Dobrý den,
letos to bude sedm let, co jsme se s manželem vzali. Před tím jsme spolu chodili rok a oba jsme byli docela náruživí v sexu. Ale po narození prvního syna se to ve mně změnilo a už jsem tak „žhavá“ nebyla. Čekala jsem, že se to časem zlepší, že to jsou třeba jen hormony apod., ale zdá se mi to čím dál horší. Po dvou letech se nám narodil další syn, po dalších dvou letech dcera a nyní jsem opět těhotná.
Momentálně se mi většinou sex i protiví, manžela samozřejmě chuť vůbec nepřešla. Skoro každý den nebo obden má řeči nebo aspoň poznámky, že s ním nechci spát, že na něho kašlu, že si najde milenku apod., čímž mě vlastně ještě víc od sexu odpuzuje. Myslím si, že k tomu přispělo ze začátku i to, že jsem si myslela, jak mi bude s dětmi pomáhat nebo mít o ně větší zájem.
Nyní je většinou pryč kvůli práci, ale i kvůli koníčkům a jiným věcem a s dětmi sám bývá jen opravdu výjimečně. Začal mít bohužel i názory, že dnešní ženy jsou líné, emancipované, že dřív se rodilo i na poli a ženská se starala o domácnost i děti sama. Takže často taky slyším, že vlastně ani nic nedělám.
Prosila bych alespoň o malou radu, jak bych měla manželovi vysvětlit, že mě nemůže do sexu nutit, i když vím, že je to docela složité.
Předem moc děkuji.
Klára
Názor odborníka
Dobrý den, Kláro,
děkuji za váš dotaz. Myslím, že jste svým dotazem přesně vystihla trápení mnohých manželství. Často se stává, že když jsou spolu partneři první rok nebo dva a nemají děti, jsou náruživí, mají sex třeba i vícekrát denně a nemůžou se sebe nabažit. Po narození dítěte nastává obrovská změna. Dítě si žádá mnoho fyzických i psychických sil rodičů, zpočátku zejména matky.
Myslím, že je to pro ženu docela složitý přerod – najednou milovat místo jedné osoby dvě. Po porodu jsou taky hormony dost splašené a co si budeme říkat, tělo je unavené. Mnoho žen je po porodu rozbolavělých a i několik měsíců má psychickou zábranu se milovat. Zvláště období po porodu prvního dítěte klade neskutečné požadavky na adaptaci páru na novou situaci. Žena se srovnává s péčí o potomka a s rozdělováním své lásky mezi dva lidi.
Muž se srovnává s mírným odcizením své ženy, někdy i se žárlivým pocitem, že se jeho partnerka věnuje dítěti víc než jemu, že najednou strádá. Chce to spoustu tolerance, pochopení a hlavně mluvit, mluvit a mluvit. Jedině tak se pár zase přiblíží a může spolu pokračovat v milování. Partner by měl ženě dát čas, zároveň by ji měl dávat dál najevo, že o ni stojí. Žena by měla pamatovat, že sice má malé miminko, ale že má taky partnera, který je velmi důležitý.
Dařilo se vám, Kláro, po porodu prvního dítěte s manželem mluvit? O pocitech, o té velké změně, o sexu, o strachu a nejistotách? Zdá se, jakoby se vám po porodu nepodařilo se opět s manželem přiblížit. Přijde mi z toho co píšete, že se s ním milujete ze strachu, že by jste o něho mohla přijít. Čemu moc nerozumím je fakt, že s ním čekáte čtvrté dítě.
Zdá se, že vám na něm vadí mnoho věcí, s dětmi vám nepomáhá, vyhrožuje, že si najde milenku a vy mu přesto plodíte dítě za dítětem. Chtěla byste radu, jak vysvětlit manželovi, aby vás nenutil do sexu. Bojím se, že už máte své partnerství za ty roky zautomatizované. Předpokládám, že přes ty všechny děti skoro na sebe nemáte s manželem čas. Jste někdy jen spolu, máte čas spolu něco zažít, povídat si o tom, starat se o svůj vztah?
Kdyby se vám tohle začalo dařit, věřím, že by se vám třeba i vrátila chuť se s ním milovat. Sex je vždy odrazem toho, jaký partnerský vztah skutečně je.
Držím pěsti Kláro a buďte k sobě upřímná.
