Zatímco dobré hororové příběhy pracují se strachem a většina katastrofických scénářů s efektem napětí a úlevy, dystopické vize v nás mohou vyvolat silnější pocit nepohodlí, nesouhlasu, přemýšlení, kam až to společnost nebo skupina jedinců – vržená do určitých podmínek – může dotáhnout. Emoce zde hrají zásadní roli vždy, přitažlivost dystopických světů však může spočívat pro každého v něčem trochu jiném.

Myšlenku dystopického světa – fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem – využívají odedávna jak spisovatelé, tak filmoví tvůrci. V posledních letech tento žánr ovládl výrazněji také literaturu (a následně filmy) pro dospívající „young adult“ čtenáře.

Jde stále v podstatě o to samé: hrdina bojuje proti společnosti, která je nějakým způsobem totalitní, zvrácená, omezující, nedostává se v ní naplnění základních potřeb a podobně. Přesto je něco jinak.

Strachy ve společnosti

„Obecně by se dalo říct, že dystopie vždy odráží nějaké obecné strachy ve společnosti. Například v roce 1972 publikoval uznávaný think tank Římský klub zprávu Meze růstu, hrozící vyčerpáním přírodních zdrojů. V důsledku toho vznikla v 70. letech řada filmů odrážejících tuto hrozbu, která se ale neuskutečnila v předvídaném časovém horizontu a nezohledňovala další okolnosti – v té době neznámé,“ říká novinář, spisovatel a překladatel Ivan Adamovič, odborník na žánr sci‑fi a fantasy.

Ohledně podžánrů dystopie a jejich vývoje pak uvádí: „Snad by se za jeden dalo považovat postkatastrofické líčení světa, pro který se už ujala zkratka postapo. Za mrtvé bych považoval dystopie související třeba s obavami o zdroje potravin a s přelidněním. Nezdá se, že by v brzké době bylo třeba vyrábět syntetické potraviny ze zabitých lidí, jak to předvídal Harry Harrison v románu Make Room! Make Room! z roku 1966. Populační exploze není rozhodně tou největší hrozbou, která dnes spíše vymírající euroamerickou civilizaci čeká.“

Proč nás ale tohle všechno baví sledovat? „Možná jde o podobný efekt, jaký pociťujeme při četbě/sledování dobrého hororu. Úlevný pocit, že se to neděje nám, a zároveň zdání, že pokud by se nám to dělo, budeme alespoň mentálně o něco lépe připravení,“ uvažuje nad položenou otázkou.

Efekt 2012

Pamatujete si, co jste dělali v prosinci před třemi lety? Lidé, kteří rádi sledují různé vize o konci světa a katastrofické scénáře, pomatení vizionáři, ale i odborníci a média se už nějakou dobu bavili o konci světa 21. 12. 2012. Každý samozřejmě s jinou vážností. Podobné předpovědi nejsou v dějinách ničím ojedinělým, rok 2012 však zarezonoval nebývalou silou. Internet, média a dnešní propojenost světa udělaly své. Tématu se chopily i kultovní seriály, vydavatelé knih nebo filmoví producenti. Jaké potřeby v nás jejich katastrofické příběhy sytí? 

• přirozenou zvědavost – stejně jako si mnozí kladnou otázku, jak svět začal, přemýšlíme, jak by mohl (měl, neměl) skončit, zda je pravděpodobné, že se toho my nebo naše děti dožijeme 
• filmová zpracování katastrof bývají velkolepá, čímž nabízejí i estetický zážitek; kdo zažil na vlastní kůži i menší povodeň, nebo po ní pomáhal zasaženým, ví, že na reálných katastrofách pak nic krásného není
• nabízejí naději – v katastrofických filmech se lidstvo (nebo třeba nefunkční rodina, pár) často nějak semkne
• pomáhají nám ventilovat strach a od myšlenek na katastrofy se v běžném životě odpoutat, tak nějak jsme si je přece prožili 

V roce 2012 se nakonec nemluvilo ani tak o konci světa jako takovém, ale o „konci světa v podobě, jak ho známe“. V demokratických společnostech dospívá další generace, která nepoznala žádný totalitní režim nebo válku. Zároveň okolo sebe slyšíme hlasy, že současné uspořádání světa skončí, jeho fungování v této podobě není udržitelné a podobně. A blíže než katastrofické filmy mají k tomuto scénáři právě dystopie. Ty nabízejí společnosti v jiné podobě, dysfunkční, neznámé a hrozivé, a tím podněcují otázky co by, kdyby. 

„Mládí je dystopie“

Spíše shodou okolností u nás v roce 2012 slavil úspěch první díl série Hunger Games ve filmové podobě. Už knižní trilogie se stala hitem a s dystopiemi pro „young adult“ diváky se následně doslova roztrhl pytel. Poměrně přesně totiž následujeme zahraniční trendy (čarodějové, upíři, dystopie) a na scéně jsou tak už noví hrdinové – potomci antických bohů. Nakladatelé, autoři i sami čtenáři vidí v zájmu náctiletých o tuto literaturu několik věcí: 

• v těchto světech se podařilo dobře vystihnout život teenagerů s jejich současnými problémy (ve škole, s přáteli, v rodině, s láskou) 
• hlas dospívajících je tu silný, oni jsou zachránci ve zkaženém světě
• ukazují jejich všední život v nevšedním světě 
• z knižní blogosféry, která je doménou dospívajících čtenářů, je vidět, že je baví přemýšlet nad různými katastrofami, konci světa, o tom, co může být v budoucnosti, pokud se budeme chovat tak, jak se chováme
• přítomnost revolty – v dystopiích se jedinec obvykle staví proti systému, dospívající se často cítí stejně
• orientace v sobě samých – náctiletí se přirozeně ocitají na různých „křižovatkách“ a tito hrdinové také
• hlavní roli ale nakonec podle všech zainteresovaných hraje zejména napětí, příběhy jsou vzrušující, akční

Obsazení mladých lidí do hlavních rolí, to je hlavní rozdíl mezi žánrem young adult a klasickými dystopiemi, potvrzuje Ivan Adamovič: „Dříve byly dystopie ‚dospělou‘ záležitostí. Kombinace teenagerů a dystopického prostředí vyvolává jistý pocit nepohody, který přispívá k účinku díla. Pořád máme nějak zažito, že mladým lidem se nic ošklivého dít nemá – a když se děje, je účinek silnější.“ Mládí je dystopie – byla také jeho první odpověď na žádost o rozhovor. Pokud si období dospívání spojíme s dobou různých neshod, dysfunkcí nebo rozpadem zavedených vzorců, je to docela příhodné přirovnání.

Proč nás „baví“ temnota

Čtete dystopie? Klasické nebo ty pro YA? Co se vám na nich líbí? Udělala jsem malou anketu na Facebooku a mezi známými:

• Jarmila S.: Jedním z důvodů je, že jsou „opravdové“. V tom smyslu, že se nebojí ani té nejhorší lidské povahy… Každá dystopie je jiná, já mám nejradši ty, které nesou nějaké to poselství.
• Veronika J.: Mně osobně přináší takové rozvíření fantazie. Prostě takové filozofování nad životem a společností… 
• Jindřich K.: Tak já si myslím, že je to zjevné. Sci‑fi je o tom, co by mohlo nebo spíš mělo být. Antiutopie o tom, co by nemělo být. Tohle rozhodně platí o těch klasických dílech. Hodně dystopií je psáno autory, kteří jsou spíše v mainstreamu, scifisti jsou optimističtější nebo naivnější. Co se týče těch YA verzí, asi je to dotaz na mladší, protože např. taková (velmi populární) Divergence je blbá jak štoudev a žánru jako takovému nic nepřináší…
• Jan J.: Jelikož jsou většinou nadčasové a uhodnou, co se tak asi bude dít. 1984 je asi nejpřesnější antiutopická kniha, co jsem kdy četl.
• Jindřich K.: Mně přijde přesnější Brave New World od Huxleyho, vidím daleko více paralel ve „svobodné společnosti, kde pro kraviny nemaj lidi čas na myšlení“.
• Petr Z.:  Pro mě je to silný útěk z reality.

Dystopický příběh musí být samozřejmě také dobrý příběh, se všemi zákonitostmi daného žánru. Mě na nich postupem času baví sledovat, co všechno dokážou lidé vymyslet. V trochu jiném smyslu než je tomu u klasického sci‑fi.

Dystopie brnkají na tu temnější strunu v nás. A pak ten okamžik, kdy se nějaká utopistická myšlenka mění ve svůj opak, ten bývá nejsilnější. Paradoxně se na něj ale musíme více soustředit, jinak nám unikne. Přijde mi to jako zajímavé poselství.