Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Marshmallow test v opravně

Proč některé děti snědí sladkost dříve a jiné později? Slavný experiment byl plný omylů.

Zbyněk Vybíral

Zbyněk Vybíral

18. 10. 2018

Teorie podložená známým experimentem říká, že děti, které dokážou nesníst nabídnutou sladkost, vydržet a čekat co nejdéle, než jim dospělý přinese za odměnu dvojnásobek, jsou později v životě úspěšnější. Současná psychologie takový závěr zpochybňuje.

Všechno začalo v šedesátých letech minulého století Mischelovými experimenty, při nichž čtyřleté dítě dostalo pěnový bonbon (marshmallow) s tím, že experimentátor či experimentátorka na několik minut odejdou, a když dítě vydrží sladkost nesníst a nepřivolat si dospělého zvonkem, dostane po jeho návratu dvě.

Mischelův tým, který původní výzkumy řadu let prováděl v mateřské škole Stanfordovy univerzity, později několikrát kontaktoval některé z takto otestovaných dětí. Mimo jiné zjistil, že v dospívání vykazovaly lepší sebeovládání ty z dětí, které vydržely čekat déle, než ty, které sladkost brzy snědly.

Jak upozornila Carol Tavris, už tady byl zakopaný pes a zdroj chybovosti této teorie: z 653 batolat totiž výzkumníci vypátrali 185 a z nich se výzkumu zúčastnilo 94. Každého tedy zákonitě napadne problém s reprezentativností následné studie.

Psychologové publikovali řadu dalších zpráv o úspěšnosti v životě kdysi otestovaných dětí, naposled po čtyřiceti letech od původního výzkumu. Když znovu otestovali některé z těch, jež v předškolním věku prošly zmíněnou zkouškou, vyrukovali s tvrzením, že míru sebeovládání, nebo naopak podléhání pokušení, můžeme pokládat za celoživotní rys. Původní autoři psali o spolehlivém raném indikátoru zřejmých osobnostních kvalit. Za pozdějším úspěchem máme hledat sebeovládání již ve čtyřech letech.

Nebo ne?

Není to tak jednoznačné. Připisovat pozdější životní „kvality“ jediné příčině z dětství je podezřelé. Nebylo proto divu, že teorie šla brzy do opravny. Vrátila se s tím, že naše rozhodnutí, jestli slast odložíme, na jak dlouho, anebo ji neodložíme vůbec, se neřídí jen mírou sebeovládání. Ukázalo se, že jinak se rozhodují děti, které o své místo na slunci – a tedy také o sladkosti a odměny – bojují s jinými dětmi, například dravějšími staršími sourozenci.

Nesáhne dítě, které pochází z takových podmínek, po sladkosti raději hned, než mu ji někdo vyfoukne? Ano, sáhne. Dlouho neváhaly ani děti, které byly vychovávány v prostředích, kde se na slovo dané dospělými nedalo spolehnout. Slibují mi více sladkostí? Nedá se jim věřit. Tady jedna je, šup s ní do pusy. Jinak se rozhodovaly děti ze stabilních prostředí, kde se drželo dané slovo a na to, co dospělí řekli, se dalo spolehnout.

Výborný opravárenský zásah představuje studie Celeste Kidd se spolupracovníky. Jejich staronová hypotéza* byla, že se děti rozhodují na základě toho, že zváží danou situaci a vyhodnotí, jestli mohou dospělému věřit. Přesněji: posoudí spolehlivost výzkumníka.

Označuji to jako staronovou hypotézu proto, že si této proměnné byl Mischel vědom na samém počátku svých experimentů, tak říkajíc ještě předtím, než s nimi začal; článek o důvěře v experimentátora publikoval již v roce 1965. Tato moderující proměnná šla pak na několik desetiletí stranou. I když ne zcela, ověřovala se například při revizích operačních zkoušek prováděných vývojovým psychologem Jeanem Piagetem.

Měli osmadvacet dětí ve věku tři a půl až šest let. Rozdělili je do dvou skupin po čtrnácti. V první skupině významně snížili – až eliminovali – spolehlivost toho, že výzkumnice dodrží, co dětem řekne, tím, že dvakrát nedonesla, pro co odešla; vždy se jim po návratu omluvila a řekla, že se spletla. Druhé skupině dětí věrohodnost slov experimentátorky nesnížili. Jak to dopadlo?

Experimentátorka se ve shodě s původním výzkumem vzdálila na patnáct minut a děti z první skupiny vydržely čekat na přislíbený dvojnásobek sladkostí v průměru tři minuty (pak šup do pusy). Děti z druhé skupiny vydržely čekat dvanáct minut! Celou dobu dokázalo počkat na příchod experimentátorky v první skupině jediné dítě, v druhé si jich na přídavek sladkostí počkalo devět.

Opomenuté faktory

Vida, máme zde jiný ovlivňující faktor než je stupeň sebeovládání. Faktor, kterému říkáme environmentální. Vypadá to, že ve hře je, jestli druhému můžeme, nebo nemůžeme důvěřovat. Jak prosté! A zároveň objevné. Tato revize původních závěrů ukazuje na dilema, které se pravidelně opakuje. Psychologové se mohou donekonečna ptát, zda naše prožívání a rozhodování řídí více vlivy z prostředí, nebo naše vlastní, vnitřní, ustálené rysy. Přitom se již tolikrát ukázalo, že jde skoro vždy o kombinovaný vliv obojího. Řeknu to ještě jednoznačněji: Připisovat vliv pouze vnitřním faktorům je překonané.

Často se mnohé připisovalo osobnostnímu typu člověka. Předpokládalo se, že se jinak zachová intuitivně založený labilní introvert a jinak otevřeně vnímající, emočně vyrovnaný extrovert. Těmito predikcemi byla minulá psychologie pověstná. Je to nesmysl. Vždycky bude záležet na kontextu. Minulé, dnes překonané psychologii uteklo při redukci lidí na typy a jejich rysy tolik dalších souvislostí!

Připisovat jednoznačně vliv jen situačním faktorům je samozřejmě také překonané. Ve výzkumech je třeba se ptát po míře a proporci, po faktorech, které zvyšují pravděpodobnost například toho, že člověk „vypne“ dlouhodobé hodnoty a zachová se nepředvídaně. Je třeba pátrat po moderujících proměnných. Je třeba se ptát, jak se vnitřní dispozice propojily s vnějšími okolnostmi. Jak napsali Kidd, Holly Palmeri Richard N. Aslin, jejich revize původního experimentu, která vynesla na světlo jiné podstatné proměnné, zároveň nedokazuje, že by sebeovládání bylo snad irelevantním faktorem ovlivňujícím pozdržení uspokojení. Jistě bylo také ve hře!

Dva nemusí být lepší než jeden

S Mischelovými experimenty si v opravně pohráli ještě další výzkumníci. Zajímalo je, jestli byl rozdíl mezi jedním lepkavým špalíkem a dvěma natolik velký, aby dítěti stálo za to ten jeden nesníst. Co když dítě ani dva nechce, co když mu stačí jeden? Proč si psychologové myslí, že pro každé dítě je lepší dostat dva bonbony než jeden? Můj malý syn odmítal, když mu prodavačka v obchodě strkala do dlaně k nákupu ještě bonbon. Prodavačka si myslela, že děti touží po bonbonech. Jenomže synovi kdysi jeho matka řekla, že si bonbony od prodavaček nemá brát, že si jen zkazí zuby. Velmi rychle si takovou autoregulaci zvnitřnil.

Na rozdíl mezi původní sladkostí a množstvím slíbeného navýšení (dva-, čtyři-, osm- nebo čtyřicetkrát) se zaměřil tým Sophie Steelandt. Ukázalo se, že v případě této proměnné záleží na věku, tedy na vývojové vyspělosti dítěte. Zatímco u dvouletých dětí ještě téměř nehrálo roli, kolik jim experimentátorka slíbila přinést sladkostí, když nesnědí onu první, tříleté a čtyřleté děti si už dokázaly odříkat počáteční sladkost déle, pokud měly slíben osminásobek (a ne jen dvojnásobek). A mít slíbený celý pytlík sladkostí (čtyřicet) vedlo většinu čtyřletých dětí k tomu, že počkaly šestnáct minut! Zvažovaly, jestli se jim vyplatí počkat.

Vypadá to, že „ekonomicky pragmatické“ rozhodování se kombinuje se sebeovládáním. Někdy nám to za to nestojí! Autoři zkoumali i strategie odříkání. Vypozorovali, že u dětí, které si mohly v místnosti hrát nebo mohly mluvit s rodiči, se šance, že jednu sladkost ihned nebo brzy nesnědí, zvýšila. Když neměly žádné rozptýlení a měly jen pořád sladkost před očima, šance, že ji vydrží nesníst, byla podstatně menší. I tak některé bojují: zavírají oči, na sladkost se nedívají.

Příběh znovu opakovaných a opravovaných experimentů se sladkými pěnovými špalíky je dobrým příkladem, jak a čemu se z tradičních výzkumů můžeme učit. Mimo jiné tomu, že z podobně naaranžovaných, ale lépe promyšlených a důkladněji připravených výzkumů se toho psychologové dozvědí mnohem více. Setkáte-li se tedy s někým, kdo vám bude tvrdit, že vydržet déle čekat na sladkost znamená vyšší míru sebeovládání, berte jeho tvrzení s rezervou. Vy budete vědět, že to může, ale také nemusí platit. Je pravděpodobné, že v zájmu toho, aby vynesl „na světlo“ to, co chce zdůraznit, zjednodušujícím způsobem opomíjí další proměnné.

Ukázka z knihy prof. Zbyňka Vybírala Co je nového v psychologii

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: