Jeden den, jedna hodina, jedna minuta a jedna židle. Byli jsme propojení jedním kusem nábytku. Poté, co jsem tě nechala odejít a všechny tvé věci jsem vyhodila na smetiště vztahů, zůstala tu jen ona. Židle vzpomínek, hádek, radostí, zoufalství. Kus nábytku a velká část našeho společného života. Kdyby tak uměla vyprávět.

Pamatuji si ten den. Byla středa a my jsme nevěděli, co s volným časem, tak jsme šli do nákupního centra. Procházeli jsme podlažími, ruku v ruce na eskalátorech, a užívali si chvíle strávené spolu. I ten nejjednodušší a nejběžnější moment znamenal pro nás více než dovolená někde na Maledivách.

Tehdy jsi byl pro mě vším. A právě v tu chvilku, v tu chvilku, kdy jsme si připadali jako Alenka v říši divů a každý výklad byl pro nás jako dveře do jiného světa, tehdy jsme ji spatřili.

Byla stará, nic zvláštního, ale pro nás to byla jedna z nejúžasnějších věcí, které jsme za poslední roky viděli. Dostal nás její minimalismus, jemnost a strohost její jednoduchosti. Hned jsme věděli, že to bude právě ona: židle, která začne éru našeho společného bydlení, našeho společného života.

Moje jméno vedle tvého

Už dlouho jsme nad společným bydlením přemýšleli, ale jak už to bývá – málo peněz, málo času, hodně starostí. Nepřímá úměra dnešního světa. Měla jsem pocit, že to nikdy nepřijde, že to naše společné nebude nikdy reálné.

Byli jsme odkázáni pouze na přítomnost a budoucnost pro nás byla tak vzdálená. Promítalo se mi to hlavou den co den. Nechtěla jsem to být já, kdo navrhne ten krok, strach spojený s hrdostí mi to nedovolil.

V době, kdy jsem přestala doufat, to přišlo samo. Po tom magickém momentě, co jsme ji uviděli, beze slov, bez zbytečných řečí. První květnový týden, až takto sentimentální to bylo. Na schránce moje jméno vedle tvého a v duši zavládl klid.

Byla jsem tak šťastná a spokojená se svou budoucností, kterou jsem zřetelně viděla a cítila, že jsem zapomněla na přítomnost. Na naši přítomnost. I ta nejkrásnější květina uhyne, pokud se nezalévá. Můžete jí dávat dostatek kvalitní zeminy, kupovat ty nejdražší květináče, ale…

Chtěla jsem příliš mnoho, víc, než jsi mi mohl dát. To moje málo tě přivádělo k šílenství: málo lásky, málo nábytku, málo sem, málo tam.

Dlouho jsem pak přemýšlela, kde nastal ten zlom. Teď mi zůstal byt, židle, ale to hlavní mi odešlo. Nebyl to byt, který dělal náš vztah lepším, ani ta židle… Jen ty a já jsme tvořili to zamotané klubko našeho vztahu. Někde uvnitř cítím to plné prázdno, které tak bolí. Bolest, na kterou nezabere ani ta nejhlubší zpověď.

Nechtěla jsem být tím člověkem, co by kvůli ničemu opustil něco. Člověk, který věřil a sám sebe zradil. Ten, jemuž bylo odpuštěno, a sám takového činu není schopen. Je správné věci zavřít do krabičky, vzpomínky DELETE a vykročit s lehkostí pátečního rána vpřed? Měla jsem spoustu přátel, kteří to dokázali. Kteří si svou vlastní fantazií vytvořili život z poskládaných pestrobarevných krabiček. Stala jsem se jednou z nich, jedna z mnoha. Jak sobecké…

Židle plná vzpomínek

Sedět si na židli, která spojila mé sny a rozdělila naši lásku. Na té židli, která ví o nás víc než my dva dohromady. Poslouchala tvůj pláč, můj smích, tvou radost, můj žal. Tak hrozně bych chtěla, aby ti uměla říct, jak pomalu bez tebe odcházím z naší lepší reality. Uměla by vyprávět i o tom, jak jsem ti skládala básně, dokud jsi spal. Jak jsem se verš po verši cítila víc zamilovaná.

Jeden deštivý den jsem byla hrozně smutná a nešťastná, vypadalo to, jako kdyby celý svět truchlil, protože já jsem se cítila tak špatně. Tehdy jsi přišel do pokoje, podal mi šálek čaje a zase odešel. Na hrnku byl namotaný provázek, na jehož konci byl vzkaz. Vzkaz, který byl pouze můj, a já bych ho za nic na světě nechtěla pustit z rukou. Jistě si vzpomínáš, co jsi na něj napsal: „Usměj se, lásko, a uvidíš, že přijde duha …“ Tak jednoduché, tak naše.

Chtěla jsem příliš mnoho, víc, než jsi mi mohl dát. To moje málo tě přivádělo k šílenství: málo lásky, málo nábytku, málo sem, málo tam. Stal ses otrokem mého materialismu. Všechno to bylo pro tebe únosné jen do té míry, když jsi věděl, že i já tvé málo plním tím pomyslným hodně.

Potopila nás moje vlna egoismu. Právě teď je ten čas, kdy si říkám, že se snažím, že se snažím z celých svých sil, z celé mé duše – chci. Nejde to až tak podle plánu, jak jsem si to vysnila. Mysl přemýšlí a slzy pro mě už neexistují. Někdy si jen tak stékaly, mrzly a čekaly na tebe v naší židli… Nepřijdeš ty ani ty slzy, a srdce si krvácí. Dny, měsíce a nějaké ty roky. Jaksi rychle to všechno uběhlo. Já a ty v mé hlavě, spolu nikdy. Stejné chyby, pár hodin tebe za rány v duši. Nepřímá úměra, ale přímá bolest.

Ellen, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz