Nedávno se mě jiná maminka na dětském hřišti ptala na moje zaměstnání. „Jsem psycholožka,“ odpovídám. „Teda, tak to máte super. Přesně víte, co na děti platí a co s nimi máte dělat…“ Kéž by to tak fungovalo. Tápeme všichni a všichni děláme, co jen můžeme. Nebo alespoň většina rodičů, které své děti milují a zároveň vědí, jak náročné rodičovství a pocity s ním spojené mohou být. Tento článek bude pro mámy, které o sobě zrovna pochybují. Které si vyčítají, že se na své děti zlobí, že někdy křičí, bouchnou, chtějí pryč. Které touží po tom, aby chvíli nebyly mámami a mohly samy rozhodovat o svém čase, pečovat o svoji duši a energii. Bude pro ženy, které pláčou a zlobí se, že si vůbec něco takového přejí.