Před dvěma lety mi náhle zemřel manžel, měl nehodu na motorce. Byli jsme spolu hodně provázaní, partneři jsme byli od mých sedmnácti let. Máme spolu dvě děti. Manžel byl pro mě všechno, dokázal mě vždy podpořit, byl pro mě zároveň i nejlepším kamarádem. Všechny problémy jsme vždycky řešili spolu. Jsem velký introvert a těžko navazuji přátelské vztahy, jsem hodně uzavřený člověk. Kromě manžela jsem nikdy moc kamarádů neměla, vlastně skoro žádného. To mě vždycky moc trápilo. Nedokázala jsem se nikdy nikomu moc otevřít.
Po jeho smrti jsem cítila velké zoufalství a osamělost. Neuměla jsem si s nikým moc povídat o svých pocitech. Navštívila jsem i psychologa, ale moc pomoci mi to nepřineslo. Dlouhou dobu jsem po večerech utápěla svůj smutek v alkoholu. Přes den jsem se snažila fungovat kvůli svým dětem. Nesnesitelnou bolest a díru v srdci jsem se snažila zaplnit už po pár měsících od odchodu manžela zaregistrováním na seznamce. Vlastně nevím, co nebo koho jsem tam hledala. Nový vztah určitě ne, toho jsem nebyla schopná. Jenom jsem asi potřebovala cítit něčí blízkost a zaplnit tu obrovskou prázdnotu. Mám až panický strach, že zůstanu sama.
Tady ale je ve mně velký rozpor: když se někdo vedle mě objeví a má o mě zájem, najednou cítím, že bych nejradši utekla pryč. V tom mě ale zase brzdí můj strach ze samoty… Takhle se v tom motám už delší dobu a střídám partnery. Necítím se v tom ale vůbec dobře. Snažím se na sobě pracovat, ale zamotávám se do toho čím dál tím víc. Nechci taky ubližovat svým dětem tím, že budu mít vedle sebe každou chvíli jiného partnera.
Markéta, 37 let
Názor odborníka
Vážená paní Markéto,
vyrovnávat se se ztrátou patří mezi nejvýznamnější úkoly v lidském životě a jejich naplňování je rozdílné, podle jedinečnosti každého z nás. Někomu stačí drobné kroky, pro jiného je to velká a náročná překážka. Při pročítání vašich vět se zdá, že odchod vašeho manžela a táty vašich dětí ze světa je ten druhý případ.
Je výstižné, jak píšete, že po vašem muži zůstává ve vašem světě díra. O vašem partnerství píšete hezky, váš vztah byl jistě kvalitní, plnohodnotný, láskyplný a laskavý. Představa, že nemůže dál trvat, je bolestivá. Kroky, které popisujete, pokud jde o vztahy ve vaší nové životní situaci, jistě souvisí s potřebou sdílet, mít nablízku někoho, komu mohu svěřit své prožitky žalu, ztráty, určitě i obavy, jak půjde život dál. Ve vašem psaní je ale zřejmá i naděje, kterou dáváte dalšímu životu, i víra, že nová situace má nějaké přijatelné řešení.
I malá pomoc má smysl
Vypořádat se se ztrátou, odtruchlit ji a současně být oporou dětem je náročné emočně, energeticky i ve všednodennosti drobných věcí, na které jste byli dva a které dnes jsou jen na vás.
Píšete, že nemáte kolem sebe mnoho lidí, na které se můžete obrátit a požádat je o podporu. Možná, že je tu však širší rodina, babičky, dědové, sourozenci vaši či manžela. A možná jsou ve vašem okolí i jiní lidé, pro které je nabídnutí pomocné ruky přirozenou lidskou vlastností. Vím, že uvidět je přes „oči zalité slzami“ není jednoduché, ale i v těžkých chvílích jsou okamžiky, kdy skrze černé mraky na chvilku vysvitne slunce a lze tu pomocnou ruku zahlédnout.
Možná vás má nová životní situace také naučit něčemu novému. Třeba větší otevřenosti a vykročení směrem k druhým lidem. Nemyslím tím jen nový partnerský vztah, ale spíš vytvoření širších sociálních vazeb. Je užitečné mít kolem sebe lidi, s kterými můžete, byť jen v krátkých okamžicích, pobýt, nechat se inspirovat k nové aktivitě či k novému náhledu na svět, sebe a druhé.
Hodně myslím na to, zda kolem vás jsou lidé, které můžete požádat o pomoc. Žijete v situaci, která je nová pro vás, pro vaše děti i širší rodinu. Za takových okolností má smysl dovolit si říkat o pomoc i s věcmi, které jinak běžně bez těžkostí zvládáme.
Emoční náročnost ztráty blízkého člověka a procházení obdobím truchlení nás připravuje o značnou část životní energie. Býváme brzděni v jejím „dobíjení“ a žijeme z rezerv. Ty nejsou nekonečné. I drobná pomoc má význam a smysl. Nepotřebujeme zástup pomáhajících. Spíš jde o osobnostní kvalitu, porozumění pro bolest ze ztráty, porozumění smutku a truchlení i křehkosti a zranitelnosti člověka, který se vyrovnává se ztrátou.
Fáze smutku
Osobní cesta člověka, který truchlí, mívá určité zákonitosti. Elisabeth Kübler‑Ross mluví o fázi popírání, kdy ještě nechceme uvěřit tomu, že se něco zásadního skutečně stalo a změnilo. Pak přichází hněv – lhostejno, na koho je hněv a vztek zacílen, časté je hledání viníka, kterému přiřkneme odpovědnost za situaci. Další typickou reakcí je takzvané smlouvání, kdy tak trochu hledáme zázrak a zaměřujeme pozornost na kroky vedoucí k návratu do původního stavu.
Vzhledem k nemožnosti vrátit čas se dostavují pocity bezmoci, únavy a nedostatek energie, plačtivost či problémy se spánkem, tedy emoční propady depresivního charakteru. Toto období stojí mnoho sil a energie, troufnu si napsat, že svádíme boj o samotné bytí. Přes svou náročnost a relativně dlouhé trvání je následováno poslední fází – smířením.
Teprve nyní jsme existenciální změnu schopni přijmout, smířit se s ní a začneme pomalu odkrývat, co nám zmíněná změna vzala a co nového přinesla. Procházení popsanými fázemi je individuální věc, nemusíme zaznamenat každou z fází. Někdy se stává, že se různě prolínají, případně se cyklicky vrací (nejčastěji to bývá hněv, hledání zázračných řešení a depresivní propad).
Vlastní cestu truchlením dokážeme nahlédnout až zpětně. Nebývá dobré srovnávat své vyrovnávání se se ztrátou s nějakým univerzálním postupem nebo s cestou jiných lidí, „zaručené rady“ někoho, kdo má s truchlením pouze svou osobní zkušenost, nepomáhají.
Rozloučit se… a jít dál
Za zvážení stojí ritualizace této životní etapy. Kultura společnosti i kultura vlastního rodu nabízí kroky, které se osvědčují. Nemusí být univerzálně platné, mohou však být užitečnou inspirací. Potřeba vypořádat se se ztrátou je častá, vlastně nezbytná.
Ritualizace může působit na rovině emoční, na rovině chování i na rovině porozumění. Ritualizace se může dít o samotě i v kruhu blízkých. Užitečné mohou být rituály, které nás spojují s místem a časem, na který rádi vzpomínáme a který může být dobrým zdrojem životní energie. Ritualizovat je užitečné i formu vzpomínání na osobu, která zde již není.
Rituál mívá často materializovanou složku. Pro někoho je významné ponechat si cosi z věcí zemřelého, pro jiného je důležité tyto věci takzvaně poslat dál do světa, třeba v představě určitého přesahu lidského života. To často platí i pro duševní vlastnictví z profesní či zájmové oblasti. Necítíte‑li se ale k podobným krokům ještě připravena, není třeba se k nim nutit.
Užitečné je dovolit si projevy smutku a bolesti, dovolit si uzavřenost, potřebujeme‑li ji, dovolit si pláč a jiné projevy emocí, uvědomit si a dovolit si svou křehkost a zranitelnost. Věřte, že jsou to užitečné reakce našeho těla i psychiky. V podobném duchu je možné přistupovat i k dětem. Samozřejmě s citlivostí k jejich věku a zralosti. Dětské potřeby jsou odlišné od potřeb dospělého.
Ve vašem dotazu je zmínka o konzumaci alkoholu. Zrádnost této cesty je v naší křehkosti v období truchlení, a tedy snadnému podlehnutí závislosti. Alkohol nás také odvádí od cesty k akceptaci ztráty. Zmiňujete se i o snaze zaplnit prázdné místo po vašem manželovi jiným mužem. Píšete, že se to nedaří.
K novému vztahu býváme připraveni až po přijetí konce předešlého vztahu. A to potřebuje svůj čas a určitou investici ve vnitřní psychické i vnější reálné sféře. Je to pravděpodobně jeden z důvodů, proč se nedaří navázat nový vztah. Roli zde hraje bezesporu i rodičovská role a zodpovědnost s ní spojená.
Bohužel nepíšete nic o svém světonázoru. Téma, které zde popisuji, by mohlo spadat i do oblasti pastorační péče. Obtížně ale odhadnu, zda práce či rozhovor na duchovní rovině by byla pro vás užitečná cesta. Užitek z pastorační péče může mít i člověk bez náboženského světonázoru.
Osobně mám v oblibě knihu amerického psychiatra Irvina Yaloma Pohled do slunce – je to soubor námětů, jak lze k tématu smrti, vlastní i blízkého člověka, přistupovat. I knihy výše zmíněné Elisabeth Kübler‑Ross mohou být inspirativním čtením.
Na závěr bych vám rád popřál hodně sil, pro vás i pro potřeby vašich dětí. Určitě nezapomínejte na sebepéči. V náročném období jde o nelehký úkol, často k tomu chybí chuť a uniká nám i smysl. Přesto jde o důležitou potřebu, kterou doporučuji si uspokojit.
Pavel Pelikán
Pomohl vám článek?
