Řešila jsem nedávno nějaký problém. Dlouho jsem nad ním přemýšlela a s nadsázkou řečeno vyčerpala snad všechny možné metody: rychlý brainstorming, rozvážné „pro a proti“, kreativní myšlenkové mapy. Řešení v nedohlednu. Už ani nevím jak, ale najednou mi v hlavě vyskočila myšlenka, co by tomu asi řekla babička. Třeba „nenimrej se v tom“?

Často se tu objevují články a diskuse, která generace to kdy měla lehčí nebo těžší. Stručně řečeno: žádná. Každá si musela a musí poradit s něčím jiným a každá si k tomu hledala a hledá své metody. Moje babička (a věřím, že i ostatní „babičky“) měla také ty své. Některé jako by z psychologické poradny vypadly: 

Seberozvoj: „Něco si přečtem, abysme nebyli tak blbý“

Babička byla žena v domácnosti, starala se o hospodářství a o rodinu. I když byla večer unavená, pokaždé si před spaním četla. Dodávala: „Aspoň dvě stránky, jinak bych neusnula.“ Celý život luštila křížovky a sledovala televizní soutěže – ty, ve kterých šlo o znalosti. Měla neuvěřitelnou paměť. Když si pak povídala se svým zeťákem (mým otcem), jen jsme valili oči, kolik toho ví, aniž by něco „studovala“. Neustále se o všechno zajímala a udržovala si přehled až do pozdního věku. Nedrbala se ženskými o „kravinách“, ale radši si zase něco přečetla. Myslím, že právě to ji udrželo v duševní pohodě i po osmdesátce.

Sex: „Chlapa poznáš po čuchu“

Babička si vzala dědu po poměrně krátké známosti. Brát se nemuseli, jak tomu v té době často bylo, na dítě si ještě docela dlouho počkali. Když jsem se jí ptala, jak věděla, že to klapne, řekla, že to poznala po čuchu. Jejich manželství nebylo samozřejmě jen ideální, přesto – i když dědu přežila o více než dvacet let – nikdy jiného „do baráku“ nechtěla. Nebyl by to prý děda. I dnes platí, že pokud a dokud si dva lidé „voní“, řeší se všechny partnerské a manželské krize daleko líp.

Vztahy: „Klukům se musíš dělat vzácná“

To říkala, když jsme každý víkend vyrážely s kamarádkou na diskotéku, zábavu nebo nějaký koncert. A měla pravdu. Jednou jsme to otestovaly a měsíc nikam nešly. Když jsme se pak mezi „našima klukama“ objevily, slétli se na nás jako vosy na bonbón. Se vzácností a tajuplností se to nemá ve vztazích přehánět, ale špetka obojího určitě neuškodí.

Wellness: „Vem si košilku“

Záda v teple, a bude dobře. Tahle rada podle mě vyplývala z opravdu traumatické zkušenosti, protože babička byla za války nuceně nasazená v Německu. Několikrát jsme o tom mluvily a zima patřila možná k tomu nejmenšímu, co je tam trápilo. Přesto to i dnes vypovídá o mnohém. Je důležité se cítit dobře a fyzicky v pohodě. Malé i velké problémy se pak řeší lépe. Když jsem nedávno skuhrala na záda, protože jsem při oblékání podcenila první opravdu podzimní dny, zase jsem si na babičku vzpomněla. 

Životní filozofie: „Všechno pomine“

Téhle rady se mi dostávalo na různá trápení a příkoří, která jsem v dětském věku prožívala. Postupem let člověk zjistí, že pomáhá nejen na rozbitá kolena a bonbóny snědené starší sestrou, ale i na daleko vážnější věci. A tak si ji můžeme opakovat, když zrovna dobře není, ale také na ni pamatovat, když se máme hodně dobře. Nebrat to jako výhrůžku, ale spíše upozornění, že to tak vždy být nemusí.

O dnešní době možná vypovídá jedna hláška, kterou aktuálně používáme u nás: „Budeme to řešit za pochodu.“ Začali jsme ji říkat, když jsme se snažili více dopředu naplánovat nějakou rodinnou akci, ale ukázalo se, že se to tak úplně naplánovat nedá. Program dospělých (a tím i dětí) se dnes rychle mění, někdy ze dne na den, jindy z hodiny na hodinu. Nějak plánovat se samozřejmě musí, ale na druhou stranu není třeba se stresovat, pokud vše neklapne úplně do detailu. 

Průpovídky našich předků se často předávají z generace na generaci. Je za nimi moudrost i špetka psychologie. Stojí za to si je zapamatovat (klidně i zapsat) a poslat dál. Jaké jsou ty vaše rodinné? Podělte se o ně v diskusi…

Naši partneři i naše děti nás potřebují dospělé. Naší povinností je snažit se dospět: Potřebuju vyřešit tátu