Pokud si chce psychoanalýza udržet svou pozici vědní disciplíny, musí být její koncepty do určité míry měřitelné a dokazatelné. Psychoanalýza tak na počátku 21. století stojí před velkou výzvou.

Psychoanalýza. Pro některé je to termín patřící do psychologického středověku, pro jiné je to celý způsob pohledu na svět. Ať už se řadíme k jakékoliv skupině, málokoho nechává psychoanaýza lhostejným. V tomto článku bych rád jmenoval některé její charakteristiky, které pokládám za základní, a také se zamyslel nad její pozicí v současné době.

Na čem si stojí

Typický obraz psychoanalýzy mezi širší veřejností má rysy trochu alchymistické vědy, kterou vyznává úzký kroužek zasvěcenců, používajících poněkud nesrozumitelné termíny a při každé psychologické okolnosti zdůrazňujících výlučně sexuální původ. Zda se tento obraz zakládá na pravdě či nikoliv není tématem tohoto článku. Místo toho bych raději hovořil více o faktoru, který považuji v psychoanalytické terapii za skutečně klíčový.

V psychoanalýze, podobně jako u jiných terapií, jde především o setkávání dvou osobností, psychologa a klienta, v případě psychoanalýzy analytika a analyzanda. Myslím, že nejdůležitější charakteristikou, umožňující zdárný průběh terapie, je přísnost. Přísnost analytika vůči sobě samému a přísnost vůči klientovi.

Přísnost analytika vůči sobě samému je zakotvená již institucionálně prostřednictvím dlouhého výcviku a supervize. Ten by měl napomoci k úplné sebereflexi analytika. Samozřejmě, úplná sebereflexe je stav, kterého se nedá dosáhnout, dá se však k němu neustále přibližovat. Analytik by o to měl usilovat.

Dnešní doba žádá snadná a rychlá řešení. Psychoanalýza takovým řešením není.

Zatímco humanistické (i jiné) proudy psychoterapie zdůrazňují terapeutické sezení jako setkání dvou rovnocenných bytostí, cítím, že v psychoanalýze je stále velmi podstatná expertní role analytika. To samozřejmě neznamená, že by se měl nad analyzanda povyšovat, odmítat jeho tvrzení a stát si na své pravdě. Právě zde vyvstává potřeba sebereflexe, která odliší dobrého analytika od dejme tomu narcistního, jehož motivací pro provádění analýzy je sytit si pocit vlastní hodnoty.

Expertní role by podle mého spočívala ve vědomí vlastní kompetence, která plyne z mnoha let sebezkušenosti a studia teorie. Již to odlišuje analytika a analyzanda; největším expertem na zkoumané psychické problémy je sice analyzand sám, jenže mu většinou schází reflexe, pojmové uchopení či zkušenosti s obdobnými případy. Proto je potřeba analytik, který mu pomůže nahlédnout své problémy tak, aby mu dávaly smysl. Přeci jen, kdyby nebylo žádného rozdílu mezi psychologem a klientem, nebylo by potřeba psychoterapie.

Hovořil jsem o dvojí přísnosti, kterou chápu jako nejdůležitější charakteristiku psychoanalýzy. Po popisu přísnosti u analytika bych teď rád referoval o přísnosti analyzanda. Ta je ve svém nejdůležitějším předpokladu stejná jako u analytika – přísnost vůči sobě samému. Vždy se snažit najít pravdu, jakkoliv může být nepříjemná či dokonce zraňující.

Pokud se analyzand nachází v „odporu“ a není ochoten získat náhled, nemá šanci na zlepšení svého dosavadního stavu. Někoho možná nyní napadne, že je zbytečné hovořit o úsilí po změně – vždyť lidé se v psychoterapii přeci chtějí změnit, jelikož jsou nešťastní tak, jak žijí! Tento zdánlivě pravdivý výrok je ovšem podle mého zásadní překážkou pro vývoj v jakékoliv psychoterapii.

Psychoanalýza si na rozdíl od krátkodobých terapií klade nemalé ambice: neusiluje jen o odstranění problému, ale snaží se o restrukturaci celé osobnosti.

Bohužel, lidé se sice cítí nešťastně, ale jistá znalost tohoto stavu zapříčiňuje, že se změnit nechtějí. Změna by byla vykročením do nejistoty, do sféry neznáma, které způsobuje úzkost. Proto raději zůstávají v tom, co znají, i kdyby známé znamenalo pocit neštěstí. V tomto případě je známost důležitější hodnotou než spokojenost. Neuroticky opakují stále stejné vzorce chování, v nichž se stále zklamávají a získávají pocit, že je jejich život zlý či nespravedlivý.

Prolomení tohoto cyklu je dle mého jeden z nejtěžších úkolů v analýze, zároveň však také jeden z nejvíce přínosných. Psychoanalýza si na rozdíl od krátkodobých terapií klade nemalé ambice: neusiluje jen o odstranění problému (který nejčastěji chápe jako symptom), ale snaží se o restrukturaci celé osobnosti. To je jedna z jejích velkých devíz. V současné hektické době, usilující o řešení rychle a snadno, se však takový přístup stává nepatřičným.

Psychoanalýza a současnost

Jak je zřejmě, psychoanalýza v současné době neprožívá zrovna nejšťastnější období. Na vině je především zdůrazňování konkrétních měřitelných vědeckých poznatků.

Tento způsob uvažování se často vymezuje vůči všemu, co se změřit nedá, jako je například vědomí, duše či morálka, a napadá samotnou existenci takových konceptů. V soudobém psychologickém výzkumu jsou na vzestupu především neurovědy, které „dokáží“ zakotvit psychologické procesy v substrátu mozku. Tak k čemu je vlastně psychoanalýza se svými koncepty, které se nedají dokázat?

Předně, problém neurověd a jiných striktně materiálních přístupů je nedostatek interpretace. Úroveň mozkových vln či hladiny hormonů ukazuje pouze na úroveň mozkových vln a hladiny hormonů. Co to znamená pro prožívání člověka, to se z čísel již nedozvíme – tento význam musíme vložit sami.

Tímto vyvstává množství problematických otázek. Vznikla deprese z nedostatku dopaminu, nebo se nedostatečné zásobování dopaminu vyvinulo z důvodu například raného traumatu? Jinými slovy, je počátek psychický, nebo fyziologický?

Dalším problematickým okruhem je určité omezení při používání neurověd pro vysvětlení psychologie. Ten naprosto potlačuje fenomenologickou složku každého prožívání, která je vysoce subjektivní. Neboli: stejná hladina jednoho hormonu neznamená to samé pro dva různé lidi.

Není mým úmyslem zavrhovat tyto nové vědecké poznatky. Myslím si, že neurovědný přínos pro psychologii je velmi důležitý. Jeho interpretace by však neměla překračovat jím definované pole zkoumání.

Problém nastává ve vztahu k psychologii. Psychologie je vědou, a pokud má do její sféry poznání přispívat i psychoanalýza, musí mít své poznatky nějak doloženy.

Je to věda? Není to věda?

V psychoanalýze panuje určitý rozkol ohledně její definice. Jedná se o vědu, nebo je to něco jiného? Podle Josepha Schwartze, autora Dějin psychoanalýzy, je psychoanalýza subjektivní, což odporuje klasické definici vědy jako něčeho objektivního, neutrálního a nestranného.

Pokud ale chápeme vědu jako určitý způsob chápání, pak psychoanalýza vědou je. Schwartz však říká, že má blíže k výtvarnému umění či k literární kritice, jež jsou také určitým způsobem, jak zachytit svět, ačkoliv jsou ryze subjektivní.

Problém však podle mne nastává ve vztahu k psychologii. Psychologie je vědou, a pokud má do její sféry poznání přispívat i psychoanalýza, musí mít své poznatky nějak doloženy.

P. Fonagy a M. Target ve své knize Psychoanalytické teorie kriticky hodnotí psychoanalytické koncepty ve světle výzkumů, v nichž byly některé koncepty potvrzeny, pro jiné však nebyly nalezeny důkazy. A překvapivě velké množství z nich potvrzeno bylo, včetně některých původních konceptů samotného Freuda. Vzhledem k tomu, že na ně přišel pouze s pomocí klinického pozorování a introspekce, se jedná o slušný výkon.

Myslím si, že pokud si chce psychoanalýza udržet svou pozici vědní disciplíny, musí být její koncepty do určité míry měřitelné a dokazatelné. Psychoanalýza tak na počátku 21. století stojí před velkou výzvou. Věřím však, že v ní obstojí a přehoupne kyvadlo zpět na svou stranu.