Hodně se řeší úzkost jako taková, ale zajímalo by mě, jak člověk a mysl přistupuje k tomu, když se úzkost pomalu po x letech práce na sobě a expozici rozpustí a najednou není. Je to velký šok a zajímalo by mě, jestli tam může nastat i takový pocit lehké deprese, „pocit, že vám něco chybí“, když najednou už úzkost neřešíte každý den.
Luc, 30 let
Názor odborníka
Milý, milá nebo milé Luc!
Než se pustíte do čtení mého pokusu o smysluplnou odpověď – pojďte, uděláme si takové cvičení sebereflexe. Je vám třicet let a to je věk, kdy člověk už o sobě něco ví, něco už sám se sebou zažil a také už tu sebereflexi potřebuje, aby se mu dobře a zdravě žilo, aby se s ním dobře a zdravě žilo jeho blízkým. Už je odpovědný za svůj život a za to, co působí druhým.
Přečtěte si, prosím, ještě jednou svůj dotaz. A teď trochu promažeme vaše sebereflexivní (a moje reflexivní) mozkové spoje. Pokuste se zodpovědět si tuto otázku:
- Co tento dotaz říká o jeho autorovi?
- Co jsou jeho životní témata, jaké psychologické problémy ho zaměstnávají?
- Kdyby tento dotaz do poradny nebyl od vás, ale od neznámého člověka, co by o něm šlo předpokládat, jak by si ho šlo představit?
Já si vás představuji – a vůbec netvrdím, že se má představa zakládá na realitě, jde o mou fantazijní reflexi vašeho textu – jako trochu sebedestruktivní osobnost. Úzkostnou, na to nepotřebuji moc deduktivních schopností – a ještě nevykrystalizovanou, ještě nenaleznuvší sebe sama. Citlivou, snad přecitlivělou. Možná trochu závislou, neschopnou zatím existovat pevně sama za sebe. Nedůvěřivou – neříkáte toho o sobě moc, není ani jasné, zda píšete o sobě nebo se ptáte obecně, i gender zůstal zahalen tajemstvím…
Představuji si tyto vlastnosti zejména asi pro ten způsob, jak se cítíte nekomfortně v představě, že by „bylo líp“. Nepředpokládáte po rozpuštění úzkosti uvolnění, radost, svobodu žití, předpokládáte prázdnotu. Máte úzkostnou obavu z rozplynutí úzkosti.
Mohlo by vás zajímat
Žal z Donalda
Máme před sebou velký úkol: zůstat citliví vůči světu a neutopit se přitom v beznaději.
Přečíst článekAno, když se ztratí úzkost, může být jinak špatně, i hůř. Třeba pro ten pocit prázdnoty, který předpokládáte nebo už zažíváte, nebo proto, že úzkost nahradí jiná nepříjemná emoce, někdy smutek, někdy podrážděnost a hněv. Pak může člověk vymizení úzkosti téměř litovat – byla „živější“, aktivnější než smutková paralýza a nechuť účastnit se běhu života; byla mírnější a příjemnější pro soužití s jinými lidmi než věčná nazlobenost.
Mám pro vás dnes takovou šalamounskou odpověď‑neodpověď, radu‑neradu:
Zkuste každý jeden den žít tak, aby představa, že ze života zmizí úzkost, že z něj zmizí vše příliš extrémní a nezdravé, byla jednou příjemná. Aby se na ni šlo těšit a ne se jí obávat. V praxi to znamená většinou žít naplno, méně o životě přemýšlet a více organicky „zažívat svět“, brát to hezké i to špatné, nechat to na sebe působit, vstřebávat zážitek života, nebát se, přitom ale citlivě vnímat, co v tu chvíli je pro vás ještě přínosné a co už zničující… Prostě žít, být člověkem se vším všudy.
Přeji dlouhý, spokojený a širokospektrální život – a díky za podnětnou otázku!
AP
