Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Prázdné hnízdo

Umíte být partnery i poté, co se vaše rodičovská role naplnila? Společný tanec potřebuje nové kroky.

David Vaněk

David Vaněk

3. 4. 2014

Odchod dětí z rodiny může pro rodiče znamenat signál vlastního stárnutí, ztrátu jistot a pocitu vlastní potřebnosti. Svým způsobem se na něj ale rodiče mohou také těšit jako na dobu, kdy budou mít více času pro sebe. V každém případě se jedná o fázi vývoje rodiny, která zákonitě dříve nebo později nastane.

Pavel a Mirka načínali pětadvacátý rok společného života, když jim jejich nejmladší syn Petr oznámil, že si našel společný byt se svou přítelkyní. Ačkoli dvě starší děti měly své vlastní rodiny a Petr se svou přítelkyní byl v dlouhodobém spokojeném vztahu a logicky se dal jeho odchod z rodného domu očekávat, oba rodiče prožívali pocity, které je samotné překvapily – cítili se smutně a nepotřebně a stejně tak smutným a nepotřebným se jim najednou stal vzájemný vztah, ve kterém jako by odchodem dětí z rodiny vyhasla jiskra.

Tato životní etapa v životě rodiny se někdy nazývá syndrom prázdného hnízda. Provázejí ji příznaky jako ztráta radosti ze života, pocity opuštěnosti, ztráty smyslu, prázdnoty nebo úzkosti. Mně osobně se více líbí označení fáze prázdného hnízda. Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o drobnou nuanci, zdá se mi podstatné tyto pojmy od sebe odlišit.

Problém? Spíš nová etapa

Slovo syndrom totiž navozuje představu jakési patologie, něčeho, k čemu by nemělo docházet, co je špatné a mělo by se „vyléčit“. Etapa prázdného hnízda ale patologická není, jedná se o zákonitý následek vztahu dvou lidí, kterým se narodily děti, ty vyrostly a osamostatnily se. Nejde tedy o žádnou patologii, naopak zde probíhá proces, který je součástí koloběhu života.

Tvrzením, že se jedná o přirozenou součást vztahu, ovšem vůbec nechci popírat tíhu tohoto období. Vztah dvou lidí, kteří se musejí vyrovnat s narozením dětí, se v mnoha ohledech změní.

Toto těžké vztahové období může být o to těžší, že každý z partnerů může procházet svou vlastní osobní vývojovou krizí.

Markéta je matkou čtyř dětí a léta do jejich dospělosti pro ni byla nabitá péčí o ně a organizací společného času spolu s péčí o domácnost. Na dobu, kdy budou s manželem opět sami, se těšila. Jak sama říkala, starost o děti zabírala mnoho času, myšlenek a emocí po mnoho let. Byt byl plný dětských přání, výrobků, hraček, výskotu i křiku při hádkách, hudby nebo ostentativního pubertálního ticha.

Dovolenou plánovali s manželem tak, aby byli spokojeni oni i děti, mnoho partnerských rozhovorů se točilo okolo výběru škol a volnočasových aktivit pro děti, výchovné krize se stávaly i krizemi partnerskými. Přesto měla po odchodu posledního z nich blízko k depresi a na své „prázdné hnízdo“ si zvykala jen velmi pozvolna.

Najednou, po letech děti – někdy postupně, někdy náhle – opouštějí rodičovský byt a rodičovskou péči, aby rozepjaly svá křídla a vrhly se do vzdušných proudů samostatnosti a zodpovědnosti. Na rodičích zůstává, aby se vyrovnali se samostatností dětí a samostatností sebe samých a svého vztahu.

Vývojová krize

Odchod dětí z rodiny pro rodiče může znamenat signál vlastního stárnutí, ztrátu jistot a pocitu vlastní potřebnosti. Bez nadsázky můžeme označit toto období za dobu krize. Přináší nebezpečí hádek, pocitu odcizení manželského partnera, lhostejnosti ke vztahu a rezignace na jeho další rozvoj a někdy i rozvodu.

Toto těžké vztahové období může být o to těžší, že každý z partnerů může procházet svou vlastní osobní vývojovou krizí, kterou C. G. Jung nazýval krizí životního středu – život se pomalu chýlí do své druhé poloviny a do zorného pole se dostává vidina smrti, což u lidí může vyvolávat různé reakce: větší uzavřenost, nebo naopak vyhledávání společnosti, touhu udržet si prchající mládí, hledání nových životních perspektiv a tak dále.

Jak se tedy s touto náročnou životní etapou vyrovnat? Na tuto otázku neexistuje jednoznačný recept ani jasná odpověď. Prožívání odchodu dětí z rodiny je individuální, tak jako dosavadní životní linka každého z rodičů a charakter jejich vzájemného vztahu.

Spousta rodičů se těší na čas, kdy mohou být zase jen sami se sebou a se svým životním partnerem. Někdy se však stává, že se dětem z vyhřátého hnízda příliš nechce.

Někdo období vylétání z hnízda nemusí vůbec prožívat jako krizi. Jarmila byla spokojená matka tří dětí, tato role ji naprosto naplňovala. Když děti pomalu končily školy a navazovaly dlouhodobé vztahy, přistihla se však při tom, jak se jejich odchodu nemůže dočkat. „Chtěla jsem se večer natáhnout u televize nebo si číst, prostě po celém dnu v práci vypnout. Když ale děti byly doma, pořád jsem měla v hlavě starost, co udělám další den k večeři nebo co z našeho Milana bude, když už potřetí neudělal zkoušku.

Od doby, kdy jsou pryč, s nimi jsem v pravidelném kontaktu, ale mnohem víc si užívám sama sebe. Jo, starosti o ně mám, ale napadne mě to jen někdy – co oči nevidí, to srdce nebolí,“ směje se Jarmila. K přechodu od plnéhoprázdnému hnízdu jí pomohlo plynulé zaplňování domu vnoučaty a hledání sebe samé v roli prarodičovské.

Konečně sami!

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Reakce paní Jarmily není ojedinělá: spousta rodičů se těší na čas, kdy mohou být zase jen sami se sebou a se svým životním partnerem. Někdy se však stává, že se dětem z vyhřátého hnízda příliš nechce – domov je pro ně bezpečným a pohodlným přístavem, odkud vyrážejí do svého světa, ale zase se rády vracejí.

Rodiče mohou v takové situaci cítit zmatek: jsou rádi, že pro potomka je domov symbolem útulnost a oni sami jsou pro něj ještě natolik důležití, že se s nimi chce dělit o svůj soukromý prostor. Na druhou stranu však cítí, že je v bytě tak nějak těsno a že obě generace mají odlišné návyky a priority, které bývají příčinami různých střetů a každodenních dohadů.

V těchto případech je dobré si s dětmi promluvit o svých pocitech a sdělit jim je, nejlépe v klidné atmosféře. Vhodná doba pro takový rozhovor není při padesáté debatě o špinavých ponožkách, kdy jste rozčileni na nejvyšší míru, ale spíše ve chvílích vzájemné pohody, nebo alespoň „klidu zbraní“.

Někdo zase může odchod dětí prožívat stejně intenzivně, jako zármutek při úmrtí někoho blízkého. Navíc oba partneři mohou prožívat jiné pocity. Všechny reakce jsou naprosto přirozené a pochopitelné v kontextu života obou manželů. Vzájemný vztah se nyní posouvá do jiné roviny. Jeden velký vývojový úkol byl splněn a dalším vztahovým vývojovým úkolem je naučit se znovu žít ve dvojici.

Jak se s vylétnutím dětí z hnízda vyrovnat?

Zdeněk Matějček považoval období po odchodu dětí z rodiny a způsob vyrovnávání se s ním za vyvrcholení celého pojetí manželství a nabídl partnerům prožívajícím tuto životní etapu otázky k zamyšlení, které je mohou inspirovat k meditaci nad jejich vztahem a možnými změnami v něm:

  • Kolik času společně trávíme? Čím naplníme společný čas?
  • O čem spolu mluvíme? O čem spolu naopak nemluvíme?
  • Co uděláme, když si v něčem neporozumíme? Jak se hádáme a jak usmiřujeme?

Další podobné otázky, které si partneři mohou klást i v době, kdy je „hnízdo“ ještě plné, ale čas osamostatnění obou generací se blíží, mohou vypadat například takto:

  • Jaké krize jsme společně přestáli? A jak se nám to podařilo?
  • Co jsme vždy chtěli dělat a stále to odsouvali?
  • Jakých je pět největších kladů našeho vzájemného vztahu?

Jak můžeme vidět, nejedná se o jednoznačné otázky s jednoznačnými odpověďmi, ale spíše o ukazatele na vztahové cestě. Na partnerech samotných záleží, čím se v další etapě společné cesty chtějí nechat vést. Nejedná se totiž o nic menšího než o směřování jejich vlastního života a ty nejpodstatnější životní otázky, jak víme, bývají ty nejtěžší.

Spisovatel C. S. Lewis v jedné ze svých knih přirovnává manželský vztah k tanci – etapu po odchodu dětí z rodiny můžeme proto vidět jako novou taneční figuru, kterou se musíme učit a pokud ji zvládneme, obohatí náš společný tanec o novou dimenzi.

Více k tématu:
Lewis, C. S. (1976). A grief observed. New York: Bantam Books
Říčan, P. (2004): Cesta životem, Portál, Praha.

Diskuse 0