Ani nevím, jak začít, děje se mi toho v hlavě hodně. Jsem zklamaná světem, lidmi kolem sebe. Poslední dobou si uvědomuju, jak si každý žije jen svůj život a druzí jej nezajímají. Nebo to tak mám v okolí jen já? Postrádám ve svém životě jen jednoho člověka, který by tu byl pro mě, když bych potřebovala.
Já sama jsem připravená druhým naslouchat, probrat situaci, pomoct. Ale kolem mě jsou lidé zahlceni vlastními problémy a nemají náladu si vyslechnout druhé, resp. mě. Včera večer na mě vše padlo. Nemám komu se svěřit se svými pocity, problémy. Na povrchní úrovni ano, sdělím je, ale pak si uvědomím, že nikoho vlastně nechci zatěžovat, tak jdu od toho. Poslední dobou vlastně už ani nikoho nevyhledávám.
Hodně lidí kolem mě mi radí, ať jsem jako oni, ať si řeším jen své věci a o druhé ať se nezajímám. Prostě si žít jen takový sobecký život, hlavně mě nikdo ničím nezatěžujte. Jenže pro mě má život smysl jen tehdy, pokud se budu zajímat o druhé, ale zároveň chci mít i já sama takové přátele. Žít si svůj život jen povrchním způsobem, to pak nemusím žít vůbec.
V životě jsem toho hodně zažila. Jsem samoživitelka, dcera (24) je postižená, jsem s ní od narození sama. Nějaké známosti jsem měla, ale nic perspektivního. Rodina mi taky není oporou. Proto mi chybí někdo, s kým bych si mohla o všem pokecat a přitom neměla pocit, že ho zatěžuju.
Taky mám ale problém se úplně otevřít, protože si pak připadám, že jsem slaboch, když si neumím život řešit sama. Tak se cítím třeba i u psychologů. Jak začnu něco řešit, najednou je mi zle ze sebe samotné, že jsem tak neschopná, a pak to radši ukončím. Chybí mi tak člověk, který by mě znal a já se před ním nestyděla o svých pocitech mluvit.
nika, 47 let
Názor odborníka
Milá Niko,
jsem ráda, že se ptáte, jak se ptáte. Vaše dilema považuji za jednu z několika základních otázek lidské existence. Všichni si ji alespoň jednou se vší vážností pokládáme. A pokud ne, znamená to spíš, že jsme se té tíživé sebe‑ a světareflexi nějak šikovně vyhnuli, že před ní úspěšně utíkáme, obklopujíce se lidmi, věcmi a děním, než že by se nás ta otázka netýkala.
Jako lidských bytostí. Jako těch, kteří v úplném základě opravdu jsou sami. Ne v pesimistickém smyslu slova, mnohem víc třeba jen prostě fyzikálně. Naše těla mají své hranice, naše psýché má své hranice, to i ono neustále splývá, slučuje se a odděluje od ostatních fyzických těl a jejich duševních procesů, ale jsme to stále my, sami za sebe. Jinak bychom neexistovali.
Jenom já?
Připomněla jste mi jedno úplně jiné dilema, o kterém si lidé, zejména ženy, se mnou často chtějí povídat.
- „Jde mu jen o sex,“ vyčítá manželka svému muži.
- „Ti chlapi chtějí stejně jen to jedno,“ říká mladá studentka.
JEN? Je to málo? Není to naopak něco velkého, krásného, není to vyjádření největší blízkosti, když se ve fungujícím páru jeden nebo druhý chce milovat? (Nemluvím o postelových aférách, nemluvím o zneužívání, mluvím o lásce.)
Podobné asociace mám u našeho dnešního „mám nakonec stejně JENOM sebe“. JENOM? Ne. SEBE! To je hodně! To znamená mít každou vteřinu života u sebe někoho, kdo mě zná nejlépe ze všech, kdo ví, co potřebuji, a je v jeho zájmu, abych se měl dobře. Za podmínky, že „ten někdo“ mě má rád, přijímá mě se vším všudy, neubližuje mi nebo se se mnou třeba nenudí.
Ano, chci tím říct, že možná úplně první věc pro lidi, kteří se cítí sami, je posílit svou sebelásku. Sebelásku, sebeúctu, sebepřijetí – ne ve smyslu nadšení ze sebe, které odfoukne první kritika nebo neláska okolí, ale ve smyslu opravdu hlubokého vnitřního přijetí. Přátelit se sám se sebou, jednoduše řečeno.
O čem mluvit
Napadají mě samozřejmě i všelijaké „povrchnější“ postřehy. (Neexistuje hloubka a povrchnost, neexistují hluboká a povrchní řešení, existují taková, která konkrétnímu člověku pomohou, nebo nepomohou.) Třeba se v duchu ptám, o čem se vlastně s lidmi bavíte a chcete bavit.
Dávalo by smysl, kdyby o strastech a bolestech, jistě jich máte v životě dost. Ale stojí za to považovat za zájem a vZÁJEMnost i to, když si někdo rád vyslechne, že jsem měla fajn den. (Vycházím z toho, že doslova sama možná nejste – píšete Hodně lidí kolem mě mi radí, ať jsem jako oni, ať si řeším jen své věci a o druhé ať se nezajímám… Tak si vás možná i vyslechnou, ale nereagují tak, jak byste potřebovala?)
Málokdy opravdu klesáme, a pokud ano, vypovídá to víc o posluchači než o nás. Také málokdy opravdu selháváme.
Pak k pocitu selhání, kterého se obáváte, když si někdo nakonec vyslechne příběh vaší slabosti a nedokonalosti. Možná by bylo přínosné ujasnit si priority. Vždy bude „něco za něco“. Zjednoduším to a přeženu:
Buď jsem slabá a potřebuji to někomu říkat – v tom případě bude potřeba zapracovat do života a vztahů možnost, že v očích toho druhého klesnu na hodnotě. No a co? Zadání nebylo zvýšit svou hodnotu, zadání bylo zažít zájem a blízkost. (A hlavně: málokdy opravdu klesáme, a pokud ano, vypovídá to víc o posluchači než o nás. Také málokdy opravdu selháváme, bývá to mnohem častěji náš subjektivní pocit. Vy vychováváte víc než dvacet let postiženou dceru, to je přece na nobelovku, i kdybyste to dělala s odřenýma ušima vás obou!)
Anebo je priorita být vnímaná jako statečná a nezdolná osoba (i to je představitelné, někomu to může dodávat sílu a sebejistotu účinněji než blízkost), ale pak je asi potřeba počítat s větší odtržeností okolí, resp. s tím, že lidé přijdou, když budou potřebovat pomoc, ne když budu potřebu podpory a něhy tajně, uvnitř, prožívat já.
Využívejte celý web.
PředplatnéA ještě si po přečtení vašich řádků kladu otázku, zda vám jednoduše nechybí partner, láska, blízkost. Ale protože máte z blízkosti zároveň obavu, děláte si nárok jen na to „pokecání“. Možná si v roli partnerky „se vším všudy“ nevěříte, možná se cítíte příliš zranitelná… A jsme zase na začátku, u sebedůvěry a laskavého sebepřijetí.
Milá Niko, přeji vám skvělé přátele, a pokud o to budete stát, tak milujícího partnera. A děkuji, díky vám jsem konečně vymyslela, čím nahradit pojem sebeláska, který mi nepřijde výstižný. Takže, k těm milým, naslouchajícím blízkým lidem ještě – přeji laskavé sebepřijetí!
AP
