Dobrý den, je mi 22 let,
třetím rokem studuji práva na VŠ.
Bohužel, ač mě škola a učení baví a jde, ve všech ostatních aspektech života klopýtám. Když jsem byl ještě na gymnáziu, měl jsem „pár“ kamarádů (asi tři). Připadal jsem si, že někam patřím. Měl jsem nějaké záliby – hrál jsem rekreačně fotbal a tenis, chodil jsem do divadla, do kina, apod.
Pak jsem odmaturoval, šel na vysokou. A ihned mě čekalo nemilé uvítání. Všichni moji noví spolužáci a spolužačky mi připadali „mimo mojí ligu“ – ambiciózní, atraktivní, aktivní. V podstatě můj opak – já jsem introvert, skromný, stydlivý a vzhledem snad až odpudivý.
Kamarádi ze střední se rozprchli po republice a já jsem tu zůstal sám. Mezi studenty na VŠ jsem nezapadl. Na přednáškách sedím sám kdesi vzadu. Když se odvážím k někomu přisednout, nezmůžu se ani na „ahoj“. Zkrátka neumím mluvit s lidmi. Nevím, co bych měl říct, abych se neztrapnil. Vím, že mají vlastních problémů dost, ale já na to prostě nedokážu nemyslet.
Nemám kamarády ani mimo školu – a vlastně jsem ani nikdy neměl. Dříve (na střední) jsem se dokázal bavit – občas jsem šel na pivo s kamarády nebo si něco zahrát. Dnes už jen tupě celý den civím do počítače.
Když se podívám na ostatní, vždycky mi dojde, co všechno nemám a co mi chybí. Dost mě deprimuje jenom vidět partu smějících se kamarádů na ulici nebo zamilovaný pár, apod. Jsou to prostě věci, které už nejspíš nikdy nezažiji. Mám sice rodiče, ale ti se mnou příliš nezabývají…
GreenWizard
Názor odborníka
Dobrý den,
děkujeme za důvěru, se kterou jste nám zaslal váš příběh. Píšete o svých obtížích v komunikaci s lidmi a o tom, co vás deprimuje.
Chtěla bych ocenit, že nezůstáváte se svými těžkostmi zcela sám a sdílíte je. Představila jsem si, jak těžké musí být kráčet životem s pocity, které popisujete. Přechod do nového prostředí a na vysokou školu může být obtížný. Věřím, že pocit, že „někam patříte“, který jste zažíval na gymnáziu s přáteli, vám může nyní chybět a o to těžší je pak navazovat nové vztahy v cizím prostředí.
Z vašich řádků vnímám, že se často porovnáváte s ostatními, přemýšlíte nad rozdíly mezi vámi a okolím. Své okolí vnímáte jako sociálně úspěšnější, atraktivní, zatímco sebe vnímáte jako stydlivého, nehezkého. Obáváte se ztrapnění a komunikaci s okolím se raději vyhýbáte. Nedivím se, že vidět radost, blízkost či lásku u druhých lidí vás deprimuje, když ve vás tyto obrazy oživují pocity strádání. Nedivila bych se ani, kdybyste měl vztek, ten rovněž bývá přirozenou a mnohdy zdravou reakcí na frustraci.
Příběh, který popisujete, by mohl nasvědčovat potížím v oblasti sebeúcty a sebehodnoty a obecně v oblasti navazování sociálních vztahů. Z toho, co píšete, mne napadá, že se možná v sociálních kontaktech cítíte zranitelný a obáváte se selhání. Přemýšlím, že se možná také cítíte v životě osamělý a že toužíte po blízkém vztahu. Možná, že přiblížit se k ostatním pro vás znamená čelit nějakému emočnímu zranění, například odmítnutí, výsměchu, pocitům méněcennosti.
Doporučila bych vám začít se zabývat tím, jaký máte vztah sám k sobě. Jak sám sebe vnímáte? A jaký byste chtěl oproti tomu být? Rozpor mezi tím, jak sami sebe vnímáme a naším tzv. ego ideálem – tedy tím, kým a jakým chceme být, často způsobuje frustraci, která nás blokuje v našem jednání. Přijmout onen rozpor, umět prožít a unést emoce, které vyvolává, bývá klíčem nejen ke zlepšení kvality života, ale také možností učinit změny. Skrze to, jaký máme vztah sami k sobě, se proto i může měnit naše fungování ve společnosti. Budování blízkých vztahů bohužel může být v některých životních etapách i dřina, která vyžaduje energii. Pro vás to navíc může obnášet i to, že budete mít odvahu a sílu riskovat například ono selhání a případné ztrapnění, kterých se nyní v kontaktu s lidmi obáváte. Proto jako důležité také vidím budovat si své vlastní zájmy a aktivity, které vás mohou naplňovat a dodají vám pocity vnitřní radosti, energie a spokojenosti sama se sebou.
Náš svět je naštěstí velmi pestrý a každá osobnost v něm má své místo. Je však pravdou, že někdy je potřeba naši osobnost teprve probudit a pomoci jí narodit se nejen do fyzického, ale i sociálního světa. Ku pomoci vám k tomu může být i psychoterapie.
Přeji vám hodně sil a brzké zlepšení vašich obtíží.
S úctou,
Veronika Šuráňová
