Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Život s alkoholikem? Zvykejte si jen na to, v čem opravdu chcete žít.

13. 9. 2012

Dobrý den.

Moje trápení začalo hned na začátku vztahu. S přítelem jsem se seznámila před pár lety. Vzhledem k tomu, že má ve své péči dvě děti, neměli jsme jinou možnost, než trávit čas společně. Dětem matka chyběla, proto ke mně dost přilnuly.

Postupem času jsem zjistila, že přítel denně popíjí, za celý rok se nenapil snad dvakrát, většinou z důvodu, že jsem to nezvládla a pití mu vyčetla. Urazil se a den nepil. Neopíjí se moc, ale každý den musí mít tu svou hladinku (4 piva nebo 1l vína). Někdy možná víc, těžko odhadnu, co vypije, protože rád si dává při práci na zahradě a podobně. Prázdné lahve uklízí, aby nebyl přehled.

Žít s člověkem, který denně popije, už nemůžu, nezvládám to. Protiví se mi. Jenže beru ohledy na jeho děti, nechci od nich odejít a také se bojím, že začne pít ještě víc, takže to odnesou nejvíce.

Partner žije se svojí matkou, která mu pomáhá s péčí o děti, já k nim dojíždím na víkendy. Když partnera požádám aby nepil, nereaguje na to, je přesvědčený, že jeho pití je běžná záležitost chlapů, je to přece normální. Tvrdí, že jsem přecitlivělá a postižená negativním přístupem k běžné konzumaci alkoholu.

Pořád si říkám, kašli na to, třeba to fakt přeháním, třeba si zvyknu, přítel je pracovitý, umí se o děti postarat, je zodpovědný. Ale teď už přicházím na to, že na tohle se zvyknout nedá, odnáší to moje zdraví a nervy. Jenže se bojím, jak to zvládnou jeho děti. Už to, že je opustila vlastní máma, byl pro ně šok. A teď chci udělat to stejné i já.

Anuela

Názor odborníka


Dobrý den,

vaše situace a pocity, které popisujete, vedou také k nelehkým rozhodnutím, které v závěru zmiňujete. Podělit se s někým o takto tíživé myšlenky je jistě jedním z dobrých způsobů, jak najít cestu, po které byste chtěla dál jít. Díky své předešlé praxi vím, že mnoho partnerů lidí, kteří „musí mít tu svou hladinku“, řeší podobná dilemata. Často vedou tento zápas jen ve své hlavě, dlouho předtím, než se odváží někomu se svým trápením svěřit. Nejen proto vám děkuji, že jste se s námi o svůj příběh podělila.

Dovolte mi zopakovat vaše slova. Píšete, že vaše trápení začalo už na začátku vašeho vztahu, zjistila jste, že váš přítel denně popíjí, což se vám protiví. Chcete se s ním rozejít, ale bojíte se, jak to zvládnou jeho děti. Přicházíte na to, že se na přítelovo pití nedá zvyknout, odnáší to vaše zdraví a nervy.

Co píšete, ve mně budí dojem, že už máte za sebou velký kus cesty. Víte totiž, co chcete: rozchod. A také co nechcete: ublížit dětem. Jak tedy ukončit partnerský vztah tak, aby tím netrpěly děti?

Je mnoho způsobů, jakými můžeme ukončit partnerský vztah. Od odchodu „po anglicku“, přes bouřlivé hádky a neodpustitelná zranění, až k těm variantám, kdy se z partnerů stávají „jen“ přátelé. Žádný ze způsobu rozchodu není nijak lehký a vyžaduje často mnoho energie i nepříjemných pocitů. Velké rozdíly ale mohou být v tom, jak na takový vztah vzpomínáme, s čím odcházíme. Tyto rozdíly vznikají hlavně tím, jak spolu partneři o rozchodu mluví (nebo také nemluví). Jakým způsobem a v jaké atmosféře probíhá komunikace. Ví nebo tuší váš přítel, jak se ve vašem vztahu cítíte a proč přemýšlíte o odchodu? Dalo by se s ním o tom mluvit? Kdy by mohla být vhodná situace promluvit si o celé situaci bez afektu a hádek?

Podobné otázky mě napadají, i když přemýšlím o vaší obavě: nechce dětem ublížit tím, že je opustíte stejně jako jejich matka. Děti většinou velmi citlivě vnímají atmosféru ve vztazích, kterých jsou součástí. Píšete, že se trápíte. Jaký vliv to na děti má? Jaké je pro ně prostředí vztahu, o kterém píšete jako o trápení? Říkáte, že děti nechcete opustit a tak si říkám: je nutné je opustit? Pokud k vám přilnuly a i vy s nimi ráda trávíte čas, bylo by možné setkávat se s nimi, i v případě že nebudete partnerkou jejich otce?

Chápu, že se jedná o složitou situaci, na kterou určitě není příjemné být sama. Pokud byste ocenila další informace či oporu, doporučila bych vám například na těchto stránkách v adresáři rodinných poradců vyhledat odborníka v blízkosti vašeho bydliště.

Při čtení vašeho příběhu mě napadají mnohé otázky. Nevím, jestli ty, které jsem zde vyjmenovala, vám budou ve vašem dilematu nějak užitečné. Jak už jsem zmínila v úvodu, celkově mám z vašeho psaní pocit, že nehledáte ani tolik odpověď na nějakou konkrétní otázku, jako spíš oporu v nelehké situaci, kdy po rozhodnutích následuje jejich realizace. Prostor pro otázky a tak i pestré varianty myslím zbývá ve způsobech, jakými svá rozhodnutí přivedete k životu.

V závěrečných řádkách vašeho dopisu mne zaujala jedna věta: „Pořád si říkám, třeba si zvyknu.“ Ráda bych vás podpořila v tom, ať si do budoucna zvykáte jen na to, v čem opravdu chcete být. Myslím totiž, že jen vlastní spokojeností můžete přinést spokojenost i lidem ve vašem okolí. Ať už se jedná o dospělé nebo o děti.

Přeji vám mnoho štěstí a spokojenosti v dalším životě.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.