Jednoho pozdního pondělního večera se vracím z Prahy do Brna a rozhodnu se vyřídit si prodloužení průkazky na MHD v tento netradiční čas na netradičním místě – vlakové stanici. K mému milému překvapení za přepážkou doslova svítí zaměstnankyně drah. Vystaví mi platný papírek za třináct set a s úsměvem mě vyzve, abych si na něm zkontrolovala údaje. Vidí, že jsem trochu zaskočená, a tak vysvětlí: Dneska tady byla slečna, co měla rok narození 199. Ale na svůj věk vypadala dost dobře! Srdečně se rozesměje a já po chvilce s ní. Nemohu si pomoct a ptám se, co to dělají se zaměstnanci drah, že u nich pořád narážím na ochotné a pozitivní lidi. A ona mi odpoví, že mají jako benefit Lexaurin na příděl, a zase se rozesměje. A pak trošku vážněji: To víte, když se přidělovala radost a veselí, já jsem asi dostala dvojnásobek. Ne, uvědomím si, ona nic nedostala do vínku. Ona se rozhodla, že tohle bude dělat. Rozhodla se svítit.