Dobrý den.
Obracím se na vás kvůli následující věci – strašně závidím, tak moc, že už mi to přijde normální, což by asi nemělo, protože to v poslední době cítím i fyzicky. Po posledním závistivém záchvatu (nebo jak to nazvat) jsem se pár vteřin nemohla nadechnout, což mě trochu vylekalo. Jinak sevřené hrdlo, třes a (potlačovaný) pláč jsou normálka.
Teď je to ještě krása, dřív jsem si kvůli tomu tělesně ubližovala (ale až dnes si zpětně uvědomuji, že spouštěčem byla právě ta závist). Přes rok jsem brala Asentru na prudké změny nálad a zlepšilo se to. Dnes už si neubližuju a zmizel i ten hluboký smutek. Závist ale zůstala.
Píšu proto, protože právě teď je to akutní. Můj přítel je z rodiny, kde závidím všem. Dochází až k absurdním situacím. Přítel mě chce potěšit něčím, co by každý normální člověk chápal pozitivně (např. že sestra odstátnicovala a bude oslava) a já reaguju způsobem, který on vůbec nechápe. Zmlknu, zalezu někam pryč, pár dní jsem nerudná a odmítám na tu oslavu jít.
Navíc to má další špatný následek – ty lidi začínám mít velmi nerada, což je cesta do pekel. A taky ta šílená vztahovačnost. Pochopitelně si iracionalitu svého chování uvědomuju, ale až s odstupem. Preventivně se snažím nasadit všechny zbraně – rozum, sport a kdoví co, ale nefunguje nic (a ze všeho nejhůř snaha o vnitřní proměnu). Zabere až čas.
Ještě bych chtěla dodat, že objektivně na tom vůbec nejsem zle. Jen nesnáším lidi, co jsou na tom líp (jakýmkoliv způsobem, takže vlastně všechny). Je mi 28 let a dodělávám školu.
Bára
Názor odborníka
Zdravím vás.
Hned z kraje musím říct, že je prima, že se vám daří docela dobře, až na jisté vnitřní nastavení. Vynikající místo na začátek terapie či terapeutické doprovázení. Neb, jak jistě chápete, změny hlubokých vzorců vyžadují nejen čas, ale i zkušeného průvodce. Nějakou formu poradenství tedy vřele doporučuji.
Závist je obrovské téma, zúžím ho tedy na projevy, které jsem mnohokrát viděl při práci s lidmi a které jsou docela dobře popsány v typologii osobnosti (enneagram). Závist v tomto smyslu není pouze to, že druhému něco nepřejeme, ale je to spojené s fyzickým pocitem (často bodnutí či pnutí u srdce), resp. tělesně‑emočním prožitkem.
Když vidíme, co druhý má, připomíná nám to, co nám chybí (nebo co si myslíme, že nám chybí). Často lidé nezávidí hmotné statky (auto, dům apod.), ale právě nějakou vlastnost, schopnost, vztah, úspěch. Následuje propad do smutku a pocitů beznaděje, abychom z něj po čase vyšli (někdy do druhého extrému, velká radost, rychlost, pocit intenzity).
Samozřejmě s tím je možné něco dělat, ale to přesahuje možnosti takovéto odpovědi. Proto také doporučuji terapeutické doprovázení, zvláště, když jsou vaše projevy tak silné, že je řešíte medikací. Co je dobré: učit se uvolnit nejprve tělesnou reakci (stažení hrdla), prohloubit dech, zaměřit pozornost na přítomné. Napojit se na zdroje svého těla, na to, co je dostupné (spíš než na to, co chybí a co způsobuje nepříjemný pocit). Bývá také dobré vypozorovat, co získáváte a ztrácíte tímto typem chování a prožívání.
Nevím, zda vaše popsané příznaky odpovídají typu osobnosti, který mě při čtení vašeho dotazu napadal. Přesto připojuji základní popis tohoto ennea‑typu, který vyšel zde.
Držím palce,
Michal Petr
Ennea‑typ IV:
Soucitní, idealističtí, schopní emočních hloubek. Často zažívají pocit nedostatku, touhu po ztraceném či nedostupném, což může vést k pocitům melancholie a závisti. Jsou pak náladoví, stažení a nespolupracující. Ve vztazích hledají smysl a pocit hlubokého spojení. Jsou schopni tvořivě vyjádřit univerzální lidské emoce, často jsou umělecky a esteticky zaměření. Ačkoliv jsou dobří ve vytváření image (“jsem jiný”), je pro ně nejdůležitější být autentičtí.
Bývají vášniví, někdy přehnaně emotivní (dramata), jejich pozornost se přesunuje tam a zpět od vciťování se do druhých ke své vnitřní zkušenosti. V podstatě jsou individualisti, kteří potřebují čas o samotě. Mají tendenci k subjektivismu, rádi mluví o sobě a o emocích; sdílí osobní příběhy a ptají se osobní otázky.
Klíčovým aspektem rozvoje a léčení je vyrovnat smutek a schopnost se radovat. Dojít naplnění a uspokojení, i když se zdá, že zkušenost či vztah je nedostatečný či vadný. Žít v přítomnosti s otevřeným srdcem a integrovat tak radost a utrpení.
