Pokud se někoho zeptáte, co si představuje pod pojmem rodina, ve valné většině případů uslyšíte odpověď, že rodina se skládá z maminky, tatínka a dětí. I když tento typ rodiny posledních několik dekád zachází na úbytě, mohli bychom stále říci, že je považován za standard a mnohými lidmi také za normu z hlediska výchovy dětí.

Jinými slovy, panuje přesvědčení, že děti pro svůj optimální vývoj potřebují jak přítomnost maminky, tak i tatínka. Tento výrok se ve skutečnosti skládá ze dvou tvrzení:

1. děti potřebují mužského a ženského rodiče;
2. děti potřebují rodiče dva.

Jak si tato tvrzení vedou ve světle odborných výzkumů?

Mateřství a otcovství: vrozené kvality vs. naučená role

Co se týče počtu rodičů, je faktem, že děti žijící pouze s jedním z rodičů (nejčastěji s matkou) si vedou hůře než děti s oběma rodiči co se týče míry depresivity, užívání drog či obecněji problematického chování. Patří sem děti z rodin rozvedených nebo děti, jejichž rodič s nimi nežije či zemřel.

Znamená to, že optimální vývoj dítěte je narušen nepřítomností vlivu druhého rodiče, nejčastěji otce? Pohled na zřetelnou souvislost mezi syny vyrůstajícími pouze s matkou a vysokou mírou kriminality v této skupině vedl mnoho konzervativních autorů na sklonku devadesátých let k tomu, že začali zdůrazňovat nezbytnost roli otce v rodině.

Musíme si položit otázku, zda by se tyto rodiny mohly lišit i v jiných důležitých faktorech kromě nepřítomnosti jednoho rodiče.

Otec má podle nich sloužit jako identifikační vzor pro syna a jako vzor budoucího partnera pro dceru. Je potřeba otců, protože pouze oni dokážou dětem vštípit disciplínu, díky níž se budou děti zdržovat drog a kriminálních činů. Názory těchto autorů (a pravděpodobně i většiny populace) bychom mohli označit jako esencialistické.

Esencialismus je přesvědčení o tom, že lidé mají vlastnosti, které jsou jim vrozené a jimiž se od sebe liší. Například pohlaví člověka určuje i způsob jeho chování: ženy se chovají žensky a muži mužsky, protože se jako ženy/muži narodili. V případě rodičů to znamená, že žena má přirozeně mateřské vlastnosti, zatímco muž má vlastnosti otcovské, a jeden rodič nemůže druhého nahradit v jeho roli.

Odlišný pohled nabízí strukturalistický přístup. Podle něj se muži a ženy chovají jinak proto, že byli jinak vychovávání, a nacházejí se tedy na odlišném místě ve společenské struktuře. Jinými slovy: mezi muži a ženami nejsou jiné rozdíly než ty, které jsou dány jejich odlišnou socializací. Z toho také vyplývá, že pokud by neexistovaly vnější vlivy (např. rozdílné role předepsané společností, rozdílná výše platu) muži a ženy by se ve svém chování nelišili, a to platí – s výjimkou kojení – i pro rodičovství.

Co doopravdy chybí rodinám bez otce?

Teď si možná říkáte: „Zní to zajímavě, ale autor přece výše sám uvádí, že děti z rodin bez otců si vedly mnohem hůře než děti z kompletních rodin?“ Ano, data toto skutečně ukazují, ale neukvapujme se v závěrech. Výzkumy na lidech jsou oproti výzkumům dejme tomu nerostů obtížnější v tom, že do hry vstupuje mnohem více veličin, které mohou mít na náš konečný výsledek značný vliv.

Tak i při porovnávání rodin s otcem přítomným a rodin s otcem chybějícím si musíme položit otázku, zda by se tyto rodiny mohly lišit i v jiných důležitých faktorech kromě nepřítomnosti jednoho rodiče. A odpověď zní: samozřejmě.

Mohlo by vás zajímat

Dítě nezlobí, dítě se chová

Když se nepovedou první chvilky po narození, způsobí to problémy na celý život. Nebo ne?

Přečíst článek

• Je například zřejmé, že rodiny bez otce budou mít ve většině případů mnohem nižší příjem jednoduše proto, že žijí pouze z jednoho platu.
• To také znamená, že si např. nemohou dovolit bydlet jinde než v horší čtvrti, kde je vyšší kriminalita, nemají dost peněz na další vzdělávání pro děti, které tak musí třeba předčasně začít pracovat, či třeba jen to, že se matka musí hodně otáčet, aby se svým příjmem utáhla celou rodinu, a nemá tak čas se dětem věnovat.
• Pokud otec od rodiny odešel v důsledku rozvodu, je dále možné očekávat, že na děti bude mít negativní dopad rozvodové řízení a rodinná situace, která mu předcházela.

Vyjmenoval jsem právě některé z faktorů, které odlišují rodiny kompletní od rodin s jedním rodičem a které mohou mít vliv na vyšší míru kriminality u dětí z těchto rodin. Tyto faktory však nesouvisejí s nepřítomností otce jako takového jako spíše s okolnostmi, které jeho nepřítomnost vyvolá.

Pokud byl příjem rodin s jedním rodičem a příjem kompletních rodin stejný, mezi jejich dětmi nebyly nalezeny žádné rozdíly v problémovém chování.

Chceme‑li porovnávat různé typy rodin, je potřeba vzít tyto faktory v potaz a určit jejich vliv. Výše zmiňovaní propagátoři role otce přehlédli studie, které postupovaly právě tímto způsobem. Ukázalo se, že největší vliv na rozdíly v chování dětí mezi různými typy rodin má jejich příjem.

Pokud byl příjem rodin s jedním rodičem a příjem kompletních rodin stejný, mezi jejich dětmi nebyly nalezeny žádné rozdíly v problémovém chování. Vyšší míra problémového chování dětí matek samoživitelek tedy nebyla způsobena nepřítomností otce, ale spíše nedostatkem finančních prostředků. Pokud by měly tyto matky dostatečný příjem, děti by se vyvíjely v pořádku i bez otce.

Dvě maminky, dva tatínci

Když už jsem u toho zpochybňování tradiční rodiny jakožto nejlepšího prostředí pro vývoj dítěte, nemůžu se v této souvislosti nezmínit o výchově v homosexuálních rodinách. Neboť i zde nám podle esencialistického předpokladu něco, nebo spíše někdo, chybí – druhý rodič, tedy maminka v případě páru gayů či tatínek v případě lesbiček.

Očekávali bychom tedy, že psychický vývoj dětí v takových rodinách bude mnohem ohroženější než v rodinách heterosexuálních, tradičních. Tento argument je nejčastěji citován odpůrci homosexuálů a je ostatně i důvodem, proč mnoho zemí nepovoluje adopci homosexuálními páry. Pojďme se však podívat na vědecká data.

Za posledních dvacet let bylo publikováno mnoho studií, v nichž byl srovnáván psychický stav dětí v homosexuálních rodinách s dětmi žijících v rodinách heterosexuálních. Až na jeden či dva případy se tyto studie shodují, že děti vyrůstající v homosexuálních rodinách se nijak neliší od dětí vyrůstajících v rodinách heterosexuálních v žádné z měřených psychologických charakteristik a vykazují zdravější vývoj ve srovnání s dětmi vyrůstajícími pouze s jedním rodičem.

Je třeba připustit, že děti se mohou zdravě vyvíjet i v méně tradičních typech rodin za předpokladu příznivých sociálních podmínek.

Výzkumy ukazují, že zdravý dětský psychický vývoj není vázán na pohlaví rodiče. Nezáleží na tom, kdo je dítěti rodičem. Předpoklad vrozených kvalit, které dítěti mohou dát pouze matka a otec, nenacházejí v datech žádnou oporu na rozdíl od strukturalistického přístupu, zdůrazňujícího vliv sociálního postavení.

Ve vědecké obci existuje relativně hlasitá skupina kritiků těchto výzkumů (a zastánců tradiční rodiny), kteří poukazují na jejich nedostatky, jimiž jsou například malé výzkumné vzorky či převaha výzkumů lesbických párů. Ačkoliv je jejich kritika oprávněná, tito autoři s vaničkou vylévají i dítě (a dělají tak vědomě): i kdyby byly dané studie skutečně pochybné a výsledky absolutně neprůkazné, jediné, co můžeme o rozdílech mezi homosexuálními a heterosexuálními rodinami říci, je to, že nic nevíme. Pokud jsou odpůrci dětí vyrůstajících s homosexuálními rodiči přesvědčeni o škodlivosti takového uspořádání, měli by pro své argumenty najít empirické důkazy. Proponenti homosexuálních rodin je mají; míček je tedy na straně odpůrců.

Tímto článkem nechci říci, že tradiční uspořádání rodiny jako heterosexuálního páru vychovávajícího děti je přebytečné či dokonce špatné. V žádném případě, stále to je a vždy i pravděpodobně bude převažující způsob rodinného uspořádání. Je však potřeba připustit, že děti se mohou zdravě vyvíjet i v jiných typech rodin za předpokladu příznivých sociálních podmínek, které však není vždy v silách člověka zajistit – např. u single matek. Mohli bychom tak shrnout, že pro optimální vývoj dítěte je potřeba láskyplné péče dvou rodičů. Jakéhokoliv pohlaví.

Více k tématu:

Rodiny s jedním rodičem:

• Amato, P R. (2001). Children of divorce in the 1990s: An update of the Amato and Keith (1991) meta‑analysis. Journal of Family Psychology, 15, 355–370.
• Carlson, M. J., & Corcoran, M. E. (2001). Family structure and children’s behavioral and cognitive outcomes. Journal of Marriage and Family, 63, 779–792. doi:10.1111/j.1741–3737.2001.00779.x

Homosexuální rodiče:

• Biblarz, T. J., & Stacey, J. (2010). How does the gender of parents matter? Journal of Marriage and Family, 72, 3–22. doi:10.1111/j.1741–3737.2009.00678.x
• Crowl, A., Ahn, S., & Baker, J. (2008). A meta‑analysis of developmental outcomes for children of same‑sex and heterosexual parents. Journal of GLBT Family Studies, 4, 385–407. doi:10.1080/15504280802177615
• Silverstein, L. B., & Auerbach, C. F. (1999). Deconstructing the essential father. American Psychologist, 54, 397–407. doi:10.1037/0003–066X.54.6.397