Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Život se začal podobat pasti: Každý jsme autorem svého života.

27. 12. 2013

Dobrý den,

je mi 22 let, ale poslední dobou se můj život dá přirovnat k pasti, ze které není žádného úniku.

Od dětství ráda pomáhám lidem a mnoho blízkých z mého okolí mě chválili a skutečně mě podporovali, abych pokračovala studiem tohoto směru. Ovšem namísto studia jsem odjela na nějaký čas do zahraničí, byl to svobodný krok, který jsem skutečně chtěla.

Okolí i někteří moji blízcí mi stále častěji začali vyčítat tento krok, pro který jsem se rozhodla. Neustále jsem se snažila s těmito řečmi a kritikou vyrovnat, ale asi jsem „zeslábla“ a dohnala jsem se, možná i vlastní chybou – neustálým přemýšlením o situaci, k absolutnímu pocitu viny a beznaděje. Už nevím, co mě baví, jestli jsem vůbec ještě v něčem dobrá.

Mám noční můry, nemohu spát a nevidím už žádný smysl mého života. Už jsem propadla pocitu, který moje okolí zřejmě má. Pocit, že skutečným smyslem bylo věnovat se „pomoci“ druhým a vše, co jsem udělala je špatně a pokazila jsem, co se dalo. Někdy i vstát je těžký úkol, celý den jsem jako duch a nevidím žádný smysl života. Asi jsem se ztratila nad řečmi jiných lidí, ale prostě jsem jako v pasti.

Na jednu stranu mám chuť žít a život si užít, ale nevím jakým způsobem. Mám pocit, že jsem naprosto ztracená, bez sebemenší naděje na pomoc.

Asi jsem se ztratila pod tíhou těch řečí a výčitek, ale stále se snažím najít chuť do života. Jakým způsobem?

Michaela

Názor odborníka


Dobrý den, Michaelo,

je vám 22 let a se svým životem můžete nakládat jakkoliv uznáte za vhodné. Dle právního řádu platného v naší zemi jsme po dovršení osmnáctého roku života plně zodpovědní za všechna jednání a rozhodnutí, která učiníme.

Ruku v ruce se zodpovědností přichází také svoboda. Najednou se můžeme rozhodnout k jakémukoli kroku a nikdo nám v něm nezabrání. Otázkou je, jak svobodu přijímáme. Velmi často našim svobodným rozhodnutím překážejí naše vnitřní zábrany, nikoliv ty vnější.

Vyrůstáme v rodině a vztazích s nejbližšími, kteří od nás mají jistá očekávání. Dokud je nekriticky přijímáme a plníme, jsme „hodní“, „rozumní“ a „víme, co od života chceme“. Jakmile se začneme od vnějších očekávání, která často dokonce považujeme za naše vlastní, odchylovat a dělat skutečně naše vlastní rozhodnutí, můžeme se dostat s nejbližšími do nesouladu, či dokonce do konfliktu.

Může se tak snadno stát, že první naše skutečně svobodné rozhodnutí začnou ostatní vnímat spíše jako sejití z cesty, než jako počátek nové, skutečně naší. A snaží se nás v dobrém úmyslu vrátit zpět a nasměrovat „správným směrem“.

Myslím si, že správnou cestu životem si můžeme zvolit pouze my sami. Přijmeme-li jinou, nenaplňující, může se v našem nitru rozhostit skličující pocit prázdnoty až beznaděje. Uvažujeme-li o našem vlastním rozhodnutí jako o chybě, šlápnutí vedle, které nám průvodci v našem životě, jimž jsme za mnoho vděční, rozmlouvali, může se objevit i nepříjemný pocit viny. A než jej zpracujeme, překonáme a uvědomíme si, že každý jsme autorem výhradně svého vlastního životního příběhu, může nám dost překážet v jakémkoliv dalším, svobodném, a hlavně samostatném rozhodnutí.

Ptáte-li se, Michaelo, jakým způsobem znovu najít chuť do života, zvědomte si znovu plně tu vaši část, která se prve rozhodla odcestovat do zahraničí a položte si tuto otázku znovu. Ta svobodná Michaela, která dobře ví, co chce, tam stále je, jen jste na ni možná pod tíhou pocitů viny zapomněla. Myslíte-li si, že byste s tím potřebovala pomoci, objednejte si konzultaci u nějakého schopného psychologa či psychoterapeuta ve vašem okolí.

Držím vám palce a přeji mnoho radosti na vaší další cestě životem, ať už se sama rozhodnete pro jakoukoliv.

S pozdravem,

Vojtěch Lebduška

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.