Ráda bych se dozvěděla, jak pomoci sobě a synovi, který nemůže pohnout se školou. Můj syn začal studovat vysokou školu (na školu ho vzali bez přijímaček, studuje techniku). Je průměrný, normální kluk. A ejhle – semestr pryč, vše v pohodě, zápočty získal, testy během semestru prošel, ale zkoušky se nějak nedaří… stres, nervozita, neschopnost se učit v čase a tlaku?
Jako milující a „chytrá – zkušená“ matka jsem nastoupila s radami, jak na to, ale výsledek je jen větší stres na obou stranách, až averze (přece je mu již 20 let), a výsledky stále nikde. Syn je přesvědčen, že je dobře připraven, vše umí a všemu rozumí a zkoušky udělá, ale konec semestru se blíží a pravděpodobnost, že se to podaří, se každým dnem snižuje.
Tak si lámu hlavu, kde může být problém, a jedna z věcí, která mne oslovila, je, že můj syn je typický avoider. A uvědomila jsem si, že jím byl už na základce a na gymplu a teď na VŠ. Můj dotaz je: Co s tím? Jak mu pomoci s touto stránkou jeho osobnosti?
Opička, 50 let
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz. Ptáte se, jak pomoci synovi se studiem. Píšete: Jako milující a „chytrá – zkušená“ matka jsem nastoupila s radami, jak na to, ale výsledek je jen větší stres na obou stranách, až averze (přece je mu již 20 let), a výsledky stále nikde.
Hned mě napadá, co byste pro syna mohla udělat zaprvé: přestat mu se studiem pomáhat. Případně se ho zeptat, jestli pomoc od vás chce. Přece jen, jak píšete, je mu dvacet. Vaše pomoc kýžené výsledky stejně nepřináší, jenom jste oba ve stresu.
Řeknu vám jeden osobní příklad, kdy mi maminka v učení velmi pomohla. Kdysi jsem také studovala VŠ a u toho chodila do práce. Studium předmětů nazpaměť mi nikdy příliš nešlo a u dálkového studia jsou těch věcí kvanta, co se studenti musejí naučit na zkoušky sami. Nejdřív mi máma zkoušela také pomáhat způsobem proč se neučíš víc, proč se neučíš líp, já sama jsem byla vystresovaná a mrzelo mě, že rodiče zklamu, když mě ze školy vyhodí.
Jednoho dne, když jsem se z toho stresu rozbrečela, moje máma prozřela a řekla mi, že pro ni budu vždycky chytrá a na nějaké škole nezáleží. Od té doby jsem se učila v klidu a pro sebe, ne proto, abych naplnila očekávání někoho jiného. Školu jsem nakonec dodělala, ale dost pochybuju, že by to tak bylo, kdyby mi máma „pomáhala“ dál.
To, že je syn typický avoider, je možná pravda, je to ale taky dospělý člověk, kterému by prospělo mít odpovědnost sám za sebe a svůj život. Co se týká učení, jistě má spolužáky, se kterými by se mohl připravovat, nebo pokud má vyloženě problém pouze s ústní částí zkoušek, možná by šlo domluvit se individuálně s vyučujícími na umožnění písemných zkoušek. Na vysokých školách jsou také obvykle organizace pomáhající studentům se specifickými potřebami.
Myslím, že pokud synovi naznačíte, že věříte v jeho schopnosti, uděláte tím daleko víc, než kdybyste s ním každý večer seděla u učení.
Pozn. redakce: Součástí vašeho dotazu je i otázka, jak pomoci sobě. Nechat to na synovi je sice logické, ale pro rodiče nesnadné zadání. Není to záležitost jednoho rozhodnutí, jste zvyklá být součástí řešení, možná to nejde jen tak „pustit“. Pomoci by vám mohl seriál Dalibora Špoka Kontrola mysli. Vaším úkolem v této životní fázi je přijetí změny ve vztahu, který naplňoval velkou část vašeho dospělého života. Věnuje se mu Petr Sakař v seriálu Dobrodružství separace.
