Když píšeme, nezkoumáme jen své myšlenky. Skrze psaní se můžeme dostat velmi rychle do kontaktu i se svými emocemi a také se svým tělem. Ať už je řeč o osobním rozvoji nebo přímo o terapii, existují různé přístupy, jak s psaním nakládat. Vybrala jsem ty, které mi připadají nejvíc užitečné.

Expresivní psaní

Tento přístup je základem. Jde o cvičení, ve kterém dostaneme to, co je uvnitř, ven. Vyjadřujeme, co si myslíme a co máme na srdci, bez ohledu na interpunkci či gramatická pravidla. Jde vlastně o psanou odpověď na otázku Tak jaká? Soustředí se více na emoce než na to, co se doopravdy událo. Jak přesně to může vypadat?

Tento článek píšu v Londýně po probuzení se do ranních zpráv o výsledku britského referenda o setrvání v EU. Pokud vám právě mírná většina spoluobčanů sdělila, že není spokojena s dosavadním politickým mezinárodním uspořádáním, a učinila rozhodnutí, které ovlivní celý svět, možná budete psát o pocitech nevíry a přes hluboký smutek, strach a úzkost se dostanete k pocitu bezmoci a otázkám po budoucnosti.

Existují výzkumy, které prokazují, že psaní o traumatizujících událostech, které se udály či se právě odehrávají, vede ke zlepšení psychického stavu subjektů. Psycholog James Pennebaker přišel s touto metodou ve své knize Writing to Heal: A Guided Journal for Recovering from Trauma and Emotional Upheaval (tedy Psaním k vyléčení: Řízeným deníkem k zotavení se z traumatu a emocionálně náročných situací).

• Jak na to? Pište minimálně dvacet minut denně po čtyři dny. Pište o tom, co je pro vás důležité. Pište volně – automaticky, nestarejte se o vyjmenovaná slova, čárky ani stylistiku.
• Pište, nespouštějte pero z papíru. Pište klidně „nevím co dál psát“, když vám dojdou slova.
  
• Píšete pouze pro sebe. Dodržujte pravidlo STOP: pokud by vás psaní o traumatizující události či jejím aspektu příliš vykolejilo, zastavte se.
  
• Připravte se na nálož, zejména první dva tři dny, většinou však prvotní pocity vyprchají po hodině či dvou.
  
• Po týdnu od prvních popsaných stránek se k napsanému vraťte a vyhodnoťte, jak se mění to, co se děje ve vašem životě, své postoje a chování.
  

Editorem vlastního příběhu

Někdo kdysi řekl, že lidé jsou stroje na příběhy. Něco o tom vím – můj tatínek má přezdívku Hanácký Andersen. Asi budete i z vlastní zkušenosti souhlasit, že příběhy, které si vyprávíme, spoluutváří náš vnitřní i vnější svět.

“Někteří psychologové se domnívají, že když svůj příběh napíšeme a poté editujeme, můžeme změnit svoje sebepojetí, svůj pohled na sebe a rozpoznat překážky, které stojí na cestě k lepšímu zdraví,” říká John F. Evans, který se psaním jako nástrojem pro osobní rozvoj a uzdravení (zejména v kontextu posttraumatické stresové poruchy a traumatu jako takového) zabývá profesně.

Odstoupit od příběhu, který si v hlavě vyprávíme, a podívat se na něj z nového úhlu pohledu není vždy jednoduché, ale zato užitečné. Představte si jiný příběh – ne nepravdivý, ale jiný. Když si dovolíte napsat pozměněnou verzi příběhu, který si vyprávíte v hlavě, který vám tam jako komentář běží dennodenně, a vložíte do něj porozumění a pochopení (či dokonce soucit) sami se sebou a s ostatními, pak můžete pocítit nečekanou úlevu.

Někdy totiž žijeme víc ve své hlavě a svou hlavou (tedy prizmatem například traumatu, které v ní máme uloženo) než v opravdové přítomnosti, tedy prostřednictvím smyslů, které zaznamenávají aktuální svět venku.

Proč je tento rozdíl tak důležitý? Když nám kousky našich příběhů vytanou na mysli, snažíme se je integrovat s těmi minulými a s těmi, které přicházejí na řadu po nich.

Spotřebováváme tím cennou mentální energii, která by mohla sloužit k udržení optimálního mentálního zdraví, tedy bytí tady a teď. Synaptické spoje, které jsou aktivovány zároveň, se spojují, jelikož jsou zásobovány zvedajícím se přísunem adrenalinu a dalších stimulantů spouštěných stresovou reakcí.

Všímavostí k uvědomění a proměně

A to je právě čas, kdy ke slovu přichází jazyk, příběh a všímavost. Když si uvědomujeme negativní jazyk a tón svého příběhu, můžeme ho posunout k vyrovnanějšímu vyjadřování, k zaujetí soucitnější perspektivy, sdílené lidskosti. Je rozdíl mezi jazykem a tónem soucitu k sobě a tím, který vyjadřuje pouze sebelítost.

Když si všimnete, jaký jazyk používáte, aniž byste jej (potažmo sebe) posuzovali, když si pouze všimnete opakování myšlenek a pocitů, můžete pozměnit své emoce tím, že posunete myšlenky a komentář běžící vám právě v hlavě. Pomoci mohou například uklidňující a kotvící formulace jako „Všechno se dá vyřešit. Pokud se to doposud nevyřešilo, není to ještě konec.“

Pomoci může převedení pozornosti na něco v okně nebo za oknem, v přírodě, něco, co máme blízko po ruce či pod nosem, jak je například náš vlastní dech.

Když si uvědomujeme, že naše myšlenky jsou pouze myšlenky, nedostává se jim tolik mentální energie, neživíme je. Jako v onom indickém příběhu o chlapci, který se ptá mistra na to, jak je to s myšlenkami. Mistr mu na to odpoví, že v něm jsou dva vlci, dobrý a zlý, a ti se perou. „A který zvítězí?“ ptá se chlapec. „Ten, kterého krmíš,“ odpoví mu na to mistr.

Když se vypořádáváme s bolestivými fragmenty životních příběhů, můžeme zaujmout soucitné stanovisko uvědomění. Například když jsem psala seriál S psychózou v kufru, došla jsem k následujícímu aha momentu: „Ahaaa… tak tato zkušenost vysvětluje, proč jsem tolik nedůvěřovala lékařům… a postupně se dostávala do dalších a dalších zdravotních a životních problémů.“ Pak jsem se rozhodla psát o tom, jaký je to pocit někomu důvěřovat. Jak to vypadá a jak poznám, když někomu důvěřuji.

Když toto krátké cvičení vyzkoušíte (tedy psát např. na téma důvěry), možná se dostanete ke svému vztahu k tělu, k domovu, kde žijete, tomu, jak důležité pro vás je dělat smysluplnou práci, ke vztahům, které jsou ve vašem životě důležité… Pište o hodnotách, kterými chcete řídit svůj život ve vztahu k těmto věcem, tedy ke svému tělu, místu a lidem, kde a se kterými žijete.

Může to být postaveno třeba takto: Když důvěřuji, miluji a respektuji svoje tělo, domov a vztahy, tak… Prostě pište bez korekcí a reflektujte to, co jste napsali. Je to opravdu to, co chcete a co v této chvíli potřebujete?

Toto cvičení může být obzvláště užitečné po krizových situacích, kdy potřebujeme získat odstup a nabrat (nový?) směr, rozhodnout se, jaký postoj zaujmout, co dál. Třeba právě teď.

Irena Ellis