Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychologie oběti

Vyrůstáme ve vztahu s rodiči a skrze partnerské vztahy se poznáváme. Ukazují se tu naše slabiny.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

3. 11. 2014

Lidé, kteří se cítí být obětmi, si nesou pocity provinění za to, jací jsou. Utápí se v nich. Pocit vlastní neschopnosti proniká celým jejich životem. Je pro ně nesmírně těžké vybudovat si realistický sebeobraz, protože si zkrátka nevěří a mají nízkou sebeúctu.

Nízká sebeúcta obětí vede k sebezničujícímu chování. Tito lidé často trpí vysokým stupněm citové závislosti na blízkých osobách. Jejich deformovaná přesvědčení se dotýkají téměř každé oblasti jejich života. Trpí depresemi, úzkostmi, strachem, často se nedokážou rozhodnout tam, kde to pro jiné není problém. Jejich vztahy opakovaně ztroskotávají. Nejhorší na tom však je, že většinu z toho popírají a racionalizují. A tak jen těžko pronikají do vlastního vnitřního světa ke kořenům svého utrpení.

To, co od vztahů očekáváme, není zpravidla nikdy to, co v nich prožíváme a co od nich dostáváme. Na vině však nejsou vztahy samy o sobě a to, co se v nich děje, ale spíše konflikt mezi skutečně prožívanou realitou vztahů a přesvědčeními či představami o tom, jaké by vztahy měly být. Na konflikt mezi realitou a iluzí reagujeme velmi emocionálně. A právě reakce na konflikt mezi realitou prožitků a představou mysli je živnou půdou pro téma našeho článku.

Bez důkladného střetu s druhými je sebeuvědomění takřka nemožné. Uskutečnění vnitřního sjednocení se váže ke vztahům a ke konfliktům jako ke každodenně prožívané realitě.

Je to pořád dokola: všichni víme, že naši mysl prostupují klamavé iluze, mínění, která jsme přijali od vnějšího světa, či zděděné představy, jimž podléháme. Ale jak se máme chovat v situacích, které nás ovládají či ochromují, když neumíme pracovat s bolestí a přijímat své osobní pocity? Co dělat, když ve vztazích začínáme trpět?

Bolest, ať již duševní či fyzická, vědomá či nevědomá nás nutí bojovat s tím nebo podléhat tomu, co považujeme za příčinu našeho utrpení. A protože si ve své nevědomosti myslíme, že zdrojem našeho utrpení jsou ti druzí, nikoliv vlastní mnohdy nevědomá přesvědčení, jsou mocenské boje denním chlebem našich partnerských životů.

Je to velké téma dotýkající se nás všech, kdo jsme vpředeni do neviditelných vztahových sítí. Avšak ještě dříve než prozkoumáme vlastní téma našeho článku (tedy oběť a závislý vztah), podívejme se společně na psychickou půdu, na které tyto problémy vyrůstají, a na okolnosti podstatné pro širší uchopení tématu.

Sebepoznání skrze vztah

Vztah má bezpochyby svoji sociální funkci, leč pro hledače pravdy je podstatné si uvědomit, že vztahy mají také funkci psychologickou: poznat sám sebe – jako nezbytnou podmínku vnitřního sjednocení. Vypadá to tedy tak, že existuje přímá psychologická souvislost mezi vztahy a procesem transformace vedoucím k vnitřnímu sjednocení.

Ve vztazích se dostáváme (častěji, než bychom očekávali) do konfliktních a mnohdy zcela iracionálních situací. Vědomí je zakaleno a jednání vykazuje známky primitivních a infantilních postojů. V těchto chvílích jakoby z nás promlouvalo a automaticky za nás jednalo něco úplně jiného, jako bychom to ani nebyli my sami. Jednoduše: bez důkladného střetu s druhými je sebeuvědomění takřka nemožné. Uskutečnění vnitřního sjednocení se tedy nutně ve své určité fázi váže ke vztahům a ke konfliktům jako ke každodenně prožívané realitě.

Výše popsaný stav věcí většinou maří veškerou naději na jednoduchá a čistě intelektuální řešení. Pokud jsme vedeni upřímnou snahou o psychologické vysvětlení toho, co se ve skutečnosti děje, může nám pomoct k rozluštění tajuplného rébusu základní psychologický model vědomí a nevědomí, konkrétně vztahu mezi nimi. Jak tyto pojmy lze chápat?

  • Uvnitř vědomí se cítíme být sami sebou. Existujeme tu jako vědomé já definované vědomým charakterem osobnosti, představami, přáními, potřebami, plány, záměry a vůlí na jejich uskutečnění. Hranice vědomí je tedy hranicí svobodné vůle. Znamená to, že když se můžeme vědomě rozhodnout, máme u toho pocit svobody. Bez možnosti uvědomění není žádná svoboda možná. Sebepoznání značně rozšiřuje hranice vědomí, tedy i svobodné vůle. Dalo by se hypoteticky říci: úplné vědomí znamená úplnou svobodu.
  • Avšak za hranicí vědomého světa se nachází neviditelný svět. Nese v sobě psychické obsahy, které jsou kvůli své morální neslučitelnosti s vědomým charakterem vytěsněné. Tomuto psychickému prostoru říkáme nevědomí a vnímáme jej jako ne-já. Vytěsnění je proces, který nastupuje pod morálním tlakem autorit vnějšího světa již v raném dětství a děje se po celý život.

Stupeň uvědomění a míra integrace osobnosti zcela pochopitelně souvisí s uměním aktivního sebepoznání, což není nic jiného, než umění přijmout nevědomé obsahy do vědomí. To je největší terapeutický oříšek všech dob.

Nevědomé vztahy

Za určitých okolností obsahy nevědomí pronikají do vědomí a rozšiřují jeho hranice. Toto dění vyvolává v člověku konflikt. Zvýšená emocionální zátěž, která vstup nevědomé psýché doprovází, má zcela zásadní význam na vědomou vůli, myšlení, morální postoje, jednání a konání, protože vědomé já se mimo jiné definuje záměrem a vůlí jej provést.

Pokud je hladké plynutí vůle pro uskutečňování osobních záměrů narušeno, tedy je vystaveno jakékoliv vědomé či nevědomé překážce, vyvstává konflikt. Konflikty jsou živnou půdou a místem, kde se spontánně aktivuje jedno z nejzásadnějších základních instinktivních schémat – boj o moc. Ten se děje mezi námi lidmi pořád a donekonečna, i když mnohdy pod rouškou falešné zdvořilosti či tiché lhostejnosti, tedy ve skryté a nezjevné podobě.

Pasivita je doma tam, kde se v kontaktu s realitou rodí méněcenné pocity, z nichž vyrůstá neschopnost otevřeně a aktivně se projevovat. To se často projeví i na těle.

Terapeutická, ale i životní praxe ukazuje, že tam, kde je ve vztazích nevědomá psýché zvlášť aktivní, lidé trpí bohatou tělesnou i duševní symptomatologií. Jasnými známkami intoxikace nevědomím jsou úzkostné stavy, popudlivost, proměnlivost nálad, zvýšená afektivita, předrážděnost, nervozita, přehnanost citů, nesnášenlivost, autoritářství, konzervativnost, lehkověrnost či snadná ovlivnitelnost a mnoho jiných. Vztahy tím získávají konfliktní a afektivní charakter.

Nevědomé vztahy jsou většinou budovány násilně snahou vnutit druhému svoji vůli, svá vlastní přesvědčení a způsoby chování. Děláme to citovou manipulací, lhostejností, úskoky, hlučně provolávanou obětí, zastrašováním či starostlivou péčí jako zástěrkou manipulace. Ve vztazích jsou vždy někteří obětmi a někteří útočníky. Oběti bez pachatelů neexistují. A pachatelé bez obětí jakbysmet.

Tento prastarý schematický vzorec prostupuje naše každodenní myšlení, cítění a jednání a zjevně souvisí s uměním zacházet s bezmocí, agresí, lítostí, strachem a vinou. Jsem přesvědčen, že má smysl pochopit a poznat to, co v těchto chvílích prožíváme, rozvíjet pozornost pro toto téma a hledat možnosti a způsoby, jak se ze zajetí oběti vědomě vymanit a hledat vnitřní cestu, která je mnohdy záchranou nejen cenného vztahu, ale i duševního zdraví.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Odmítnutí a bezmoc

Jestliže jsme byli druhými či sami sebou znejistěni v hodnotách, které vyznáváme, jsou popírány či znehodnoceny naše vlastní pocity nebo ideály, kterým věříme, jestliže jsou napadeny naše představy a přesvědčení nebo jsme brzděni v tom, co chceme my sami, vnímáme to jako odmítnutí. Odmítnutí má mnoho psychologických aktivních i pasivních poloh. Je jich celá škála od fyzického napadení až po lhostejnost. To jsou přesně ty situace, kdy se nás zmocňuje bezmoc. Bezmoc prožíváme v situacích, kdy je náš – někdy už tak dost vratký – pocit vlastní hodnoty napadený méněcenností či dokonale znehodnocený.

Okamžiky bezmoci můžeme prožívat někdy jako pasivitu ústící často až v úplnou paralýzu vědomé vůle. Pasivita je jedna z možných reakcí na – mnohdy iluzorní – převahu faktoru, na kterém jsme emocionálně a existenčně závislí. Slovo pasivní naznačuje, že emocionální podstatou této reakce je pocit bezmoci, který vede člověka ke snaze vyhnout se problémům či konfliktům a neřešit obtížné situace.

To, co do nás bylo v dětství zaseto, v průběhu života roste a v dospělosti v nás žije jako duševní démon oběti, který dokola plodí odmítnutí, popření a vytěsnění osobních pocitů, přání a potřeb.

Sklon k pasivitě má ten, kdo si myslí, že nemá schopnost cítit své vlastní pocity či prosadit si svá přání či potřeby. Pasivita je doma tam, kde se v kontaktu s realitou rodí méněcenné pocity, z nichž vyrůstá neschopnost otevřeně a aktivně se projevovat. To se často projeví i na těle tak, že nás přestanou poslouchat končetiny, hrudník a hrdlo nám svírá úzkost. Je nasnadě, že v tu chvíli se skutečně neprožíváme jako ti mocní. Zkrátka ztratili jsme většinu nebo všechnu svou osobní moc částečným nebo úplným ochromením osobní vůle.

To jsou situace, v nichž je hodnota našeho já ponížená až bezcenná. Prožívané ponížení spojené s méněcenností se pojí s pocity viny, strachu, vzteku, lítosti a s neschopností postavit si hranice či se nějak vymezit vůči tomu, co nás ohrožuje. Ať už to je hodnocení, kritika, urážka od druhého člověka, prosté mínění, které si vyložíme úplně jinak, či jasná agrese namířená proti nám.

Ve skutečnosti se sice jedná o intrapsychický konflikt, ale o to nyní nejde. Jde o to, jak reagujeme. Tak totiž vypadá oběť v nás. Bezmoc, méněcennost, ponížení, lítost, pasivita. V souvislosti s obětí nás ale napadne otázka: kde zůstala její moc a v čem je ukryta? Ve vytěsněném osobním životě.

Když nám autorita ničí život

Role oběti se konsteluje v průběhu dětství a dospívání vytěsněním a popřením subjektivních pocitů, přání, potřeb atd. Pokud není tento stav vědomě reflektován a není s tím vědomě zacházeno, lidé na sebe pohlížejí pod vlivem přijatých rodičovských pokřivených a mylných přesvědčení i v dospělosti. Mají o sobě, pod vlivem toho, co se jim v dětství stalo, velmi zkreslený obraz, mylně vnímají vlastní hodnotu.

Mnozí rodiče byli ke svým dětem lhostejní nebo je bili, kritizovali, „vtipkovali“ na jejich adresu, ponižovali je, hloupě a nehezky se vyjadřovali o nich samých a zaplavovali je pocity viny a strachu. Mnohdy je také zneužívali, nakládali na ně moc velkou zátěž anebo je naopak přehnaně chránili. Avšak všichni z těchto pokřivených autorit byli lhostejní k pocitům, přáním a k citovým potřebám svých dětských obětí. A to je jen malý výčet toho, co se za zavřenými dveřmi našich domácností děje. Špička ledovce.

Bez kontaktu s vlastními pocity ztrácíme svojí osobní moc a dáváme ji do rukou druhým, tedy těm, které ve svém světě nadřazujeme nad sebou samými.

Skutečnost je bohužel taková, že mnozí lidé si toto vůbec nepřipouštějí nebo si nejsou schopni uvědomit, že vztah s rodiči má velký vliv na jejich dospělý život. Rodiče do nás zasévají mentální a citová semínka. Tím vytvářejí náš prvotní vědomý život a vědomí sama sebe. V některých rodinách se podporuje rozvoj citového života, samostatnosti, vzájemné úcty k bližnímu. To jsou podmínky pro zdravý růst osobnosti. V jiných rodinách se naopak zasévají semena strachu, viny, ponížení, křivd a lhostejnosti.

Někde se doslova koná z psychologického hlediska „vražda“ rodící se osobnosti. Výchovné vzorce spíše podporují závislost a bezmoc dětí. Tyto postupy nepodporují zdravý vývoj, a ještě si rodiče zpravidla myslí, že to je pro dobro dítěte. Výsledky pak vidíme v dospělém životě.

To, co do nás bylo v dětství zaseto, v průběhu života roste a v dospělosti v nás žije jako duševní démon oběti, který dokola plodí odmítnutí, popření a vytěsnění osobních pocitů, přání a potřeb. Bez kontaktu s vlastními pocity ztrácíme svojí osobní moc a dáváme ji do rukou druhým, tedy těm, které ve svém světě nadřazujeme nad sebou samými.

Vztah mezi (původně rodičovskou) autoritou a (původně dětskou) obětí je modifikován podle toho, jakým (pokřiveným) způsobem byly předávány přesvědčení. Je jasné, že v takovém psychickém terénu je zrání osobnosti zastaveno. Člověk se postupně uzavírá vnějšímu světu, k popírání subjektivních pocitů zneužívá cokoliv či se snaží odreagovat mnoha způsoby. Nejhorší na tom však je, že pokřivená přesvědčení nosí v sobě a šíří je mnohdy nevědomě dál do svého okolí. Pokud se stane rodičem, naprosto spolehlivě přenese vše na své děti.

Využívejte celý web.

Předplatné

Podstatou procesu vymanění z pout oběti a nalézání vlastního já je terapeutická práce ve dvou světech, vnitřním a vnějším. Uvnitř pracujeme v rozumové a citové rovině. Ve vnějším světě jde o to být jeho součástí, ale současně být tím, kdo jsem, a žít jako nezávislý člověk. A o tom bude příští pokračování.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz