Myšlenky z knih jsem si začala vypisovat už na základní škole. Mnohé jsou poplatné tomu, co jsem zrovna prožívala, ale některé doslova zrají jak víno, s přibývajícími roky jen víc a víc oceňuji, co se v nich všechno skrývá. „Když ti na něčem záleží, musíš si to chránit. Když máš to štěstí, že jsi našel způsob života, který ti vyhovuje, musíš najít odvahu ho žít,“ napsal John Irwing v Modlitbě za Owena Meanyho. Tenhle citát se mi stále vrací. Dobře si pamatuju, že mi ve dvaceti připadal zajímavý, ale vlastně trochu plytký. To je přece jasné a co je na tom až tak těžkého. Ale zapsala jsem si to – a teď už vím, že mi asi vedlo ruku moje budoucí já.
Proč bychom měli potřebovat odvahu, když jde „jen“ o běžné žití? Přece to není tak dramatické, nejdeme nikam do války. Většina z nás ví, jak by chtěla žít, ale nemáme na to čas, peníze, prostor. Máme moc nebo málo dětí, chybí nám nebo přebývá nějaký partner… A taky by to chtělo trochu štěstí, k čertu s odvahou. Nechci dobývat osmitisícovky ani se vypravit na Antarktidu. Odvaha je to poslední, co potřebuji ve svých snech o malém klidném životě řešit. A to je právě ta chyba.
Stačí si vzpomenout na pohádky, kde odvaha neznamená jen to, že se postavíte drakovi. Někdy musíte projít temným lesem, mluvit s nějakou podivnou bytostí, často se jen vypravit na cestu nebo oslovit žebráka v příkopu. Odvaha má mnoho podob a její podstatou je ochota vykročit z komfortu a snést nějaké nepohodlí, nikoliv heroické činy. Ty jsou důsledkem a bonusem, nikoli podstatou odvahy.
Pohodlí, které děsí
Máme to štěstí, že žijeme v době a v zemi, kde nemusíme každý den bojovat o základní podmínky k životu. Většinou máme kde bydlet a co jíst, když se nedaří, tak nás někdo podpoří nebo se naskytne nějaká systémová pomoc. Bránit svůj domov a snažit se vydobýt si ze země skývu chleba většina z nás ani vzdáleně nemusí. A tohle pohodlí značně proměnilo naše vnímání odvahy. Jako by ji z našich životů trochu vytěsnilo a odsunulo do kolonky „mimořádných aktivit“, které jsou jen pro někoho.
Jenže pohodlí nás možná zbaví nutnosti dennodenně bojovat o život, ale nezbaví nás strachu. A tak se může stát, že tento nereflektovaný strach svoji intenzitu promítne do oblastí, kde bychom ho nečekali, protože tam objektivně nic nehrozí. Čelit nejistotě, vlastní slabosti, nebo dokonce připustit, že třeba nezvládnete tolik, kolik jste doufali, pak může být stejně děsivé jako stát tváří v tvář predátorovi, co vám usiluje o život. Tady už ta odvaha najednou začíná dávat smysl, viďte.
Zkuste se zamyslet nad tím, co byste v životě chtěli a nemáte. Lepší práci, více peněz, partnera, bydlení u moře… Začněte položkami, které vám samotným připadají reálné, cítíte u nich takový ten skrytý osten nespravedlnosti, že přece nechcete nic velkého. Proč je to tedy tak moc těžké? Co vám v tom brání?
Nemáte dost peněz, nemáte čas, musíte živit rodinu, platit hypotéku, děti jsou ještě malé, chybí vám nějaké znalosti a schopnosti? Anebo vám prostě chybí odvaha podstoupit všechny ty nepříjemné věci, které byste nutně museli konfrontovat? Není to náhodou tak těžké právě proto, že na cestě je až příliš těch věcí, které nahánějí strach?
Strach jako klíč
Vědomí, čeho se bát a jak strachu čelit, doslova sajeme s mateřským mlékem. Pro mládě je naprosto zásadní vědět, co jsou život ohrožující věci a jak se před nimi chránit. Skoro si troufám říct, že možná není silnějších vzorců, které si neseme z rodiny, než těch, které se týkají sebezáchovy. Stále jsme živočichové a přežití nás zajímá na prvním místě.
V dětství nevnímáme, jestli strach, který cítíme v rodině nebo který prožívají rodiče, je skutečně relevantní (tedy ohrožující samu podstatu existence), nebo se tento strach o přežití přichytil na něco celkem banálního, například výběr školky pro dítě, případně trochu iracionálního, jako je třeba úzkost o zdraví, která se v mnoha rodinách doslova dědí.
Tyto strachy, které se takto naučíme a převezmeme, k žádné odvaze nevedou, naopak. Možná říkají, že je třeba chránit se opevňováním toho mála, co nám aspoň zbývá, nebo hledáním silného spojence. Proč ne, ale je to skutečně funkční model i teď, tady, pro vás? Pomůže vám nějak dosáhnout toho, čeho chcete? Nebo je to jen způsob, jak před strachem utéct a nemuset mu čelit přímo?
Odvaha není žádný poklad, co leží v kouzelné jeskyni a čeká na šťastného nálezce. Vzniká tím, že jeden každý den čelíme nejistotě a překonáváme diskomfort, který to v nás vyvolává. Ke všemu, co chci a nemám, vede nějaká cesta a ta je nejistá a místy nepříjemná. Jsou na ní věci, které vzbuzují strach a obavy.
Uvědomit si, z čeho mám strach a proč, je prvním krokem k odvaze. Odvaha není absence strachu, absence strachu je spíše symptom nějaké psychické poruchy. Odvaha je v podstatě ochota a návyk se svým strachem pracovat. Neutíkat před ním, nevyhýbat se mu, nelakovat ho na růžovo. Ale pěkně ho vytáhnout z temnoty podvědomí na světlo, pojmenovat ho a vyhodnotit, jestli nás opravdu před něčím závažným chrání, nebo nám spíš překáží.
A hlavně nečekat, že zkrotne a najednou začne vypadat miloučce. Strach je strach, není to příjemná emoce. Jen samotná konfrontace s ním vyžaduje odvahu, kterou potřebujete, abyste mohli žít život, jaký vám vyhovuje, navzdory všem svým strachům.
Vyzkoušejte na sobě
Rozklíčovat, jak nakládáme se strachem, je už samo o sobě celkem odvážné a nasměruje vás to správným směrem. Zkusme si jedno takové cvičení krok za krokem.
- Najděte nějaký menší strach, spíš obavu, se kterou se často potýkáte. Třeba že přijdete pozdě, jestli jste opravdu zamkli…
- Nalaďte se na ten pocit nebo (pokud je to možné) zkoušejte cvičení přímo v momentě, kdy se daná obava objeví. Uvědomte si diskomfort, který působí, a neutíkejte před ním. Nebojte se skoro přinutit například jít pomalu, i když se nervujete, že vám ujede tramvaj. Zkoušejte to ale ve chvíli, kdy se nic zvláštního neděje a neriskujete třeba důležitou schůzku.
- Zamyslete se, čeho se opravdu bojíte – co se stane, když vám tramvaj ujede? Je to jen další diskomfort, kterému se vyhýbáte? Například „není mi příjemné chodit pozdě“?
- Zkuste si vzpomenout, jak tyhle situace probíhaly u vás doma, když jste byli malí. Byli rodiče v klidu, nebo naopak byli nervózní, třeba vás popoháněli, měli pocit, že se jim situace vymyká z rukou a podobně?
- Vraťte se ke své situaci a zvažte, nakolik se vaše obavy zakládají na realitě. Opravdu můžete přijet tak moc pozdě, skutečně to bude tak hrozně nezdvořilé, reálně něco propásnete? Mnoho strachů a obav drží při životě jen naše neochota zvládnout dílčí nepohodlí.
- Najděte situace, ve kterých se cítíte podobně, a zamyslete se, o co ve skutečnosti jde. Potřebujete být všude o pár minut dřív… ale proč vlastně? Strach ze ztráty nějaké příležitosti, když nebudete na místě včas?
- Vyberte si situace, kdy můžete tento specifický diskomfort vysloveně trénovat. Choďte na tramvaj „naslepo“, nekoukejte cestou na čas… A hlavně nečekejte, že to bude příjemné, protože překonat nepohodu je účel celého cvičení.