Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Pozitivní lhaní do kapsy

Nestačí pozitivně myslet. Na svém snu je třeba pracovat. A přiznat si, když něco stojí za houby.

Peter Grejták

Peter Grejták

12. 11. 2012

Proti pozitivnímu myšlení nemám zhola nic, jen je třeba upozornit na dvě rizika, která často vídám – někdy i sám na sobě.

Tím prvním rizikem je nezpracování minulých událostí. Pozitivní myšlení je totiž často přetvářkou zastírající realitu. Velice si vážím jedné ženy, která se pozitivnímu myšlení věnuje už dlouhou dobu. Moc mi pomohla. Její pozitivní přístup k věcem byl velice vyzrálý: hodně mluvila o tvrdé práci.

Úsměv za slzami

Navzdory neustálemu vyzdvihování pozitiv jsem viděl i její depresi (ona mou taky) a lítost nad promarněnými roky života. Dokonce jsem posloužil jako pověstné vyplakávací rámě. Ano, ta žena, zdánlivě nezlomná, litovala mnoha let strádání. Nakonec jí pozitivní myšlení a snaha nenechat se udolat životem přinesla to, co chtěla: dnes rozbíhá vlastní projekty a myslím, že už ničeho nelituje.

Laický pohled na pozitivní myšlení, jakkoli je zaobalen do kvazivědeckých pojmů, je příliš zjednodušující. Prý si stačí jen správně přát a představovat si vysněnou věc, jako by už byla realitou. Když se to nepovede a vy do roka nezískáte milion korun, vysněnou práci nebo lásku, není chyba v tezi, nýbrž ve vás.

Často se stává, že si adept na doživotní radostné myšlenky zamění realitu a představu.

Představovat si, že něco je, ale ještě pořád znamená, že to není. A to je druhý problém pozitivního myšlení: často se stává, že si adept na doživotní radostné myšlenky zamění realitu a představu. Zhlédnout světoznámý dokument Tajemství a vidět, jak se pubertálnímu chlapci jenom představami zhmotní bicykl, je příliš jednoduché.

Nejednou se mi stalo, že čím více jsem o něčem, co chci, mluvil s okolím, tím vzdálenější jsem od svého cíle byl.

Domy se staví z cihel

Proč vlastně? Pravděpodobně jsem přesvědčil mozek. Přesně jako v příručkách o úspěchu, jenomže s opačným výsledkem: jestliže mozek skutečně nerozlišuje mezi představou a faktem (píše o tom třeba Ivo Toman),  je mu jedno, jestli ten veliký dům stojí, nebo ne. Podstatná je pro něj informace a vizualizace tohoto domu.

Je třeba být upřímný. Když byla polovina života k ničemu, tak byla k ničemu. Bohužel, to se taky stává.

A tak se může jednoduše stát, že dům navěky zůstane v mysli jako představa. Mozek se nechá ukonejšit. Je to jako když si žák řekne: ten domácí úkol je velice jednoduchý, to potrvá jenom pět minut, vždyť vím, co tam napíšu, můžu jít za kamarády. A pak přijde navečer domů a zjistí, že z pěti minut je hodina, nebo to dokonce nechá na ráno. Přesvědčit mozek, že náš cíl už existuje, je dálnicí k prokrastinaci.

Je třeba být upřímný. Když byla polovina života k ničemu, tak byla k ničemu. Bohužel, to se taky stává – někdo vyrůstá v nepříznivém rodinném prostředí, někomu přírodní katastrofa vezme všechno, co kdy měl. Je třeba myslet pozitivně. Ale nespoléhat se jenom na to, nýbrž hlavně na práci.

Mít plán a cíl je nutné – jenom tak se potloukat nikam nepovede. Ale lhát si o dokonalosti vlastního života a přesvědčovat se o tom, že představa je skutečností, může vést ke zkáze. Pozitivně věřit je velice důležité, úspěchu často dosahují ti, kteří svému projektu věří. Ale nechat se ukonějšit vírou může znamenat taky zatracení.

Diskuse 0