O smrti přemýšlím, mluvím, mám ji „přečtenou“. Přesto nevím, co by se mnou udělala zpráva, že mi zbývá poslední měsíc života. Nebo že někdo z blízkých umírá.
Když jsem si do Googlu zadal klíčové slovo smrt, jako první odkaz se mi nabídla Wikipedie: Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí.
Jako definice mi to přijde výstižné, ale myslím si, že pod pojmem smrt se skrývá daleko více. Smrt je jedno z hlavních témat, o nichž mluvím s pacienty při mé práci na psychiatrické klinice. Používám k tomu také Jungovu metodu aktivní imaginace, kdy skupině zadávám existenciální témata v podobě místností, jež by měli navštívit. Jedním z nich je právě místnost s názvem Smrt.
Při pozdějším výkladu mi pacienti popisují různé obrazy. Velmi často vidí sebe a svoji rodinu, ale ještě častěji nevidí nic. Před očima mají tmu nebo dokonce do této místnosti nemohou vstoupit. Zkrátka jejich vědomí téma smrti vytěsní. Bojí se, co by mohli vidět? Nebo na to nechtějí ani pomyslet?
Neodcházej, Smrti…
Nedávno jsem na psychoterapeutické skupině použil při imaginaci námět setkání se smrtí. Pacienti si měli představit obraz nějakého bezpečného místa, kde se cítí pohodlně. Většinou to byla nějaká chata nebo dům, kde si pohodlně seděli v křesle. Vtom se ozvalo zaťukání na dveře a tam stála nějaká zahalená postava v plášti. Pacienti do poslední chvíle netušili, kdo to je, než jsem řekl, že je to jejich smrt, která přišla k nim na návštěvu.
Ve většině případů to byl pro pacienty velký šok. Měli pozvat smrt k sobě, usadit a vést s ní dialog. Mohli jí položit jakoukoliv otázku. Při pozdější interpretaci se nejvíce objevovaly otázky typu:
- Kdo jsi?
- To už přišel můj čas?
- Jak dlouho ještě budu na tomto světě?
Zajímavé je, jak každý pacient vnímal svůj symbol zpodobení smrti. Někteří viděli hubeného kostlivce v šedém nebo bílém plášti, ale mnohokrát se objevila interpretace nepojmenovatelného černého shluku, který nemá žádnou podobu.
Velmi mě také potěšilo, v kolika případech na konci sezení skupiny zaznělo smíření se smrtí – že je to vlastně něco přirozeného. Dokonce jedna pacientka nechtěla svoji smrt pustit z bytu, bylo jí líto, že postava, s níž navázala vztah, odchází pryč.
Naslouchám těm, kterých se dotkla smrt
V léčebně se střetávají různé generace pacientů všech věkových kategorií. Díky tomu všechny tyto interpretace a obrazy, které pacienti vyprávějí, se velmi liší. Mladí lidé vnímají téma smrti jinak než staří.
Když mluvím v terapii s mladým člověkem, většinou si po celou dobu rozhovoru ani pořádně neuvědomí, o čem je vlastně řeč. Někdy mi přijde, že mi odpovídá, jako bychom se bavili o úplně jiném tématu. Převládá disociativní chování: téma smrti se mě ještě netýká, jsem mladý a užívám si života.
Když mluvím se staršími pacienty, je rozhovor daleko koncentrovanější. Z rozhovorů je zřejmé, že téma smrti v jejich životech začíná hrát významnější úlohu.
Velmi zajímavé jsou výpovědi pacientů, kteří prodělali vážnější onemocnění, z něhož se plně uzdravili. Ti, co „přežili vlastní smrt“, „znovu se narodili“ a „stali se novými lidmi“, začnou obvykle otázku konce života vnímat úplně jinak. Jsou smířenější. Zbytek života berou jako druhou a zároveň poslední šanci, za kterou jsou vděční.
Když se ve skupině objeví takový pacient, snažím se z jeho vyprávění získat pro sebe i pro ostatní co nejvíc. Rázem mi přijde, že i těm mladším něco docvakne.
První pohřeb: žádné slzy
Smrt vnímám jako něco přirozeného. Občas si ale říkám, jak bych zareagoval, kdyby mi teď doktor oznámil, že mi zbývá poslední měsíc života. Nebo kdyby mi někdo z mé rodiny nebo nejbližších řekl, že má nevyléčitelnou chorobu a brzy zemře. Snažil bych se všemožně pomoci k jeho vyléčení nebo mu alespoň zpříjemnit posledních dny, hodiny a minuty života.
Přes všechny poznatky a navzdory poučenému přístupu ke smrti mám i já obavu o své nejbližší. Každému z nás, včetně mě, někdo někdy umřel. Velmi dobře si pamatuji na první pohřeb, kterého jsem se zúčastnil.
Byl jsem ještě na nižším stupni základní školy, když mi rodiče odpoledne řekli, že zemřela prababička. Zpočátku jsem nevěděl, jak mám reagovat, jestli mám brečet, co a jak projevovat. Zkrátka bylo to poprvé, co jsem se setkal s tématem smrti na vlastní kůži.
V den pohřbu se sjela do mého rodného města celá rodina. Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám očekávat. Když jsem stál v obřadní místnosti, obklopen celou rodinou, a poslouchal vybrané pohřební písně na rozloučenou, honilo se mi hlavou mnoho myšlenek. Všichni kolem mě byli smutní, někteří plakali, nebo jen smutně koukali směrem k rakvi.
Využívejte celý web.
PředplatnéZaráželo mě, že mi ani v tuto chvíli „nejde brečet“. Vždyť jsem měl prababičku moc rád, chodil jsem k ní pravidelně na návštěvy. Tak jak to, že nic necítím? Žádné slzy se neobjevily. Jen jsem na ni myslel a vzpomínal na všechny zážitky, co jsem s ní zažil.
Zpětně si teď uvědomuji, že jsem nebyl ještě na téma smrti připravený a nevěděl, jak s ním naložit. Postupem času přišly další pohřby a každý jsem vnímal úplně jinak. Jak jsem dospíval, vyvíjelo se i mé osobní pojetí tématu smrti a pohřbů.
Smrt je těžké, bolestné téma, ale co jednou někde začalo, musí někde skončit. Přemýšlím o smrti, protože je pro mne fascinujícím, nekonečným zdrojem myšlenek a podnětů pro moji práci i osobní život.
