Patříte‑li k pořádným lidem a průběžně se zbavujete všeho nepotřebného, asi ten pocit neznáte. Ale pokud jste na tom jako já, musí vás občas štvát přetékající skříně, zásuvky a neschopnost najít věc, kterou zrovna potřebujete. Pokud navíc v rodině přibude do stejných prostor někdo nový, najednou je potřeba místo i pro jeho věci. Před pár týdny ve mně dozrálo rozhodnutí dát se do postupného generálního úklidu.
Ať už člověk volí při důkladném úklidu jakékoliv tempo a metodu, důležité podle mě je hlavně se do toho dát, vytrvat a nevzdat se. Přizpůsobit se aktuální životní fázi, možnostem a silám. Někdy se dá a je vhodné postupovat rychleji a radikálněji, někdy pomaleji.
Japonská odbornice na pořádek Marie Kondo radí uklidit co nejrychleji a vše naráz a za zásadní považuje zbavit se mnoha věcí, které nepotřebujeme. Popisuje proces rozloučení se s věcmi, poděkování jim za to, že nám sloužily.
Ve slovu úklid je obsažen klid. Představme si, že máme doma jen to, co skutečně využíváme, co nám dělá radost, cítíme, že máme dostatek a jsme spokojení, klidní. Marie Kondo píše o bodu klapnutí. Že každý máme vnitřně jiné množství věcí, se kterými je nám dobře. A že když se při úklidu dostaneme k tomu, že si ponecháme pouze tyto, něco v nás spokojeně klapne.
Též radí neříkat nejbližším, čeho všeho svého se při velkém úklidu zbavujeme. Pokud jsou uvnitř zrovna nastaveni jinak než na zbavování se věcí, může se jim sevřít srdce nad plýtváním. Aby mu zabránili, z vyřazených věcí si ledacos vezmou s tím, že to sami použijí. Jenže ty věci jim pak budou nepoužívané jen překážet a zabírat drahocenný prostor.
Velký úklid je proces, kterým se dostáváme k naší jedinečnosti, k našim skutečným hodnotám, k životu, jaký chceme žít.
Říkáte si, že přece není třeba hned věci vyhazovat, stačí je někde uložit. Jasně, jsou věci, které v budoucnu ještě využijeme, zvlášť někde na statku se může sejít ledacos, ale mnohdy je to vlastně takové falešné vypořádání se s minulostí, s tím, co jsme v ní nashromáždili. Odmítáme probrat se poctivě všemi svými věcmi, nechat na sebe působit vzpomínky, odmítáme se setkat s bolestivými pocity a rozloučit se. Někdy se to přece může hodit. Jednou to roztřídíme. Někdy si tu knihu třeba ještě budeme chtít znovu přečíst.
A když by se „to“ fakt hodilo, často už dávno nevíme, že to máme (nebo kde). Ke třídění, když si na ně neuděláme čas a nenajdeme odvahu, nedojde, a všechny ty knihy si znovu taky nepřečteme. Zaplňujeme své úložné prostory v bytech a domech, své sklepy, půdy a pořád máme málo místa. Jenže s čím se nevypořádáme ještě za svého života, naložíme na bedra jiným. Ti pak budou muset řešit všechno to harampádí coby naši pozůstalost.
Velký úklid je i o tom, že zjistíte, co všechno máte a najednou se to hodí. Můžete nečekaně najít kalhoty, na které jste dávno zapomněli – padnou jako ulité a jako bonus vám i sluší. Hezkou propisku, ztracené zrcátko.
Některé věci si chcete ponechat, jen je potřebujete přesunout jinam, abyste je začali používat a nezapomínali na ně. Třeba bylinky ze sáčku zapadlého někde vzadu v útrobách skříňky v kuchyni si přesypat do skleněné dózy a postavit tak, abyste na ni viděli a měli ji po ruce, až si půjdete vařit čaj.
Zjišťuji, jak je takový úklid zajímavá a tvořivá věc. Není nutné vše vyhazovat do smetí. Leccos jde prodat. Pořádají se také charitativní sbírky oděvů i dalšího domácího vybavení. Kamarádkám může udělat radost oblečení, které vám už je malé nebo velké. Existují budky a regály pro výměnu knih mezi občany.
Neplánovaně mě velký úklid přivedl i k zamyšlení nad ekologií. Proč se pořád vyrábějí a kupují nové a nové věci, když si lidé mezi sebou můžou různě vyměňovat nebo prodávat to, co mají, a darovat, co už nepotřebují? Věděli jste, že existují tzv. swapy, setkání, na která něco zdarma donesete a něco si zase zdarma odnesete? Existují rodiny, které se snaží žít minimalisticky, nakupují bezobalově… Taky už vás napadlo, jak strašná kvanta všelijakých obalů a sáčků pořád vyhazujeme?
Propustit své věci
Slyšela jsem, že když je toho na nás v životě moc, snažíme se ovládnout alespoň fyzicky svůj prostor. Buď začneme zoufale uklízet tak, že nikde nesmí být ani zrnko prachu a vše musí být uklizené a srovnané úplně dokonale, nebo začneme svůj prostor ovládat tak, že jej pokrýváme věcmi. Čímkoliv, a čím jsme přetíženější, tím víc. Může to zajít až do extrému: někdo je pak paralyzován a nedokáže se v totálně přeplněném prostoru ničeho zbavit, přetížení vyhrálo.
Potřebujeme v tom získat zdravou a pro nás příjemnou míru. Vyhazování nepotřebného má ale jisté meze. Se svými věcmi je člověk citově spjatý, a proto bychom se svých věcí měli zbavovat uvážlivě, ne bez rozmyslu. Toto píšu proto, že při zbavování se věcí nám občas může hrozit až fanatismus. Cílem ale není žít mezi holými zdmi a s ničím, ale v prostředí, kde se budeme cítit dobře a s věcmi, ze kterých máme radost.
A bez dovolení bychom neměli vyhazovat cizí věci, i když jsme přesvědčeni, že už majiteli k ničemu nebudou. Můžeme jít příkladem s vlastními věcmi a o společných nebo cizích se domluvit. Své věci potřebujeme propustit každý sám. Výjimkou jsou miminka a domácí mazlíčci, za ty musíme rozhodnout v jejich nejlepším zájmu my.
Myslím, že velký úklid je proces, kterým se dostáváme k naší jedinečnosti, k našim skutečným hodnotám, k životu, jaký chceme žít. Loučíme se s vděčností s tím, co už nám neslouží, osvobozujeme se pro budoucnost. Je to způsob rozjímání, snad i terapie.
Propouštíme oblečení, které jsme kdysi rádi nosili, jízdenky staré jako Metuzalém, záruční listy od věcí, které už dávno dosloužily, cetky a tretky, které jsme kdysi milovali a už nám nic neříkají, kdysi užitečné učební materiály, na které už jen sedá prach. Hledíme s úžasem na ta kvanta věcí a věciček, které jsme nasyslili. Najdeme i plno věcí z kategorie „opravit nebo vyhodit“. A tak je už vážně opravme nebo vyhoďme.
K potěšení a užitku
Od okamžiku, kdy jsem se pustila do generálního úklidu, se mi dějí zajímavé dobré věci. Když jsem vytřídila nějaké své oblečení a obuv, nesla jsem je k charitativnímu kontejneru, potkala jsem u něj pána bez domova, který mě oslovil, a mohla jsem něco dát přímo jemu. Zajásal nad starými ponožkami a botami k dochození.
Doma jsem pak přemýšlela nad tím, že mít nohy v suchu a v teple, s možností si občas vyměnit ponožky je opravdu důležité. A že zatímco doma mám i další boty, které nenosím a nejspíš už ani nosit nebudu, někdo je hledá třeba i v popelnicích.
Své další bezprizorní boty jsem další den přinesla na stejné místo v průhledném pytli proti dešti s cedulkou „zdarma“. Další den už tam nebyly, někdo je upotřebil. Shodou okolností jsem si za pár dnů uvědomila, že náš syn brzy bude potřebovat dětskou židličku. A nečekaně jsem dostala nabídku, kamarádka nám ji daruje i se stolečkem. Taky potřebuje vyklidit dům.
Pocítila jsem, že tak nějak by to podle mě mělo být. Věci by měly proudit mezi námi lidmi pro užitek a pro radost, měli bychom rádi dávat i přijímat.
Při uklízení jsem našla i pár vypsaných citátů a jeden z nich byl tento: „V životě nastanou situace, kdy si musíme vybrat, kdy se musíme vzdát věcí, na kterých lpíme, abychom dosáhli toho, na čem nám záleží nejvíce.“ Laurent Gounelle
Od úklidu zdraví čtenářka Perceive
K dalšímu přemýšlení a pro inspiraci:
Marie Kondo: Zázračný úklid
Margareta Magnussonová: Životní úklid – do hrobu si ten nepořádek přece nevezmete
Marcela Sobotová: web Žijeme minimalismem
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
