Zdravím,
je to už nějaký ten rok, co jsem absolutně ztratil chuť k životu. Absolutní ztráta koníčků, přátel a všeho, co jsem měl kdy rád. Již několik let často přemýšlím o svém životě a o tom, čeho bych chtěl dosáhnout. A tady je ten problém. Vůbec totiž netuším, co od života chci. Já vlastně ani nic nechci, chci už jen umřít…
Můj život totiž nestojí za nic. Ve škole jsem nijak nevynikal, z práce mne vyhodili. Nedaří se mi vytvořit pouto s nějakým člověkem. Vztah s nějakou osobou absolutně nezvládám, nevím proč, ale bojím se někomu otevřít, natož se s někým sblížit. Přátelé se mi už ani raději neozývají, protože vědí, že bych se zas stejně na něco vymlouval. A mají pravdu, prostě mě přešla absolutně chuť do života. Tak se teď ptám sám sebe, jestli by to nebylo lepší ukončit, tuhle noční můru, takzvaný život. Prý dar, který nám dal bůh, pro mne je to spíš peklo.
Všude kolem sebe vidím lidi, které jsem znal, jsou šťastní, mají děti nebo aspoň něco, co je baví. Dělá se mi z toho špatně. Copak nevidí, jaký ten svět je? Vraždy, násilí, korupce, kdo by po tom, co poznal pravdu o tomto světě, na něj chtěl přivést dítě? Tomu vážně nerozumím. Už ani nemám pomalu sílu se ráno odhodlat vstát ze své postele. Proč taky? Po zbytek svého života jen otročit v nějaké továrně dalších, s vidinou toho, že jestli se vůbec dožiji důchodu, tak co pak? Zahodit nejlepší léta svého života? A na co pak chcete vzpomínat? Na dobu strávenou u stroje? Na monotónní styl každého dne?
Vážně nevím, co dál…
Anonymous
Názor odborníka
Dobrý den,
myslím, že kdo nezažil tak dlouho trvající pocity beznaděje, ztráty smyslu a naštvání na celý svět, tak si nedokáže představit, jak se cítíte. Já to také přesně neumím. Mohu vám ale zprostředkovaně přiblížit pár zkušeností lidí, kteří popisovali, že prožívají něco obdobného. Třeba vás některá z těchto informací osloví.
-
Nejste sám. „Noční můra zvaná život“, „peklo“ či „život k nežití“, se všemi těmi nepříjemnými pocity, provázely, provází a budou provázet mnoho lidí bez ohledu na to, zda si to „zaslouží“ nebo zda mají pro toto černé vidění světa nějaké objektivní důvody. Prostě je to tak. Deprese je potvora. A vy ve svém dotazu popisujete příznaky deprese jako z učebnice.
-
Svět jako takový není zdaleka tak hnusný, otravný a monotónní, jak jej nyní vidíte. Ani vy sám nejste tak nemožný, jak se teď vnímáte. To jen ty černošedé depresivní brýle vám nedovolí všímat si současně i pěkných, příjemných a smysluplných věcí. Při hledání pravdy o tomto světě vaše pozornost setrvává u vražd, násilí a korupce. Lidé, co jste znal, jsou šťastní, mají děti a alespoň něco je baví. Určitě nejsou slepí a okolní dění jim nepochybně také občas zvedne mandle. Zároveň ale vnímají, že svět přináší také krásné záležitosti, které jim dělají radost. Ať už je to úsměv blízké osoby, krásně vybarvený javor před domem, poctivé odříhnutí jejich miminka, zpráva, že vyhrála Sparta, že do ČR přijel Dalajláma nebo dobrý pocit, že se dokopali jít ven si zaběhat, i když zrovna prší… Svět není černobílý a zdravý člověk je schopen přiměřeně vnímat jeho lepší i horší stránky. K vám pouští depresivní filtr jen to špatné.
-
Dá se s tím něco dělat. Nebude to jednoduché a nebude to hned. Depresi nevyležíte za pár dní jako chřipku. Budete potřebovat odvahu, nasazení, kázeň a dobrého průvodce. Sám už jste se natrápil dost, tak se neostýchejte a vezměte si k ruce odborníka.
-
Příliš dlouhé otálení vede k prohlubování potíží. Čím déle budete váhat, tím budete ještě nerozhodnější, a tím méně se vám bude chtít vůbec vylézt z postele.
Takže vidím od vás jako rozumný a zodpovědný první krok, že jste sem napsal svůj příběh. Doporučuji vám pokračovat a věřit, že jednotlivé postupně jdoucí kroky vedou k cíli spolehlivěji, než nekonečné přemítání o tom, co vlastně od života chcete. A když už jsem zmínila Dalajlámu, dodám, že k tomuto říká:
„I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. Každý další obsahuje tichou víru, že uskutečníme i následující, a současně povzbuzení, že jsme zvládli i ten předchozí.“
Opatrujte se,
M. Porkertová
