Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jak mluvit s dětmi o smrti

Nedělejme ze smrti tabu. Dáváme tak pouhým slovům sílu, kterou nemají.

12:38

Přestože bychom si to velmi přáli, nejde děti před tématem smrti ochránit. Někdy nadejde otázka, co je to ta smrt. Někdy se s ní děti v blízkém okolí dokonce setkají. Co s odpovědí na takovou otázku? A jak dětem pomoci projít procesem truchlení, když zemře někdo blízký?

Když se děti ptají na smrt, mají dospělí někdy tendenci chodit kolem horké kaše nebo naopak odpovědět velmi stroze a nejasně. Děti se ale nějaké informace o smrti stejně dozvědí: budou tématu vystaveny mezi kamarády, ve filmu, seriálu, knize nebo i počítačové hře.

Odpovídejme pokud možno pravdivě. Neříkejme, že někdo někam odešel nebo na nás někde čeká. Taková informace není dostačující. Pokud pak dítě například od babičky uslyší, že se někdo nevrátí, protože umřel, ale od rodičů, že jen někam odešel, může to být matoucí a zbytečně vzbuzovat úzkost.

Samozřejmě je důležité, aby informace, kterou podáme, korespondovala s našimi hodnotami a postoji, ale také by měla být prakticky představitelná a jasná pro dítě, které vůbec neví, co smrt znamená pro tělo, natož pro duši a existenci dané osoby.

Jak tedy odpovědět dětem na otázku, co je to smrt? Nemusíte popisovat nic do velkých detailů. Není cílem děti děsit. Ve skutečnosti je ale stále možné pravdu říct. Třeba tak, že když lidé umřou, jejich těla přestanou fungovat. Již nevidí, nejí, srdce netluče, nedýchají, nic necítí, ale také už je nic nebolí a netrápí. Když se fungování těla takto zastaví, už bohužel nejde zařídit, aby tělo zase začalo fungovat.

Stejně tak je důležitá přiměřenost. Když říkáme pravdu, neznamená to, že zahltíme dítě našimi pocity a trápením. Pokud zemřel někdo blízký, nepopírejte, že i vy se trápíte, ale zároveň dejte najevo, že to postupně zvládnete. Podělte se s dítětem o to, jak se vy sami se ztrátou vyrovnáváte.

Není namístě se před dětmi hroutit a bědovat tak, že nezbude prostor pro jejich prožívání. Raději zkuste přijít až po chvíli a s informací, kterou je schopné unést: ,,I pro mě je to těžké a někdy mám pocit, že to nezvládnu, ale přeju si to zvládnout. Proto si o tom povídám s kamarádkami, s tebou a někdy se vypláču a zavzpomínám u fotek.“ Klidně plakejme i s dětmi, jen je nezahlťme.

Když přijde smrt

Nemusí být vůbec jednoduché pravdu oznámit, především v situacích, kdy se téma smrti týká někoho z blízkého okolí. Není se za co stydět, když sáhneme po materiálu k tomu určeném – po knihách. Je to jednoduchá pomoc s nalézáním slov pro děti i dospělé. Pomáhá rozvinout komunikaci, ale také přirozeněji mluvit i o věcech, které by nás nemusely ani napadnout, nebo bychom k nim jinak neměli odvahu či nenalézali slova.

Tipy na knížky, které už takto pomohly mnoha dospělým a dětem:

  • Earl A. Grollman: Slon v pokoji
  • Kitty Crowther: Návštěva malé smrti
  • Marc Brown & Laurie Krasny Brown: Když dinosaurům někdo umře

Slovo smrt nezabíjí

Nebojme se slov. Když řekneme slovo smrt, zemřel, zavražděn..., neznamená to, že tím my smrt způsobujeme. Jsou to jen slova. A v komunikaci s dětmi je užíváme šetrně, nicméně užívejme raději slov adekvátních a pravdivých. Opět se tím děti učí, že smrt je běžnou součástí života, i když bolestivou. V budoucnu jí mohou někdy (nebo znovu) čelit.

Prvoplánové tabuizování slova smrt může mít následně větší dopady nežli jeho správné užívání. Nedávejte slovu smrt sílu, kterou nemá! Naopak: seberte mu intenzitu, kterou mu dáváte. I tento malý krok pomůže pomoci v době zármutku a truchlení. Smrt nás trápí, bolí a emoce jsou silné, ale mluvením o smrti pravým slovem se tím spíše smíříme.

Nenutíme do diskuse

Nenutíme dítě mluvit, když se mu nechce, a akceptujeme potřebu samoty. Naopak nabízíme prostor a umožňujeme soukromí. V případě setkání se smrtí v bližším okolí je přirozené, že dítě zpracovává silnější emoce a může truchlit. Dejme najevo, že je v pořádku ležet, být u babičky v pokoji nebo koukat z okna, pokud potřebuje. Není třeba úleku, že i děti truchlí. Důležité je dopřát jim bezpečný prostor a zdůraznit, že jsme nablízku, kdyby potřebovaly.

Podpora beze slov

S tím souvisí neverbální fungování. Podporujte sdílení i beze slov. To, že se dětem dá prostor, neznamená, že se mají izolovat – naopak! Neměly by se cítit samy. Připomínejte, že tu pro ně jste. Někdy stačí jen obejmout, lehnout si k nim, pohladit, přikrýt nebo společně poslouchat nějakou písničku.

Držme si režim

Život půjde dál, proto by měl denní režim zůstávat podobný, aby si mohlo dítě udržet pocit jistoty. Snažme se tak udržet režim spánku, jídla, ale i dalších činností co nejdříve podobný anebo upravenější, ale stabilní. To, že dojde k odchylce, nevadí, ale pomozme dítěti se stabilizovat i tím, že život opět dostane přirozený řád a tím i pilíře jistoty.

Trpělivost a psychohygiena

Buďme trpěliví k sobě i dětem. Čas je velmi důležitý. Dbejme na to, aby naše tělo bylo připravené se zase vrátit a stabilizovat, nezapomínejme jíst a pít a mít i nějakou fyzickou aktivitu. Vyzkoušejte klidně nové věci jako masáž, koupel, procházku… Je důležité se připravovat na to, že i přes tuto nesmírně smutnou událost půjde život dál.

Vzpomínejte a připomínejte

Vzpomínejte na toho, koho jste ztratili. Děti umí velmi dobře pracovat i neverbálně, proto kromě mluvení používejte i fotografie, tvořte nebo prohlížejte album, kreslete, poslouchejte písničky nebo interprety, kteří se vám vážou na důležité vzpomínky. Absolvujte s dětmi i nějaký rituál, který může pomoci. Ať už je to lampion nebo balonek se vzkazem, svíčka u fotky nebo nějaký dopis na rozloučenou.

Možnost volby

Poskytněme dětem možnost o něčem rozhodovat. Například vybrat květinu na hrob, svíčku, fotku, kterou si doma vystavíte. Samozřejmě zvolte něco, u čeho ani vám nebude nepříjemné, že někdo rozhodně za vás. Když děti chtějí pomáhat, nechme je. Naopak zkusme iniciovat, aby tuto možnost volby vůbec měly a mohly si ji vyzkoušet. Mohou se pak podílet na situaci emocionálně a prakticky.

Pro dítě je vlastně velmi důležité, když vidí, že není zcela bezmocné a nepotřebné. Ukažme, že je důležité a že ani my dospělí neděláme všechno sami, ale v případě čelení smrti v rodině nebo blízkém okolí si vzájemně pomáháme a nejsme v tom sami. Děti se tak učí, že je možné si nechat pomoci, a že je to dokonce v danou chvíli smysluplné a zcela v pořádku.

Nehodnotíme

Pocity viny za radost, humor a úsměv mít nemusíte u sebe, ale ani u dítěte. Nevyčítejte dětem, když se nad vzpomínkami zasmějí a říkají si vtípky. Vyrovnáváme se s danou situací každý jinak a i humor si časem nachází cestu. A někdy dokonce hned na začátku, protože i šoková reakce může být podepřena smíchem, kdy člověk pomalu vstřebává těžkou a neuvěřitelnou zprávu.

Neizolujeme od smrti

Nikdy dítě neizolujeme od umírajícího a netabuizujeme téma vážné nemoci nebo smrti. Vzniká tak riziko pocitu samoty, nemožnosti se svěřit, ale také nerealistických fantazií, na nichž si následně může dítě koncept smrti vybudovat. Stejně tak vzniká riziko odloženého truchlení.

Dítě má právo truchlit stejně jako ostatní a jistě je lepší, aby mělo možnost emoce sdílet. Navíc vlastně s lidmi, kteří tomu v danou chvíli rozumí, jelikož si tím právě také procházejí. Povídejte si, říkejte i své emoce, povzbuzujte, že dítě není samo. Důležitá je vzájemná podpora a opora. Také názornost toho, že smrt je přirozenou součástí našeho života, můžeme se s ní setkávat. Díky těmto zážitkům si dítě osvojuje strategie, jak to zvládat.

Učitel jako podpora

Promluvte si s učitelem o tom, co se děje. Tedy předejte informaci, že dítě prochází nějakým obdobím smutku a truchlení. Může být i pro vás samotné velmi užitečné si promluvit s vyučujícím, kterému věříte, o situaci, která se děje. A zároveň můžete mít větší pocit jistoty a bezpečí, že je na dítě dohlédnuto, když u něj nejste. V případě potřeby se tak můžete s učitelem kontaktovat a poradit.

Nezapomínejme na život

S tématem smrti se pojí život. V rozhovorech tak připomínejme i důležité téma významnosti života. Smrt je jeho součástí, ale právě v životě nacházíme mnoho skvělých prožitků, přátel, radosti. Život smrti předchází a je to ta část, kterou můžeme v mnohém sami řídit, utvářet a dávat jí smysl. Během života něco tvoříme, ať už praktické věci, příběhy, nebo právě vzpomínky z našich zážitků.

Více k tématu:

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Práce nad hlavu

Úkoly se kupí, vaše mysl těká od jednoho k druhému, napětí narůstá. Jak se zklidnit …

11 min

Toxické aktivity

Všímejte si, co vaše mysl dělá, když jí není dobře.

9 min

Řeč nevědomí

Naučte se využívat pro práci se sny metodu amplifikace.

9 min

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Otevřít audio sekci

Karolína Honsová

Psycholožka, krizová interventka