Dobrý den,
chtěl bych se podělit o svůj příběh. Zkusím být co nejstručnější. Pracuji skoro 3 roky s kolegyní, která je zatím vdaná a má 2 děti (2. a 3. třída). Rozumíme si od první chvíle, i ostatní říkají, že se k sobě hodíme.
Nakonec jsme se dali dohromady, i když jsme se oba rozmýšleli, jestli do toho půjdeme, hlavně kvůli dětem. Kolegyně se bude rozvádět (už se to plánovalo déle, není to kvůli mně). S manželem se znají cca 16 let, tedy mají dlouholetý vztah, zatímco já jsem se vyspal poprvé s ní… tudíž žádné další větší zkušenosti se vztahy nemám a žil jsem dosud „bezstarostně“.
Ona všechno sází na jednu kartu. To na mě, jak si osobně myslím, přenáší velkou zodpovědnost. Jelikož s manželem mají hypotéku na byt, i toto je komplikací, která se musí vyřešit. Moji rodiče jsou proti, jelikož si myslí, že mě jenom zneužívá atp.
Co mě momentálně vlastně nejvíc tíží? Mám strach, aby nám to vyšlo. Chci, aby nám to vyšlo. Trochu se bojím, že si neporadím s dětmi, jelikož asi vždycky na nich budu vidět, že nejsem jejich táta a že jsem s nimi a s přítelkyní neprožil ty chvíle, které s nimi prožil jejich biologický otec.
Pokud bych vztah ukončil, manžel jí prý odpustí, budou spolu nadále žít, ale ona s ním bude jenom kvůli tomu, že pokud by se rozvedli, nebyla by schopná sama utáhnout hypotéku a uživit sebe a děti.
Děkuji za vaše názory.
MPE
Názor odborníka
Dobrý den,
je dobré, že nad svou situací přemýšlíte. Její řešení se dotkne mnoha lidí a především dvou dětí. Píšete, že na vás partnerka přenáší velkou zodpovědnost, když sází na vztah s vámi jako na jedinou kartu. Nicméně je plně ve vaší kompetenci tuto zodpovědnost přijmout nebo ji odmítnout. Trochu okruhem se tedy dostáváme k tomu, že přítelkyně na vás neklade nic. To vy jste ten, kdo se rozhoduje a má možnost určit jak naložit s životními výzvami. Jde o vaši volbu. Zodpovědnost je jedním ze znaků dospělosti. Nicméně unášení zodpovědnosti, která je nad naše síly, je sebedestruktivní a dlouhodobě neúnosné. Přítelkyně si nese vlastní odpovědnost za to, jestli od manžela odejde nebo ne. To je rozhodnutí, které udělá ona, a neleží tedy na bedrech vašich.
Nikdo vám dopředu samozřejmě neřekne, jestli vztah s přítelkyní vyjde nebo ne, stejně jako nikdo dopředu neurčí, jestli dokážete být partnerce oporou při výchově dětí, které má s jiným mužem. Rozumím, že cítíte nejistotu. Partnerství, kam se přivádějí děti z předešlých vztahů, jsou zkoušena o mnoho víc, než ta, která tento prvek postrádají. Vaše role bude bez pochyby komplikovaná. Čím pro přítelčiny děti budete? Otcem ne, toho mají. Náhradním otcem, pokud ten biologický bude mít možnost a touhu své roli nadále dostát, také ne. Když mají svého tátu, proč by měly potřebovat náhradu?
Z toho plyne mnoho nejasností například ohledně vašich práv a možností zasahovat do výchovy. Dokážu si představit, že nebudete souhlasit s mnoha výchovnými postupy současného manžela. Máte v takovém případě nárok jít proti jeho postupům? Jaká budou v tomto směru vaše práva a povinnosti? Jaká jsou očekávání a představy partnerky? Je toto oblast, o které jste spolu mluvili? Velmi doporučuji o těchto věcech mluvit co nejvíc. Nejasné vymezení kompetencí je při výchově dětí častým zdrojem sporů a určitě je třeba tuto oblast nepodcenit.
Abych však jen nestrašil: I partnerství, ve kterých se vyskytují děti z jiných vztahů, mohou a bývají šťastná. Jen je jejich udržení náročnější a vyžadují větší osobnostní zralost obou partnerů.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
