Naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Jan Majer

Pronikání do skutečnosti

Víra je součástí každé zdravé lidské psychiky. I partnera si volíme ve víře lásky, říká Karel Satoria.

Adam Paták

Adam Paták
Psychologie.cz

Karel Satoria

Karel Satoria
Kněz

14. 3. 2022

Když měl jako kněz začít provázet druhé, přemohl ho pocit mělkosti jeho vlastního prožívání víry. Vstup do kláštera mu pomohl „najet na hlubinu“. Jejímu zkoumání se v ústraní věnoval deset let. Zjistil, jak málo k životu potřebuje a jak velké štěstí může člověk v jednoduchosti prožívat. O kontemplativním způsobu života si povídáme s knězem Karlem Satoriou.

Jak člověka promění dlouholetý pobyt v klášteře?
Srovná si životní hodnoty. Objeví věci, které v běžném provozu není schopen vnímat. Stane se příznivcem životního stylu, který se vyznačuje jednoduchostí. Jednoduchost se stane způsobem jeho myšlení a konání. Jestli mi je po něčem opravdu smutno, tak právě po té jednoduchosti. Po životě a řádu, který myslí především na dvě podstatné věci: na modlitbu a práci.

Litujete někdy, že jste z řádu vystoupil?
Dodnes nejsem pevně přesvědčen, že jsem udělal dobře. Okolnosti ale byly takové, že jsem v klášteře nemohl zůstat. Byl jsem tehdy už několik let dost rozptylován budováním kláštera v České republice, postupně jsem tak ztrácel kontakt s hloubkou. Nakonec jsem zjistil, že není špatné být ve světě a umožňovat lidem, aby zatoužili nikoli po klášteru, ale kupříkladu po duchovním umění, kterým je kontemplace jako taková.

Stačí strašně málo

Jak to, že se ve 21. století staví nový klášter v České republice, jedné z nejvíce ateistických zemí světa?
To není nijak překvapující, když si uvědomíte, že výstavba kláštera není výrazem nějakého celospolečenského nazírání na skutečnost. Ten klášter se staví v podstatě pro třicet lidí. To nepředstavuje žádný revoluční posun. Co se týče financování, věřící sice přispívali, ale hlavními investory byly trapistické kláštery z celého světa. Takže to není nic paradoxního, protože byť je naše prostředí považováno za ateistické, vždycky disponuje přinejmenším pár desítkami lidí se zájmem o hloubku.

Klášter pro třicet lidí? Jaký smysl to má pro zbytek společnosti?
Klasické řehole vznikly mnohdy jako odezva na potřebu společnosti. Ať to byly hospitální, pedagogické nebo misijní řády. Co se týká mnišského života, je potřeba dešifrovat slovo mnich – monachos, monos. Z řečtiny bychom to mohli přeložit jako člověk monotematický. Tedy ten, jehož jedinou specializací je život. Život v samém zdroji, v samém principu, v Bohu. Církev se vnímá jako tělo – ve svém pojetí, přesahujícím příslušnost ke konkrétnímu vyznání, představuje lidstvo jako celek. Kláštery pak mají coby jeho specializované buňky za úkol pumpovat do těla smysl pro hloubku. Neustále upozorňovat svou monotematičností, že jedno jediné je důležité: noření života člověka do života Boha.

Řada klášterů nabízí věřícím i nevěřícím vyzkoušení řeholního života. Mnohdy se k těmto pobytům dokonce váže dlouhá čekací doba. Jak se na tento fenomén krátkodobých pobytů díváte? Mohou mít pro člověka reálný přínos?
Už od doby zakladatele sv. Benedikta jsou součástí klášterů hotellerie, což byly domy pro poutníky. Lidé se tam jednoduše přicházeli a dodnes přicházejí nadechnout, zažít duchovní relax a nechat se okouzlit tím, že jim v podstatě stačí k vnitřnímu klidu a pohodě strašně málo. To je nezanedbatelný vjem. Životní pokoj je opravdu spíše věcí jednoduchosti než čehokoli jiného. Zároveň však platí, že mnišské řemeslo se nedá předat během několika dnů, týdnů nebo měsíců.

Věřím a chci vědět

Co je to víra?
Existuje takzvané kognitivní provizorium. Nikdy nemůžeme jednat tak, abychom měli absolutní jistotu. Ta jednoduše neexistuje. Nikdy nemám jistotu, že mi u auta na dálnici neexploduje kolo. Rovněž svého partnera si zvolím ve víře lásky. Víra je zkrátka odvážným momentem, který mi umožňuje jednat bez ohledu na moji nejistotu. Tato přirozená víra je součástí každé zdravé lidské psychiky.

A víra v Boha?
Náboženská víra je podobná. Můžeme ji popsat jako děj, kdy v sobě člověk narazí na bytostnou otázku, kterou konzultuje s něčím ve svém nitru, co si později pojmenovává jako Bůh, a neustále tomu klade další otázky. V českém prostředí tento proces lidem hezky přibližuje Tomáš Halík. Může se jednat například o otázky typu: Co se se mnou má během mého života stát? Existuje, nebo neexistuje něco jako smysl?

Jaké jsou možné odpovědi na tyto otázky?
Křesťanství a Ježíšovo evangelium jsou jednou z odpovědí. Ale v podstatě nikdy, vsadí‑li člověk na konkrétní odpověď, nemá absolutní jistotu, že vsadil dobře. Vždycky můžu být sám sobě bořitelem a zpochybnit si to. Ale nikdy nebudu mít, jak to ostatně říká Joseph Ratzinger, jehož lidé znají také jako papeže Benedikta XVI., takovou odpověď, takový důkaz, abych to postavil na stůl a řekl: „Podívejte, tady to je, je to jasné!“ Velký učitel církve Svatý Anselm tvrdí, že víra neustále usiluje o to, aby se stala poznáním. Náš rozum však není stavěn na to, aby věřil, ale aby věděl. A nedá si pokoj a furt bude té víře klást otázky. To je živá víra! Tento proces spočívá v tom, že člověk nejprve přijme určité pravdy, a teprve postupně přilne k Tomu, o kom ty pravdy jsou.

Jak člověka víra proměňuje?
Dělá ho lepším, ale svým vlastním způsobem. Moje víra mě dělá lepším tím, že jsem, když to tak řeknu, čím dál více naštvaný na svou ubohost. Vadí mi, protože bych opravdu chtěl být člověkem, jehož motivem je láska. Neustále je však člověk pokořován sobeckými postoji, strachem a dalšími nízkými motivy. Když začala válka na Ukrajině, několik dní jsem byl pohlcen zprávami, nemohl jsem se od toho odpoutat. Až jsem se vyčerpaný zastavil: co teď skrze mne vchází do světa? Chci, abys to byl ty, Bože, odpověděl jsem si. Čili je to zvláštní pokrok, taková via negativa. Člověk o sobě ví své a je rád, že s ním Bůh a láska něco dělá alespoň tímto způsobem.

Může víra člověka měnit i k horšímu?
Pochopitelně, existují i různé radikální deformace. To ostatně vidíme u některých proudů islámu. Je‑li víra mylně uchopena, je velmi nebezpečná pro člověka samotného i jeho okolí.

V čem spočívá takové mylné uchopení a nebezpečí?
Upírá víře životnost. Životnost víry se projevuje v neustálém kladení nových otázek. Protože víra je vztahem. A vztah nutně musí být otevřen tázání podle zásady fides quaerens intellectum. Víra si chce porozumět. Moje inteligence není spokojena s tím, že věří. Ona chce vědět. A tímhle směrem se neustále dotazuje.

Modlitba jednoduché přítomnosti

Čtenáři se zájmem o psychologii dobře znají pojem meditace. V čem je křesťanská modlitba meditaci podobná a v čem je jiná?
Tady se nám objevuje základní nedorozumění ohledně terminologie. Když čteme nebo slyšíme o meditaci a kontemplaci, často je nejasné, co je tím myšleno. Modlitba má propracovaný systém. Meditace v této systematice znamená rozjímání. Je v něm obsažena rozumová aktivita. Něčemu se snažím porozumět, třebaže na to nejdu hrubou silou. Kontemplace je také věc inteligence, ale odehrává se jaksi ve vyšších patrech. Latinská definice tohoto vyššího stupně modlitby zní simplex intuitus veritatis, prosté nazírání skutečnosti. Je to určité znehybnění mysli. Východní školy tady mají navrch, protože na rozdíl od křesťanů berou při meditaci či modlitbě od počátků vážně tělo. V křesťanském myšlení bylo tělo dlouho brané jako překážka, jako věznitel mysli. Což samozřejmě není pravda. Modlí se přece člověk. Kompozice duch a tělo je zcela zásadní, jedno nejde oddělit od druhého.

Co člověk při modlitbě prožívá, co cítí? Jak poznáme, že to děláme správně?
Svatý Jan od Kříže, velký znalec modlitby, v podstatě před každým pociťovaným a slastným doprovodem modlitby varoval. Radil před ním prchat: jakmile něco pocítím, odrazím se od toho tam, kde naopak nepocítím nic. To není nabádání k nihilismu, naopak. Dostaneme se díky tomu tam, kam nás Bůh zve.

A kam nás může Bůh zvát?
Ke komunikaci. Jejím obsahem a smyslem je být. Být, jako je On, protože On je mou příčinou. Z toho důvodu je kontemplativní modlitba modlitbou jednoduché přítomnosti. Pouze jsem s Tím, který je. To je kontemplativní vrchol modlitby. A opravdu se tam neobjevují žádné bouřlivé pocity ani se nevyslovují žádná slova.

Zkratky do nitra najdete, do nebe ale nevedou

Co když člověk nikdy nic nezažil a najednou prožije intenzivní duchovní prožitek? Jak lze rozeznat Boží hlas třeba od duševní poruchy?
Já jsem v těchto věcech velmi skeptický. Osobně jsem nikdy neslyšel Boha mluvit. A jsem si naprosto jist, že komunikace Boha s člověkem, včetně té biblické, byla vždycky komunikací neverbální, které potom člověk dal určitou interpretovanou formu. V tomhle tedy mám já osobně jasno. Tím nechci říct, že by Bůh nemohl tuhle metodu rozšířit o jiné způsoby (smích).

Jak tedy chápat i slavnými psychology popisované mystické, spirituální, numinózní či vrcholné zkušenosti?
Víte, co to je mystický zážitek? To není určitý modlitební zážitek, ale naopak zážitek s pronikáním do pravdy o Bohu. Vrcholem mystiky je vidět svět jakožto tajemství, do kterého jsem zván. Vidět svůj čin. Vidět svůj čin jako něco, co dělám skrze Boha, s Bohem a v Bohu. A tohle rozpoznat, k tomu být vnímaný, to je mystika, tajemství, mystérium.

Může tedy někdo být mystikem, aniž by o tom věděl? Existuje něco jako každodenní mystika?
Mystika je termín technický, není ani vyloženě vyhrazena náboženství. Svým způsobem lze metafyziku považovat za mystickou. Protože podstatným významem předpony meta je: „A co ještě? To přece není všechno!“ Každý člověk, který stane před jakoukoli skutečností a neodškrtne si ji, nezařadí si ji do seznamu přečtených, hotových, pochopených, je zván do mystéria neboli do hloubky. Naše inteligence tohle umí.

Jak se díváte na psychedelické zkušenosti? Lidé s tímto zážitkem často říkají, že měli určitou náboženskou nebo spirituální zkušenost. Dá se doopravdy jít tímto způsobem „Bohu naproti?“ Jedná se o instantní mystiku?
Záleží, jak kdo používá slovo mystika, protože toto slovo opravdu nemá v ničem pevné zakotvení. Ale co se týče psychedelik, tak si myslím, že v tomto stavu člověk opravdu může určité věci vnímat. Na straně druhé, když zažije ve svém náboženském prožívání něco silně emočního, tak to potom chce neustále, přičemž neví, že je pro něj přichystáno ještě něco daleko, daleko hlubšího. To máte jako s lidmi, kteří si dají panáka – též mají zcela autentickou dobrou náladu. No a další den následuje kocovina. Určité věci, které tímto získáte nebo jsou těmito látkami nabuzeny, mají přesně tento charakter. Být pořád nadopovaný, abych byl v kontaktu s nadpřirozenem, je cesta do pekel. Nepochybuji o tom, že psychedelika dají nakouknout do vnitřního tajemství, do tajemství mého nitra, ale ne nikam do nebes.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Opakující se sny

Naše podvědomí umí tvořit hotové seriály. Co se nám tím snaží říct?

18 min

Hněv nám ukazuje směr

Životní síla a radost se rodí z poznání vlastních potřeb a jejich naplňování.

14 min

Mít děti není povinnost

Co mi pomůže přijmout své rozhodnutí a najít klid v duši?

14 min

Jak zraje rozhodnutí

Celý váš život jako by směřoval k téhle chvíli. A vy teď nevíte, jestli to …

17 min

Vděčná

Poselství těch, kdo odešli, mě jednoho podzimního dne zasáhlo nečekanou silou.

6 min

14. 3. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.