Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Poslední rozhovor

Umřel mi tatínek. Jestli mi chybí? Zůstala témata nevyřčená a otázky nezodpovězené.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

26. 7. 2016

Měla bych plakat, smutnit, ale myšlenky pohlcuje zmatek. Táta patřil spíše do mé minulosti, stejně jako bolest, že z mého dětství bez varování odešel. Odešel k nové rodině a „opustil“ mě. Byla jsem dítě a vůbec jsem jeho jednání nechápala.

Podruhé jsme se doopravdy setkali jako dva dospělí a znovu jsme se učili spolu mluvit. Sotva jsme stihli odemknout všechny zámky. Najednou tu není. Vůbec jsem na to nebyla připravená.

Pomohl mi až pohřeb, poslední rozloučení. Odkudsi z hlubiny mého vědomí stoupaly bublinky myšlenek, které mě v dětství moc trápily, a proto jsem je zatlačila hluboko, přehluboko. Najednou byly venku.

Táto, pamatuješ?

K mým patnáctým narozeninám jsem si mohla vybrat dárek. Místo nějaké parády jsem si tenkrát vybrala plyšového psa. Smál ses, že na plyšáka už jsem velká, ale koupils mi ho. V tvých očích jsem zřejmě byla poťouchlá holka s velikostí nohy 40, ale já jsem moc stála o to, abych byla „tvoje“ holčička. S tím psem jsem spala v jedné posteli ještě na koleji. Sama jsem nevěděla proč. Teď to vím. Z infantilní, ale mazlivé hračky jsem udělala symbol tvé lásky, příběh, který jsem si chtěla denně připomínat…

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Moc jsem od tebe potřebovala slyšet, že já jsem v pořádku a že mezi námi je také všechno v pořádku. Nevěděla jsem, že svět je složitý a dospělí, ač jsou velcí, jsou docela křehcí. Mají mnoho práce sami se sebou a jejich děti z předchozího vztahu do nového života vnáší neklid a vědomí nenaplněných závazků. Nerozuměla jsem tenkrát ani sama sobě. Z jedné lásky k rodičům se staly dvě konkurenční lásky, které spolu soupeřily. To bylo pro mou dětskou duši příliš.

O to víc jsem si vážila okamžiku, kdy ses nenechal odradit mým chladem a znovu jsi ke mně hledal cestu. Moc jsem toužila držet se tě zase za ruku, ale bála jsem se nových zranění. Moje děti to vyřešily za mě. Přistupovaly k tobě tady a teď, bez předsudků. Líbilo se jim mít dalšího dědečka, který s nimi dělal vlaštovky z papíru, uměl kouzla s kartami a vyprávěl jim pohádky.

A tak se stalo, že jsme najednou proti sobě seděli u jednoho stolu, vyprávěli si o vzpomínkách z našich dávných společných dovolených a pluli na stejné vlně pohody. Tehdy jsem si znovu uvědomila, že je ti se mnou dobře a že mně je dobře s tebou. Že máme něco společného, cos mi věnoval prostřednictvím svých genů už napořád. Nemyslím tím jen stejný profil, ale i stejný přístup k životu.

Prý aby se člověk mohl změnit, musí se mít rád. Úplně rád. To znamená přijmout se i se všemi slabostmi a nedostatky.

Jestli lituju něčeho, co jsem měla udělat jinak? Pamatuješ, jak sis mě zavolal do pokojíčku a ukazoval mi na papíře svou diagnózu: Alzheimerova choroba. Věděla jsem to. Všichni jsme to věděli. Nechápala jsem, proč mi to ukazuješ, vlastně mi to bylo nepříjemné. Až později jsem pochopila, že žít s vědomím takové diagnózy musí být pro tebe těžké, že jsi ode mě potřeboval účast a pochopení. Teď je mi to líto.

Všichni jsme se k tobě najednou začali chovat jako k nesvéprávnému. Nutili jsme tě, abys tu roli přijal, a ty jsi naopak potřeboval povzbuzení, pocit užitečnosti a vytváření příležitostí k radosti ze života.

Prosím, odpusť mi to. Jsem sice už velká, ale ani já nejsem dost dospělá. Ještě pořád se zabývám sebou a svými pocity ze zraněného ega, aniž bych si uvědomovala, že tím můžu lidem kolem sebe ublížit.

Využívejte celý web.

Předplatné

Prý aby se člověk mohl změnit, musí se mít rád. Úplně rád. To znamená přijmout se i se všemi slabostmi a nedostatky. Některé jsem zdědila, určitě budeš vědět jaké a po kom… Jsou a budou mou součástí a začínám být na to pyšná.

Mám tě ráda, tatínku, a už vždycky budu. Pokoj tvojí duši.

Diskuse 0