Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. Pouze sebe sama podporující lidé však vědí, jaké mají kvality, a nebojí se přiznat chyby, protože je tolik nezdevalvují. Jak se můžeme naučit zvládat lidskou omylnost a nedokonalost?
Přemýšlím o tom, jakým způsobem se vyrovnáváme s chybami svými a s chybami těch druhých, napsala nám do redakce čtenářka Jana. Přivedla mě na to příhoda z práce, kdy moje mladá kolegyně udělala chybu a vehementně se snažila shodit to na druhé.
Mám 57 let a zjistila jsem, že jsem se i já celý život potýkala s tímto problémem. Rozdíl byl jen v tom, že jsem raději chybu přiznala a sama ji opravila. Mnoho lidí se bojí toto udělat. Je mnohem rozumnější se problému postavit čelem, ať to stojí, co to stojí. Prostě se nebát. Strach totiž paralyzuje a bere radost ze života.
Neexistuje nějaká metoda, která by lidi učila, jak se s chybami vyrovnávat? Proto se ptám psychologů. Pokud taková metoda existuje, tak sem s ní! Učíme se na počítači, ovládat technologie, jsme koučováni, jak obstát v práci i v životě, ale takovou trivialitu, jak zvládnout vlastní strach z toho, že zklameme, když pochybíme… nic, žádná pomoc.
Strach ze selhání
Váš dotaz je velice zajímavý a vede k širšímu zamyšlení. Začal bych od konce – je otázkou, zda zvládnutí strachu ze zklamání a pochybení je trivialita. Strach je přirozená emoce, většinou opodstatněná, její zvládnutí není vždy jednoduché. Rozumové důvody pro zrušení strachu selhávají, protože původ je v oblasti emocionální a instinktivní.
Na situaci, kdy někdo odmítá připustit, že udělal chybu, se můžeme dívat z různých úhlů – například z hlediska provázanosti s našimi potřebami. Uznání chyby může každého z nás reálně či domněle ohrožovat ve všech oblastech mezilidského soužití.
Z hlediska „živočišného“ pochybení dříve bylo a dodnes může být velice ohrožující – může vést k ponížení, prohře, ublížení, ztrátě či smrti na různých úrovních. Může nám odebrat pocit bezpečí (co když ztratím důstojnost, bonusy, práci, kamarády, partnera?), sounáležitost s druhými, můžeme přijít o uznání…
Důležité je, aby kolegyně reálně zažila, že utrží menší „šrámy“ při otevřené komunikaci než při zakrývání.
To není úplně málo, že? Proto každé pochybení vede k automatické fyziologické reakci, podobné reakci na stres. Tato reakce má tím, jak moc je nepříjemná, vést svého „pána“ k tomu, aby následky tohoto pochybení již příště nezažil: aby mu ten prožitek byl tak nepříjemný, že se příště vehementně zasnaží „chybu“ nezopakovat.
Navíc jsme většinou odmalička při jakémkoli zklamání či zjištění chyby „trestáni“ – setkáme se s vyjádřením zklamání, opovržení, smíchem, špatnou známkou a dalšími následky. Ne všichni mají historickou zkušenost, že je pochybení a selhání řešeno konstruktivně, v pozitivním duchu do budoucna a způsobem, který nás jako lidské bytosti nijak nedevalvuje.
Z toho si můžeme vytvořit více či méně racionální stereotypy a tzv. jádrová přesvědčení o nás samých, druhých i světu, a dle nich poté jednat v případě reálného či domnělého ohrožení.
Toto všechno jsou podle mého názoru důvody, a určitě zdaleka ne všechny, které vedou mnohé k tomu, že chybu raději popřou, snaží se ji zamaskovat apod.
Myslet jinak, vnímat jinak
První pomocí, jak tuto situaci zvládnout, je uvědomit si výše uvedené souvislosti a přijmout, že naše emoce je možná naprosto přirozená a hrozby alespoň částečně reálné. Už jen to, že se strachem či jinými našimi vlastnostmi nebojujeme, ale přijmeme je jako přirozené, pomáhá.
Další krok směřuje k dlouhodobější práci na změně způsobů chování, myšlení, a tím v konečném důsledku i prožívání podobných situací. Zásadní je způsob vnímání toho, co se odehrává – venku i v našem nitru.
V oblasti chování se dají sestavit různá pravidla, která chceme dodržovat, např.:
- Kdykoli budu mít strach něco přiznat, nejprve to přijmu bez hodnocení a zjistím, jaká ohrožení mi reálně či potenciálně hrozí. Potom se teprve rozhodnu, jak se zachovám. Mohu se rozhodnout jakkoli, řešení je spousta.
- Pokud zpětně zjistím, že jsem něco nepřiznal, zkreslil či zamlčel, vrátím se a situaci vyjasním. Mohu k tomu využít i email, sms…
A takto dle libosti dále, podle toho, jak chcete tyto situace řešit.
Stejně tak si můžeme dát pravidlo, že podobně budeme pomáhat ostatním členům našeho týmu k odvaze, takže kdykoli budeme mít dojem, že něco neříkají naplno nebo tak, jak to je podle nás, řekneme to sami.
V příkladu, který popisuje Jana, by to znamenalo například zareagovat: Podle mých informací je celá situace jinak a přijde mi, že se to teď snažíte „hodit“ na ostatní… a situaci popsat ze svého úhlu pohledu, vyjasnit si to a nastavit nový způsob chování do budoucna.
Důležité je, aby kolegyně reálně zažila, že utrží menší „šrámy“ při otevřené komunikaci než při zakrývání. Tímto vyjasněním mohu navíc i já sám zjistit, že situaci také nevidím plně tak, jak je, a přiblížit oba úhly pohledu na situaci.
Ustát sama sebe v úspěchu i selhání
V oblasti myšlenkových konstruktů je třeba odhalovat naše mentální stereotypy ohledně chyb a jejich přiznání, ohledně naší sebedůvěry, podpory a hodnocení v kontextu chyb a hodnocení druhých:
- Jak moc jsem závislý(á) na hodnocení druhých?
- Co se stane, když v něčem selžu?
- Jak zvládám výsměch či opovržení druhých a jak to souvisí s mojí hodnotou?
A dále pracovat na vyladění mysli tak, že si uvědomíme a postupně zažijeme, že celý svět a výroky kohokoli z nás jsou jen subjektivní informace, které mohou mít s realitou společného hodně, trochu či vůbec nic a každá tato informace spíše hovoří o pohledu a osobnostní zralosti toho, kdo ji sděluje, nikoli o nás.
To pomáhá snížit stres z hodnocení ostatních i ostatními lidmi a zvyšuje schopnost stát se nezávislou dospělou a zralou osobností, která si ustojí sama sebe v úspěchu i selhání.
Každý z nás někdy v něčem pohoří, neuspěje, udělá někdy chybu. Pouze sebe sama podporující lidé však vědí, jaké mají kvality, a nebojí se přiznat chyby, protože je tolik nezdevalvují. Každý děláme to nejlepší, čeho jsme v daném okamžiku schopni.
Čím více se my sami staneme nekritickými k sobě i druhým, tím více se přestaneme obávat kritiky a reakcí. Místo toho nastoupí „popisný a nehodnotící modus“ chování a komunikace z naší strany a ke stejnému způsobu chování a komunikace poklidně povedeme i stranu druhou, když to bude třeba.
Můžeme využít i neurolingvistické programování, imaginaci a afirmace, díky nimž můžeme mozek „programovat“ pro dané situace tak, aby si je vyhodnocoval novým způsobem a pomohl nám se v popisované situaci cítit emočně mnohem uvolněněji a pozitivněji než dosud.
Využívejte celý web.
PředplatnéVýše uvedenými technikami a přístupem se postupně vytratí hodnocení a srovnávání, které nám nejvíce brání ve zvládnutí zde popisovaného problému. V tuto chvíli již není, kdo by koho urazil, naštval, ponížil a před kým bychom chtěli zakrývat výsledky našeho myšlení a chování.
Ať se nám to daří co nejvíce.
