Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Mia Bergeron, www.miabergeron.com

Stačí to?

Život a láska nás volají do hloubky, na cestu dál. Otázky, které si klademe, jsou ozvěnou vnitřního hledání.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

„Kdo jsem a proč tu jsem?“ napsala nám do redakce čtenářka Martik. „Od dětství spíše introvert, v rodinných kruzích často někde v koutě poslouchající, co si dospělí povídají. Do konverzace se nezapojující. Zvláště pak po známé a neoblíbené otázce dospělých: Tak co nám řekneš, Martinko?“

V období školní docházky, ačkoli přiměřeně hezká, nezapadající do kolektivu. Spíš jsem jen doplňovala nějakou partu, než že bych měla své „nejlepší“ kamarády, kamarádky, natožpak uvažovat o prvních dětských láskách. To přetrvalo i do dospívání, kdy jsem studovala veskrze dívčí školu a spolužačky občas vyšly na rande, já ne.

I tam jsem postrádala oporu spoluprožívání vztahů. Což se vlastně projevilo i do budoucna, kdy jsem již jako dvacetiletá šla na rande a měla z toho hrozný strach a po něm podivný pocity, že si ho nezasloužím, že se mi nepodaří navázat s někým smysluplný vztah.

Nakonec jsem to nechala jen tak plynout a můj poslední (a vlastně zatím jediný a celkem dlouhodobý) vztah byl založen na okouzleních a na tom, že jsem se nechala – ve svých pětadvaceti – sbalit a postupně „vláčet“ partnerským životem bez stanovených hranic a uvědomění si své hodnoty.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Dnes je mi 35. Jistě mám nějaké vzorce chování od rodičů, jež mi neslouží, ale o mnohých ani nevím. S rodiči moc sdílná řeč není, buď to nechápou, nebo si to moc na sebe vztahují (Copak jsme tě špatně vychovali? Vždyť s tebou nebývala řeč, jen brek…) a většinou to vyústí v nepochopení a uraženost.

Dlouhá léta (do 20 let) jsem žila v domnění harmonické rodiny – táta, máma, tři sourozenci, přiměřené materiální zabezpečení. Časem jsem začala u rodičů pozorovat váznoucí komunikaci, žití vedle sebe, neprojevování citů a emocí, kritičnost vůči sobě navzájem i ostatním. Teď hledám sama sebe – být dobrým vzorem pro svou rodinu. Stačí to?

Své myšlenky k příběhu sdílí psycholog Aleš Borecký:

Četl jsem váš příspěvek víckrát, jednou víc rozumově a s pohledem na obsah, o čem píšete, pak víc intuitivně – v druhé cestě jsem cítil víc energie, tak tím i začnu. Představil jsem si, že jsem svědkem důležité věty v nějakém dialogu a otázka Stačí to? je takovým symbolickým střípkem něčeho většího. Kdo se koho vlastně ptá? Otázky, které klademe ve vztazích a vnějším světě, jsou často i otázky, které zní ve světě vnitřním a jsou přehráváním vnitřního tázání a hledání.

Kdyby to tak bylo, je zde víc možností. Například se může ptát někdo, kdo se cítí bezradný (možná bezmocný?) někoho, kdo má nějakou moc – moc odpovědět a rozčísnout dilema. Kdyby ten mocný mohl říci „stačí to“, co by se stalo? Byl by pak klid? I kdyby odpověď přišla takto zvenčí? Bylo by pak možné jít k další otázce či tématu? Anebo by mohla negativní odpověď roztočit ještě víc spirálu pochyb, případně frustrace, pocitů viny a tak dál?

Také by se mohl ptát někdo hledající, kdo má určité problémy se sebedůvěrou, a odpovídajícím by mohla být nějaká podpůrná postava typu trenéra či kouče, který se může snažit i skrz negativní odpověď („nestačí to“) nasměrovat hledajícího k tomu, že může v životě dosáhnout víc než jen splnění povinnosti vůči dětem či svým blízkým.

Chci tím vším říci, že nejde jen o slova, o obsah, o ano/ne, ale o celý kontext toho, kdo s kým o čem a proč hovoří. Vždy je v tom vztahový aspekt a odpověď musí vycházet z něj, mimo konkrétní konstelaci není odpověď správná. Před možnou odpovědí by tedy stálo za to, zkoumat celou otázku z různých úhlů.

Nevím, kdo se ptá uvnitř vás, takže mám k dispozici jen představy o různých možnostech. Kdyby byla relevantní hypotéza, že na vás tlačí nároky, které sama od sebe očekáváte či které na vás navalují druzí, pak by mohlo být úlevné slyšet, že „stačí“ se snažit druhé milovat.

Neptáme-li se pouze na to, co je dostatečné, ale na to, co je naplňující, otevírá se nám jiná perspektiva.

Vědomě zde možná posunuju téma být pro druhé vzorem k tématu milovat s nadějí, že téma lásky může otevřít prostor, ve kterém můžete jakoukoli životní zkušenost zařadit jako lekci lásky, kterou se něco o lásce učíte, dovídáte, zkoušíte ji realizovat – pak ani těžkosti nejsou překážkou, ale poznáváním lásky a naplňováním cíle. 

Pro možnost, že se ptá někdo, kdo má možná zbytečně moc zúženo zorné pole svého života a spokojí se s málem nikoli proto, že už je spirituálně dost daleko, je osvobozen od hromadění věcí a zážitků a umí žít v jednoduchosti, ale prostě proto, že trápení či nedostatek dobrých zkušeností zmenšily prostor na téma přežití či konání jen těch nejnutnějších věcí, by bylo úlevnou odpovědí, že „to nestačí“ – v tom smyslu, že byste mohla mít v životě víc, kdybyste si troufla žádat a věřit.

Jak by řekl zakladatel racionálně-emoční terapie Albert Ellis: Kde je psáno, že byste nemohla hledat odpovědi na otázky, co vás naplňuje, co vás činí šťastnou, jaké je vaše životní poslání, jak to cítíte uvnitř, po čem doopravdy toužíte? Pak by mohlo být povzbuzující slyšet, že můžete klást jiný typ otázek, protože otázka naznačuje směr. Některé otázky pouze fixují problém a vlastně není až tak důležité na ně odpovídat, ale najít vhodnější.

Dobré otázky a odpovědi, které vznikají například v dialogu při terapii (tedy nejsou k mání hned), pak mají moc měnit obraz o sobě a verzi příběhu, který o sobě vypravujeme. Ukazují, jaké aspekty jsme zařadili do tohoto vypravování a jaké jsme nechali stranou – vždy máme selektivní obraz sebe samých i našich vztahů. Selektivita není primárně negativem, ale spíš nadějí, že můžeme přidat nějaké zapomenuté části a jinak seskládat své zkušenosti do odlišného obrazu. Když se pak vidíme jinak, můžeme mít sílu na změny, na které bychom neměli odvahu a sílu.

Kdybych chtěl použít trochu provokativní otázku, zeptal bych se vás, jestli „stačí“ se ptát jen na to, co stačí. Možná „můžeš mít skoro vše, po čem toužíš“ není vždy jen ďábelské pokušení a faustovská nabídka k zaprodání duše. Otáčí nás to k naději uspokojující naši touhu. Je-li touha spojena s láskou k druhým a skutečnou láskou k sobě, je výborným průvodcem k našim vizím a cílům.

Pro většinu lidí asi bude platit to, co ukazují různé psychologické výzkumy: pocit štěstí či spokojenosti souvisí s tím, že děláme věci, které nás naplňují, že máme dobré vztahy a životní cíle. Důležité je dodat i spirituální pravdu, že dosažení cíle není podmínkou pro pocit štěstí.

Musíme se tedy vyhnout oběma krajním pólům – nemít žádný cíl a cítit se bezmocně bez vlivu na utváření svého života, nebo se upnout na splnění cílů a stát se otrokem toho, jestli se nám povede cíl naplnit. Spokojenost může být v tom „bytí na cestě“ a neodkládání spokojenosti na nejistý bod v budoucnu. 

Neptáme-li se pouze na to, co je dostatečné, ale na to, co je naplňující, na to, kde třeba rozvíjím lásku v sobě a svém okolí a tím měním obyčejně, ale silně i tento svět, otevírá se nám jiná perspektiva. Možná začneme vidět jiné věci, potkávat jiné lidi, dostanou se k nám jiné knížky, můžeme být více ovlivňováni krásou či více pohnuti soucítěním.

Když jsem četl podruhé váš popis a dotaz, působil na mě nějak smutně. Jako kdyby na mě dýchalo to, že jste něco chtěla zažívat, co život neumožnil, v něčem jste byla jiná či nenaplněná. Přišlo mi to jako popis výchozího materiálu duše – jungiáni by mohli říci prima materia – který čeká na to, až se přetvoří a udělá se z něj celistvá duše, „dílo“ (Opus).

Dovedl jsem si představit, že i takový příběh by šel vypravovat jinak. Byla jste introvert – pravděpodobně jste mohla mít bohatý vnitřní svět, pestré a originální vnímání včetně detailů, které jiným lidem unikly, a jemné cítění. Kdybych byl divákem v kině a příběh by začínal jako váš dotaz, těšil bych se na příběh, že skrz svou odlišnost jste našla nějaký duševní poklad. Možná tato cesta na váš čeká, viděl bych pro to potenciál.

Všechny naše zkušenosti, i ty těžké a zdánlivě „negativní“, jsou (respektive mohou být) stavebními kameny, ze kterých stavíme stavbu svého života. Až když jim trochu porozumíme a opracujeme je, můžeme vidět, proč jsme vším prošli a na co se hodí. S odstupem času a skrz sebereflexi a hledání se nám může poodhalit, k čemu nám může být to, co nedávalo smysl či bylo bolavé.

Učením se důvěře v život a jeho zasvěcování se může proměnit náš příběh (např. i příběh o oběti, o nenaplnění, o méněcennosti) na dobrodružství lásky a odvahy. Tvoříme originální obraz, který nemůže identicky namalovat a vnést do světa nikdo jiný než my sami. Jen v povrchnosti jsme stejní a jen povrchní rady a myšlenky nás fixují v rovině loutek a konformitě platné zdánlivě pro všechny.

Možná stačí změnit pohled na svůj příběh – to se samozřejmě lehce řekne, ale realizace stojí úsilí a je k ní většinou třeba hlavně láska. Láska, která je v dnešním světě tak vzácná, snad dostupná v dobré psychoterapii nebo jiném hlubokém vztahu. Myslím lásku jako přející princip, vnímavou pozornost a nehodnotící přítomnost. V ní se může ukázat vaše cesta, váš směr. V ní jsou připraveny jiné otázky a časem snad i odpovědi. V ní život přestane být „problémem“, který se má „vyřešit“, ale bude tajemstvím, které odhalujeme, a jiskrou, která nás zapaluje.

Kognitivně-behaviorální terapie má podle mě pravdu v tom, že jiná slova, jiné otázky a myšlenky vedou k jiným emocím, které zas pomohou vyjít k celistvé duši a životu se smyslem a snad i v radosti. Přeju vám, abyste našla vnitřní klid v lásce ve vztazích s vašimi blízkými, kterým můžete být vzorem v tom, že se staráte o svou vlastní duši – v tomhle smyslu vaše láska určitě stačí. Také přeju, abyste se mohla otevřít i naději, že můžete najít víc, než jste doufala, a nespokojila jste se jen se starou verzí vašeho životního příběhu.

Jsme minimálně spolutvůrci svého života a v tomhle smyslu nestačí to, kam jsme došli – život a láska nás volají do hloubky a na cestu dál, naše kreativní působení má pokračovat a sílit. 

Držím palce, opatrujte se.

Diskuse 0