Kompletní péče o vaše vlasy. Pečujeme o vaši pokožku. Péči o vaše zuby zajišťují švýcarští specialisté. Taková a jiná hesla nás lákají k zakoupení toho či onoho. Lidé o sebe vůbec rádi nechávají pečovat. Ještě jsem ale neviděla, aby někdo nabízel péči o duši. Asi proto, že to si musí každý zařídit sám.

A může to být mnohem jednodušší, než by jeden čekal. Znáte takové ty drobné činnosti, které člověka uklidňují? Krmení rybiček například.

Nasypete jim tam jakousi sušenou drť, pak se skloníte nad akvárium a pozorujete, jak se rybičky hladově hemží kolem krmení jedna přes druhou. Voda se čeří a vločky pomalu padají dolů na kameny, kde je vyluxuje ancitrus. Fascinující.

Přitom je to dost neproduktivní činnost. Jedna z těch, které pomalu vytlačuje uspěchaný svět. Jenomže je to vlastně činnost pro duši. Bez takových neproduktivních činností by se člověk časem zbláznil, a to by se pak divil, jak strašně moc je najednou neproduktivní.

Malé radosti, velká pohoda

Každý o svou duši pečuje jiným způsobem. Vzpomínáte na Amélii z Montmartru, která ráda házela žabky a nořila ruce do pytlů s fazolemi? A na její matku, která si ze všeho nejraději vysypala kabelku, všechno poctivě vyčistila a zase naskládala zpátky?

Někoho nebaví rybičky, ale zato každý den přistoupí k oknu, přivoní si k tomu, co tam zrovna kvete, a pak opatrně po kapkách zalévá bazalku a sleduje, jestli nemá o lístek víc. Jiní lidé chodí na dlouhé procházky do lesa – příroda nám v péči o duši pomáhá často.

Když je duše vyslyšena, když cítí péči, když není věčně odstrkována děsivou rychlostí řítícího se života, přestane mít možná potřebu na nás křičet prostřednictvím duševní trýzně.

Pod péčí o duši si můžeme představit nejrozličnější činnosti – chození do galerií, hru na pozoun, lakování nábytku, zahradničení, čtení knížek. Obecně se dá říci, že jde o aktivity, které nás nějakým způsobem naplňují a uklidňují. Umění je potrava pro duši, ať už je to hudba, literatura nebo výtvarno. Duši slouží také příjemné vůně. A občas taky oheň, ticho nebo tma.

Kdy jste naposledy strávili delší čas potmě? Je to vážně zajímavé. Znepokojuje mě jen, že většina věcí a činností, které spadají do mého chápání péče o duši, by se časem mohla stát dinosaury. Není na ně čas. Co hůř, čas na ně ve skutečnosti je, ale dost lidí ani nenapadne, že by se do něčeho takového pustili. Pak máme být normální.

Pojem „péče o duši“ jsem poprvé v kontextu psychologické literatury viděla u amerického hlubinného psychologa Thomase Moora. Pro něj jde o ústřední pojem. Zajímavé je, že mu vlastně nejde o přímý boj se symptomy, jako jsou depresivní či úzkostné nálady.

Nabízí péči o duši jako něco hodnotného a zajímavého samo o sobě. Jako něco, co přináší úlevu od symptomů jaksi oklikou. I kdyby to znamenalo chvilku nějaké trápení snášet. Když je duše vyslyšena, když cítí péči, když není věčně odstrkována děsivou rychlostí řítícího se života, přestane mít možná potřebu na nás křičet prostřednictvím duševní trýzně.

Duše posílá depeše

Thomas Moore je zajímavý tím, že jakýkoliv projev psychické nepohody důsledně považuje za symptom. Tyto symptomy pak vysvětluje prostřednictvím mytologických příběhů, které známe z antiky, z křesťanských nauk nebo ze Sumeru.

Mytologie skutečně jakýmsi způsobem odráží základní lidskou zkušenost. Při setkání s chorobným žárlivcem vzpomíná Moore na Héru – to byla bohyně, která žárlila na svého manžela Dia od rána do večera a od večera do rána. Dlužno podotknout, že také měla proč. Přitom to však byla bohyně rodinného krbu, manželství a zrození.

Upadneme‑li do dlouhodobého smutku, zamysleme se nad tím, zda jsme si dovolili odsmutnit naše menší smutky a trápení, zda jsme je nezadupali do země s představou, že musíme být stále šťastní, říká Thomas Moore.

Moore na jejím příběhu ukazuje, že nic není pouze špatné nebo pouze dobré. Jedná se o dvě strany jedné mince. Jsou situace, kdy je žárlivost na místě. Je správné a normální vyžadovat od partnera určitou míru věrnosti, určitou podporu rodinného krbu – samozřejmě v kombinaci se zdravou důvěrou.

Pokud přehnaně žárlíme, je na místě zamyslet se nad tím, zda Héra v nás netrpí. Zda jsou dostatečně syceny potřeby této složky našeho já. Stejně tak upadneme‑li do dlouhodobého smutku, zamysleme se nad tím, zda jsme si dovolili odsmutnit naše menší smutky a trápení, zda jsme je nezadupali do země s představou, že musíme být stále šťastní, rozesmátí a pozitivní, píše Moore.

To je první aspekt péče o duši. Když nám něco je, dovolme si to prožít, setkat se s tím. Dřív, než se to nakupí a přeroste to člověku přes hlavu.

Jung hodně dal na produkování vlastních výtvorů – to podle něj byly promluvy z kolektivního nevědomí. Podle Junga i Moora není špatný nápad si vystavit své obrazy, třeba na nějaké nástěnce. A výzkum umožňuje tyto náměty i empiricky ověřit.

Ačkoliv nám poučky velí žít přítomností, taky ráda zakládám fotografie do alba. A staré milostné dopisy nevyhodím ani náhodou.

Ukázalo se, že když se vypíšete ze svého trápení, načas se vám v krvi zvýší počet lymfocytů zodpovědných za celkovou imunitu organismu. Zdá se tedy, že vyjádření emocí prostřednictvím nějaké formy umění nebo textu je prospěšné nejen pro duši, ale taky pro tělo.

„Duše si libuje v minulosti,“ říká Moore. Něco na tom bude. Ačkoliv nám poučky velí žít přítomností (a já se jimi snažím řídit, co to jde), taky ráda zakládám fotografie do alba, ráda si listuju starými dopisy, čtu si své staré básničky a nejsem schopna vyhodit svůj zápisník třinácti bobříků, který byl naposledy aktuální, když ještě hodiny netikaly. A přestože obvykle trvám na vyhazování různých nepotřebností, staré milostné dopisy nevyhodím ani náhodou.

A co vy? Jaký je váš oblíbený způsob péče o duši?