odemčené

Proč věříme horoskopům

S Alešem Boreckým hovoříme o astrologii, tarotu a „věštění“ z pohledu psychologie.

Aleš Borecký

Aleš Borecký
Psycholog

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná
Publicistka

5. 3. 2024

„Potřebujeme vnímat vlastní originalitu, ale také se někam zařadit, zpřehlednit si svět, mít nějaké kategorie, v kterých můžeme vidět i osoby kolem sebe,“ říká psychoterapeut Aleš Borecký. „Koneckonců to dělá i psychologie v typologii temperamentu, osobností a podobně. Je důležité vědět, kam patřím a kam patří ostatní. Rozpoznat, v čem jsem jedinečný a v čem jsem stejný jako ti druzí.“ V čem je práce se symboly podobná psychoterapii?

Většina lidí vám na přímý dotaz odpoví, že na astrologii nevěří. Přesto v každodenních konverzacích zaznívají věty jako „ta jeho beraní urputnost“ nebo „aha, ona je Ryba, tak to je jasné“. Čím to, že si vlastnosti astrologických znamení bereme osobně, přestože říkáme, že tomu nevěříme?
Napadá mě motiv zrcadla. Horoskopy nám nabízejí zrcadlo, ve kterém se můžeme svým způsobem zahlédnout, a takové zrcadlo, jakkoli může být zkreslující, někdy chceme či potřebujeme. I když víme, že to asi nelze brát úplně vážně, nebo nevíme, nakolik je naše důvěra opodstatněná, stačí, že něco z toho s námi zarezonuje.

Četla jsem o experimentu Bertrama Forera z roku 1948. Padesáti studentům dal test osobnosti a slíbil jim, že na jeho základě sepíše jejich osobní posudek. Výsledek jim potom rozdal na papírcích a studenti měli hodnotit, jak na ně charakteristika sedí. Většina z nich se s nabídnutým popisem své osobnosti dokonale ztotožnila. Ale pak se ukázalo, že všichni dostali úplně stejný text, složený z hodně obecných charakteristik. Profesor Forer jednotlivé věty opsal z laciného sešitku horoskopů, který si koupil v trafice…
Forerův experiment se později opakoval v různých variacích a ukázalo se, že když bylo v textu zdůrazněno, že určitá vlastnost je pro nás unikátní, důvěra respondentů ve výsledek testu se ještě zvýšila. To může dokládat naši potřebu mít a dát důvěru. Že věříme horoskopům, nemusí znamenat nějaký racionální souhlas s principy astrologie, ale svědčí to o tom, že potřebujeme věřit, chceme mít k něčemu důvěru a hledáme, k čemu ji vztáhnout. Viděl bych v tom spíše takový „laický“ projev spirituality než laické pojetí vědy.

V běžném životě se taky často stává, že i když říkáme, že na „věci mezi nebem a zemí“ nevěříme, ponecháváme si prostor pro jakési „co kdyby“.
Když od klienta slyším „co kdyby“, vždycky si říkám, kdo z něj teď promlouvá? Která jeho část, jaká vnitřní postava, který vnitřní psychický komponent? Je to rozum, strach, touha? Často tu větu říká úzkost, „co když… se stane to a to“. Ale může to být také pokora. A různě se to může mísit. Musíme znát kontext a snažit se porozumět.

„Co kdyby“ je tady podle vás projevem nejistoty? Něco si myslím, ale zároveň zvažuji, že to může být i jinak?
Většina z nás, kromě asi nynější nejmladší generace, byla vychovávána v poslušnosti vůči autoritám, ne k tomu, abychom si pevně stáli za vlastním názorem. V tom člověk nebyl podporovaný. Když dáme důvěru někomu, od koho očekáváme vyšší úroveň poznání, než máme sami, je těžké se vůči němu vymezit a říct si, že tam něco nesedí. Takže „co kdyby“ může znamenat ledacos. Určitá míra pochybování je v zásadě dobrá věc. Pomáhá uchovat si otevřenost mentálního světa, kdy různé věci zvažujeme, třídíme, nevyhazujeme je hned a třeba si z nich kousek ponecháme. Také chrání před arogancí – je důležité mít otevřené srdce a věci zkoumat. Přičemž u něčeho už víme a postupně se učíme, že tohle už nepotřebujeme více ochutnávat, abychom věděli, že to je třeba hnusné či toxické…

Jak přistupovat k horoskopům, aby nás nezavedly do slepé uličky?
Pro mě asi hlavním kritériem je, aby se z toho nestal fundamentalismus, tedy urputné lpění na zjednodušeném vnímání světa. Ale to se může stát s jakoukoli vírou a vlastně i s psychologickým poznáním. Psychologický fundamentalismus znamená, že nějaký dílčí poznatek zabsolutizujete a vytrhnete ze souvislostí. U horoskopů nevidím nebezpečí, pokud se zároveň nevzdáváme rozumu a vlastní intuice. Pak to klidně může být pomůcka, pozvánka ke zkoumání duše hlouběji, přemýšlení o životních konstelacích a silách, které na nás působí.

Síla obrazů

Vidíte tedy v horoskopech něco, co by se dalo využít pro sebepoznání?
Jednotlivé planety nebo znamení vlastně zastupují principy, které jsou kolem nás i v nás samotných. Když mluvíme o Marsu, jde o životní sílu a agresi, když o Venuši, oživujeme erotický princip života a tak dále. Nejde o hvězdy, ale o to, že pomocí metafory můžeme zachytit duševní síly a procesy vnitřního světa. Je v tom i mnohobarevnost života, stejně jako princip různých konstelací, se kterým se také v životě potkáváme. Složitost noční oblohy může připomínat složitost a hloubku našeho života. Nebe s planetami může být metaforou, s jejíž pomocí můžeme popisovat, co prožíváme, a může sloužit rozvoji představivosti, což je z hlediska duše jedním z důležitých cílů.

Takovými metaforami mohou být i tarotové karty. Dokonce jsem četla o nějakém americkém psychoterapeutovi, který ke konci sezení nechává klientům jednu kartu vytáhnout. Často je to prý inspiruje k tomu, že dokážou svůj problém nahlédnout z nového úhlu, když se na něj podívají optikou symbolu, který na kartě najdou.
Já také znám terapeuty, kteří s tarotovými kartami pracují jako s pomůckou pro vstup do iracionality duše, která musí být v terapii také zahrnuta. Je‑li to doplněk standardnějších metod, dělá‑li to terapeut s vědomím toho, s čím zachází, a dodržuje‑li všechny zásady procesu terapie a jeho hranice, je možné pro sebepoznání a zobrazení vnitřního světa použít skoro cokoli. K tarotu se dá také přistupovat podobně jako ke snovému materiálu – sny i tarot nabízejí nečekané obrazy, které jsou pobídkou pro vědomí, aby se spojilo s hlubší nevědomou vrstvou psychiky, potažmo kolektivního nevědomí. Nevědomí s naším vědomím stále spolupracuje a využívá sny i další obrazy, slova, symboly a vždy najde nějaký zobrazovací materiál. Nejde tedy o samotnou kartu, ale spíše to, co v ní vidíme, jak na nás působí, co v nás rozeznívá, jak se díky ní spojíme s materiálem, který patří k osobnímu či kolektivnímu nevědomí. Děje se to pomocí jazyka symbolů a metafor, což je jazyk duše.

Takže jde vlastně o něco podobného jako skvrny v Rorschachově testu.
I tak se to dá vidět. A rád bych připomněl, že u Rorschachova testu je důležité, že jde o dvojitou projekci: velmi záleží nejenom na tom, co řekne klient nebo pacient, ale i na tom, kdo to vyhodnocuje – jak je zkušený. Traduje se, že vyhodnocení Rorschachova testu má nějakou hodnotu jenom od opravdu zkušeného terapeuta. Jinak to je vždy spíš projekce daného psychologa, který si do klientových slov vkládá svoje vlastní obsahy a různě zkresluje a posunuje jejich interpretaci. I v oblasti mainstreamové diagnostiky neunikneme zcela ze sféry subjektivity: záleží nejen na metodě, ale i na tom, kdo ji používá a jak. Bylo by naivní odhodit tarot a podobné věci jako iracionální, a přitom se držet jiných psychologických nástrojů, aniž si budeme vědomi všech limitů a úskalí daných metod. Psychologie může být stejně plytká či zkreslující jako jiné metody a narativy, jakými uchopujeme realitu, pokud zůstáváme na povrchu, nemyslíme v souvislostech a nemáme dost znalostí a pokory.

Pomáhá nám astrologie, tarot a jiné způsoby „věštění“ nacházet kontrolu v nejistých situacích?
Určitě to může být jeden z motivů: touha něco se dovědět, něco prokouknout, mít výkladový systém, a tím se cítit v bezpečí poznání, jako kdybychom měli mapu. Hledáme postoj k vlastní nejistotě i nejistotám současného světa – nejistotu můžeme ignorovat, popírat, anebo ji proměnit v agresi, což potom vidíme ve veřejném politickém prostoru. Také se před ní můžeme schovat v nějakém rigidním konzervativismu, kdy se uzavřeme do daného názorového systému, který se nemá měnit a má plnit úlohu ochrany před proměňujícím se životem a vlastním já. Další možností je vzít nejistotu vážně a jakoby se s ní učit žít. Přijmout, že na ni není žádný přímý lék. Můžeme ji však prozkoumávat a hledat, co všechno nám pomáhá. Je to jak rozum, tak naděje, smysl a láska.

Věci nad námi

Proč tolik potřebujeme, aby se věci kolem nás neděly náhodou, beze smyslu, ale podle nějakého třeba i zdánlivého plánu? Když lidé smrtelně onemocní nebo je postihnou jiné tragické události, často hledají jakousi zákonitost, Boží plán. Anebo naopak od druhých slýchají, že si za to „mohou sami“, třeba že dostali rakovinu, protože se „neměli dost rádi“ a živili v sobě negativní energii.
Nepředvídatelnost je velmi těžko snesitelná. To je potvrzeno i z výzkumů dělaných na krysách – nejhorší psychické poruchy u nich propukaly, když jim v laboratoři vytvořili nepředvídatelný svět generující bezmoc. V tom se prostě živé organismy špatně orientují. Nějakou základní předvídatelnost potřebujeme: vědět, kdo jsme, s kým mluvíme, jak svět funguje. Jinak nejsme v bezpečí, bez kterého se podle Stephana Porgese, autora polyvagální teorie využívané v práci s traumaty, nedá učit, nezapojují se vyšší kognitivní struktury mozku a tak dále. Když nás postihnou tragédie, které přicházejí nečekaně, neplánovaně, bez kontroly, potřebujeme najít způsob, jak je zařadit do předvídatelného světa, aby dávaly smysl. Někdy lidé budou raději v hodně zkreslené realitě, pokud najdou nějaký narativ a příběh, který drží smysluplnost a předvídatelnost. Je těžké připustit, že některé věci smysl nemají. Naším úkolem je pak zkusit do nich nějaký smysl vložit. Příkladem může být střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sama o sobě představuje jen hrozné zlo beze smyslu. Ale odpovědí na ně může být láska, sounáležitost, cokoli, co dá životu znovu smysl a nechá rozhořet plamínek naděje a síly a umožní jít nějak dál.

Napadá mě, že funguje i opačný princip. U pozitivních událostí v životě, jako je třeba setkání s někým, do koho se zamilujeme, si přejeme, aby se nám děly „řízením osudu“. Za romantické považujeme třeba náhodné setkání ve vlaku nebo někde v daleké cizině. V tom případě máme pocit, že naše milostné vzplanutí je iniciováno jaksi shůry, a tudíž je v něm něco víc, je to „osud“. A naopak, když si setkání sami zařídíme, třeba přes seznamku, moc romantické nám to nepřipadá.
Myslím, že osud, osudovost je jedno z klíčových slov, která se těžko definují, ale úplně bych ho v psychologii nezavrhoval. Pomocí toho slova se snažíme nějak dotknout skutečnosti, že na nás působí i věci, které nejsou jenom vědomé a viditelné. Neviditelné věci jsou jak v oblasti fyzikální (gravitace, elektromagnetické pole a podobně), tak i duševní – viz transgenerační traumata či rodinné konstelace. Takové věci nejsou vidět, ale působí…, a jak říkal Jung, skutečné je to, co působí, co má nějaký účinek (wirklich ist, was wirkt). Takto vnímám osudovost jako metaforu a protipól k úplné nahodilosti života, která také není celou pravdou a dogmatem, na němž bychom měli založit svůj postoj k životu.

Jaký je váš názor na sebenaplňující proroctví?
Je to fenomén, který byl mnohokrát popisován. Úplně bych ho nezavrhoval, ale spíš mi přijde důležité ho nechápat povrchně a magicky – nejde jen o verbální a vědomou rovinu, že člověk něčemu uvěří, na něco pomyslí a hned se to stane, něčeho se lekne a okamžitě to má ve vnější realitě svého bytí. Jde spíše o to, že víru v hlubokém smyslu slova tvoří přesvědčení, která jsou v nás často nevědomě zakořeněná (rodinné a vztahové vzorce – štěstí je, když…, láska znamená…) a přijali jsme je bez vědomého souhlasu a kontroly. Ta mají pak sílu ovlivňovat naše jednání a běh našich životů. To, co na nás působilo i beze slov, jakoby mezi řádky, formuje naše vnímání, cítění a jednání – jednáme v souladu s tím, čemu v hloubi duše věříme. To se nám pak může plnit a v životě dokola přehrávat. Nějaké konkrétní myšlenky, slova, strachy a podobně se pak mohou propojit s touto podprahovou vrstvou, s tímto podhoubím, do kterého zapadnou a které tak získá větší sílu. Nejde tedy o to, že někdo něco řekne a ono se to „magicky“ splní, mechanismus je složitější.

V přípravě na rozhovor jsem se dočetla o experimentu, jehož účastníkům údajná věštkyně předpověděla finanční zisk. I když tvrdili, že věštbě nevěří, byli pak vstřícnější vůči riskantním finančním investicím než lidé v kontrolní skupině, kteří si tu věštbu nevyslechli.
Dlouho bychom mohli mluvit o tom, co vlastně znamená ono „věřit“. Víra může být přesvědčením stejně jako důvěrou, ideologií, postojem nebo i touhou. Prostupuje naše vědomí i nevědomí a ty vrstvy nemusí být v souladu. Něco si myslí naše racionální část a jinak to vypadá v patře emocí, postojů, hodnot… Vědomí je pouze špička ledovce a velká část našeho duševního světa zůstává skryta pod hladinou. Podobně je to třeba i s náboženskou vírou. Na vědomé úrovni člověk může hlásat nějakou ideologii, ale jeho skutečná víra nebo nevíra se prokazuje podle toho, jak se chová k sobě, druhým, přírodě a světu. To, že někde nahoře na špici hory vlaje vlaječka určitého vyznání, mnoho neznamená. Skutečná víra leží hlouběji. Když dáte na horu odpadků hezký nápis, je to stále hora odpadků.

Člověk se ale přece někdy chová i v rozporu s hodnotami, které vyznává. I když se potom cítí špatně.
Protože jsou v nás různé vrstvy: emoce, myšlenky, postoje, hodnoty… A většinou se snažíme najít způsob, aby všechny byly navzájem v souladu. Byť mám na paměti myšlenku Thomase Moora, že úplná sladěnost a balanc mezi nimi je perfekcionistickou iluzí. Spíš jde o to nacházet dobré spolužití jednotlivých částí psychiky a psychických sil, aby koexistovaly aspoň v tvořivém napětí, když už ne v úplné harmonii. Nejvíce se tomu blíží metafora duše jako Olympu, kde spolu žijí různí bohové – různé principy. Vycházejí spolu i různě bojují a zažívají dobrodružnou realitu, která je na hony vzdálená dokonalému, racionálnímu a morálně jednoznačnému modu existence.

Když se ještě vrátím k horoskopům a podobným ezoterickým praktikám, asi je zřejmé, že jejich popularita souvisí s úpadkem tradičního náboženství.
Ano, domnívám se, že horoskopy mohou sloužit jako alternativa nebo náhrada za tradiční spirituální cesty, které by možná potřebovaly očistit a některé se trochu reformovat a odpovídat na věčné otázky současným jazykem. Když tradiční cesty zklamou, lidé hledají uspokojení jinde i v různých „fast foodech spirituality“. Má smysl reflektovat, které cesty nám pomáhají v rozvíjení emočních a mentálních schopností, osvobozování sebe sama a self‑aktualizaci, jak by řekla humanistická psychologie, a které učí i něco o sebe‑transcendenci. Ta zahrnuje přijetí vlastních limitů a zastávání hodnot, jež už něco stojí a kladou na člověka i nějaké nároky a úkoly. Proměny doby vyžadují možná nové formy hledání a přesnější odpovědi na klíčové otázky duše. V každé generaci se přesouvají různé akcenty, témata, paradigmata reality a způsoby, jak se s otázkami smyslu, štěstí, naplnění a dalších vyrovnávají nové generace. V tomto proudu stojí i psychologie a potřebuje rozpoznat, kam se nyní „bohové stěhují“ a jakou berou na sebe podobu.

Články k poslechu

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

5. 3. 2024

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.