Malé dítě je napojené na matku tak silně, že vnímá i její nevědomí a reaguje na ně. Cítí, když mu máma sice nabídne prs, ale činí tak nerada. Reaguje na to, když je máma v hloubi duše přesvědčena, že mu její mléko nebude stačit. Cítí její strach, že se nepřisaje. Problémy s kojením tak mohou pro ženu být impulsem k sebepoznání a ke změně.

Znám spoustu maminek a jejich dětí, kterým jde kojení samo, nepotřebovaly žádný zácvik, rady ani pomůcky. Dítě se prostě hned chytlo a sálo. Vedle nich je ale i řada dvojic, které to měly složitější. Některé matky vyvíjejí obrovské úsilí, aby dítěti své mléko mohly dát.

V současné době je kojení široce propagované. I já obdivuju ženy, které čtvrt roku odstříkávají, aby udržely mléko pro své nedonošeňátko. Ženy, kterým popraskaly bradavky a při kojení jim tečou slzy jako hrachy. Ty, jež trápí opakované záněty mléčné žlázy… a přesto vydrží.

Kojení není nutnost ani povinnost a psychické překážky kojení jsou stejně závažné jako ty fyzické. Pokud se však kojení daří, je to velká výhoda.

„Já ze zdravotních důvodů kojit nemohla a strašně mě to mrzelo,“ svěřuje se Lada. „Trápilo mě, že jsem malýmu nemohla dát svoje mlíko. A před lidmi jsem se styděla ho krmit. Jen jsem vytáhla lahvičku, viděla jsem podezřívavé pohledy, že dítě nekojím z pohodlnosti nebo prostě proto, že nechci. Zlepšilo se to až s příkrmy.“

Vyskytují se i ženy, které kojit mohou, ale nechtějí. A ženy, které kojit chtějí, mléko mají, a přece se nedaří. Ženy, které z nejrůznějších důvodů nekojí, trpí často výčitkami a pocity nedostačivosti.

Proč to nejde

Setkala jsem se s vícero psychickými překážkami kojení. Zde jsou některé z nich.

Prsa jsou pro muže

„Moje prsa pro mě vždycky byla sexuálním objektem a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná,“ svěřuje se Julie. Synovi prso sice nabídla, ale byla šťastná, když je odmítl, a ihned sáhla po Nutrilonu.

V naší kultuře jsou ženská prsa vnímána jako sexuální a to může některé ženy blokovat v tom, aby byly schopné je nabídnout dítěti. Jindy mají strach, aby kojením jejich vnady nepovadly.

Julie je se svým rozhodnutím spokojená, syna má ráda, ale „odcaď pocaď“. Synovi budou v létě dva roky a od září se Julie vrací do práce, už se těší. Sedíme na hřišti, kde se občas potkáváme, a já pozoruji jejího syna, jak si spokojeně hraje na písku. Naslouchám jí a nic nevnucuji. Není důvod.

Nejsem kus žvance

Šárce vadilo, že má svému dítěti sloužit jako potrava. „Vím, že se říká, že kojení upevňuje pouto mezi dítětem a matkou, ale mě prostě štvalo, že by mě mělo mít dítě rádo proto, že ho krmím. Nechci, aby láska kohokoli ke mně procházela žaludkem.“

Z obecného hlediska lze říct, že Šárka svého syna nekojila, protože měla problém s přijetím své biologické podstaty. Do terapie se původně dostala z jiného důvodu. V jejím průběhu si však uvědomila, že vlastně nemá ráda sebe samu, své tělo. Nechce mu naslouchat, nechce se mu věnovat. Připadá si ošklivá.

Díky synovi a terapii Šárka postupně přijala i svou tělesnost. Uvědomila si, že je někdy protivná prostě proto, že má hlad.

Postupně rozkrývala i v dětství pramenící příčiny tohoto stavu. Začala se lépe chápat, učila se o sebe pečovat, relaxovat. Zjistila, že když ji bolí záda, lépe než prášek jí pomůže jóga a teplo. Naučila se cvičit a relaxovat.

Krom toho se věnovala svému synovi a vnímala u něj, jak moc je tělesné a psychické v člověku spojené. Pro miminko totiž toto platí dvojnásob. Kojenec ještě nerozlišuje příčiny svých pocitů, prostě je mu buď dobře, nebo špatně – dokonce můžeme říci, že když má hlad, je pro něj v tu chvíli celý svět špatný. Je‑li nasycený, vyspaný a opečovávaný, je celý svět dobře.

Díky synovi a terapii Šárka postupně přijala i svou tělesnost. Uvědomila si, že je někdy protivná prostě proto, že má hlad. A odpustila si, že to tak má. Ve zkratce lze říci, že Šárka díky psychoterapii a díky svému prvnímu dítěti pochopila a přijala, že láska má i svou fyzickou stránku. Že žaludkem prostě prochází, a není to špatně. Své druhé dítě nyní bez problémů kojí.

Záhada jménem Blanka

Záhadou je pro mě jedna moje kamarádka, říkejme jí třeba Blanka. Blanka kojit chtěla, ale malá Amálka prs prostě odmítala.

Jdu Blanku navštívit, když jsou Amálce asi tři měsíce. „Z lahvičky pije bez problémů, ale když vidí prso, rozbrečí se,“ stěžuje si Blanka. „Nevím proč. Pár týdnů se kojila docela normálně, a pak začaly problémy.“ Nechápu to. Pro mé děti bylo kojení v prvních měsících života nabídkou, která se neodmítá. Nikdy a nikde. „Můžu to zkusit?“ ptám se nesměle a Blanka přikyvuje.

Amálka se bez okolků přisává a pije. „Ona pije! Mami, mami, pojď se honem podívat!“ volá Blanka a babička přibíhá. Hlasité nadšení, nevěřícné pohledy – a Amálka se leká, pouští prs a dává se do pláče. Nerozumíme tomu: ani já, ani Blanka. Co se to děje?

Pokud se kojení nedaří a laktační poradenství nepomohlo, může být vhodné navštívit psychologa či psychoterapeuta.

Blanka po celý rok ručně odstříkávala a krmila dceru vlastním mlékem z lahvičky. S Amálkou totiž nic nesvedlo ani několik laktačních poradkyň. Odstříkávání Blance zabralo 20 až 30 minut, a dalších 15 pak dcerce držela lahvičku. Amálka chtěla pít zhruba po dvou hodinách, ve dne i v noci. Blanka tak touto činností trávila mnoho hodin denně a prakticky se ani nedostala z bytu, o bolavých zádech nemluvě.

V roce věku Blanka dcerku postupně odstavila, nicméně jídlu stále věnuje podstatnou část dne. Vaří zdravě a výborně. Všelijak naklíčená semínka, luštěniny, celozrnné obiloviny. Zelenina syrová, spařená, dušená, nakvašená. Regionální produkty, maximum bio surovin.

S odstupem času tak uvažuji, jestli Amálka nereagovala na podvědomí své maminky. Možná Blanka z nějakého důvodu potřebovala věnovat přípravě mléka pro dítě takovou dobu? Pravděpodobně se důvod nikdy nedozvíme, a nejspíš ani nebude jeden jediný, spíš nešťastná konstelace vícera příčin.

Dítě vnímá matčino nevědomí

Obecně však lze říct, že malé dítě je napojené na matku tak silně, že vnímá i její nevědomí a reaguje na ně. Cítí, když mu máma sice nabídne prs, ale činí tak nerada (případ Julie a jejího syna). Reaguje na to, když je máma v hloubi duše přesvědčena, že dítěti její mléko nebude stačit. Cítí její strach, že se nepřisaje. Často to pak vypadá, že je problém na straně dítěte – nechce se přisávat; nejde mu to; mléko matky mu nestačí.

Rozpoznat příčinu problémů ve své psychice nemusí být pro matku jednoduché. Často tyto ženy problémy s kojením upřímně trápí, příčinu však nejsou schopny nalézt. Pokud se kojení nedaří a laktační poradenství nepomohlo, může proto být vhodné navštívit psychologa či psychoterapeuta.

Kojení není nutnost ani povinnost a psychické překážky kojení jsou stejně závažné jako ty fyzické. Pokud se však kojení daří, je to velká výhoda. Prospívá fyzickému i psychickému zdraví dítěte. Kojení představuje pro dítě potravu, kontakt a komunikaci. Je v mámině náruči, její kůže je teplá a hebká. Naslouchá důvěrně známému tlukotu srdce, cítí známou vůni. Rytmus dumlání je upokojuje. Příjemné pocity, které u dítěte sání z prsu vyvolává, dávají základ pozdější lásky k matce, a potažmo ke světu.

Hormon prolaktin, jehož hladina je u kojící matky vyšší než u nekojící, podporuje tvorbu mléka. Krom toho však též ženu zklidňuje a koncentruje její zájem na dítě. Maminka tak tráví více času s dítětem a to ji naplňuje, cítí se přitom šťastná. Žaludkem dítěte tak prochází nejen jeho láska k mámě, ale i láska mámy k dítěti.