17. 7. 2019
Jednoho pozdního pondělního večera se vracím z Prahy do Brna a rozhodnu se vyřídit si prodloužení průkazky na MHD v tento netradiční čas na netradičním místě – vlakové stanici. K mému milému překvapení za přepážkou doslova svítí zaměstnankyně drah. Vystaví mi platný papírek za třináct set a s úsměvem mě vyzve, abych si na něm zkontrolovala údaje. Vidí, že jsem trochu zaskočená, a tak vysvětlí: Dneska tady byla slečna, co měla rok narození 199. Ale na svůj věk vypadala dost dobře! Srdečně se rozesměje a já po chvilce s ní. Nemohu si pomoct a ptám se, co to dělají se zaměstnanci drah, že u nich pořád narážím na ochotné a pozitivní lidi. A ona mi odpoví, že mají jako benefit Lexaurin na příděl, a zase se rozesměje. A pak trošku vážněji: To víte, když se přidělovala radost a veselí, já jsem asi dostala dvojnásobek. Ne, uvědomím si, ona nic nedostala do vínku. Ona se rozhodla, že tohle bude dělat. Rozhodla se svítit.
Jak to, že někdo je radostný od narození jako to děvčátko, které potkávám u nás ve výtahu, které nás svým chováním vždy rozesměje a rozzáří tak, že se všichni usmíváme ještě pět minut po setkání? Nebo proč s tím vlastně přestaneme, když povyrosteme? Jak to, že si například autor knihy Faktomluva Hans Rosling, lékař a statistik, navzdory všemu, co věděl o hrůzách naší planety, pořád dokázal v autě hlasitě zpívat a nazírat na svět pozitivně? Jak to, že ta paní, která si může stěžovat na mizerný plat a život za skleněnou přepážkou, to nedělá?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné