit nadhled a klid a situaci ukočírovat.

Okolí na nás klade nesmyslné a mnohdy mylné nároky. Ty způsobují reakce, které často situaci mohou ještě zhoršit. Fakt je však ten, že okolí nám může být zcela lhostejné. Matka jste jednou provždy vy a jen na vás a na vašem dítěti v dané situaci skutečně záleží.

Milá Marie, výše psaná slova jsou jen mé fantazie. Píši vám to více jako otázky než jako fakta. Z toho mála informací, co vím, nelze tvořit obecné závěry.

Chci vás však podpořit:

  • abyste na sebe nekladla příliš vysoké nároky
  • abyste byla ve vzteku s dcerou a nestavila se proti ní
  • abyste vnímala komunikaci s ní ohledně jejího sourozence – a tím se vědomě snažila předejít velké žárlivosti
  • abyste si odpustila, když vám „ujedou nervy“ – a své dceři stejně tak
  • abyste se příliš nenechávala vyvést z míry řečmi okolí při komentování vašich přístupů
  • abyste zkusila myslet na své pocity – a k celému složitějšímu období přistupovala více z pohledu dítěte, a ne prarodičů

Protože to, že se dcera vzteká, je zdravé, ne nevychované. Věřím, že děláte vše nejlépe, jak umíte a s dobrými úmysly. Pokud by vaše pochybnosti a otázky dlouhodobě dále přetrvávaly, doporučuji vám se obrátit např. na nějakou z forem rodičovských podpůrných skupin, kde by váš příběh byl poznán lépe a podpora by mohla být hlubší.

Přeji vám hodně sil,

s pozdravem

Kateřina Vlachynská

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.