Trvale snížená nálada, únava, pocit zbytečnosti, to je dystymie. Lidé, kteří jí trpí, navenek mnohdy žijí plný život, uvnitř se ale cítí prázdní a neschopní. Život s dystymií není jako pád do temnoty. Připomíná spíše chůzi ve stínu, který je provází celé roky a nikdy úplně nezmizí. Necítí se špatně pořád, ale nikdy to není opravdu dobré.

Svět je báječné místo k narození, jestli vám nevadí, že štěstí vždycky není tak velký požitek. Úvodní verš slavné Ferlinghettiho básně mi vytanul na mysli, když jsem pozorovala Kláru. Krásná mladá žena. Za pár měsíců dokončí vysokou školu v oboru, který ji baví. Má rodiče, kteří ji podporují, a partnera, s nímž plánuje společné bydlení. Realita zalitá sluncem stejně jako letní den za okny.

A přesto Klára sedí strnule na židli, ruce sevřené do pěsti, v každé druhé větě se jí hlas zadrhne. Každé ráno pro ni totiž připravuje vysilující koktejl strachu a paralyzujících představ, co vše ji během dne čeká. „Je to, jako kdybych se probouzela na dně jámy a musela jsem se z ní zase vydrápat nahoru,“ říká tiše. „A víte, někdy se mi opravdu nechce.“

Dystymie: tichá, vytrvalá forma deprese

Klára netrpí klasickou depresí, hlubokou a náhlou, která člověka srazí k zemi a sebere mu barvy světa. Její potíže jsou tišší, vytrvalejší. Dystymie nemusí na první pohled působit dramaticky. Člověk s ní často dál pracuje, studuje, funguje ve vztazích. Jenže pod tím vším běží tichá únava a chronicky zhoršená nálada, která jej provází roky, někdy i celý život. Právě v tom spočívá její tíha. Dlouhodobé vyčerpání, ztráta radosti a nízké sebevědomí mohou časem přerůst v citelnou psychickou i sociální zátěž nejen pro samotného člověka, ale i pro jeho blízké.

Neurobiologicky se u dystymie projevuje nízká dopaminová aktivace a dlouhodobě snížený systém odměny, proto i zde bývá základem léčby farmakoterapie antidepresivy a dalšími léky ovlivňujícími dopaminový systém. Tyto léky pomáhají stabilizovat náladu a zlepšit schopnost prožívat potěšení. Zároveň je ale dystymie oproti jiným typům poruch nálady více situačně či návykově podmíněná. Psychologicky převažuje naučený pesimismus a strnulé myšlenkové vzorce, které člověka s dystymií utvrzují v přesvědčení, že „nic se nikdy nezmění“.

Velmi důležitou roli hraje proto v léčbě také psychoterapie. Z výzkumů víme, že dobře účinné jsou především dva přístupy. Kognitivně‑behaviorální terapie (KBT), která pomáhá měnit negativní myšlenkové vzorce a postupně obnovovat aktivitu, a interpersonální terapie (IPT) zaměřená na vztahy, komunikaci a zpracování ztrát. Kombinace léků a psychoterapie přináší většinou nejlepší výsledky – pomáhá člověku nejen zvládat symptomy, ale také znovu hledat smysl, vztahy a naději v každodenním životě.

Klub ranních rváčů

Nejtěžší částí dne bývá pro Kláru ráno. Ne ani tolik proto, že by tělo bojovalo s nezvladatelnou hormonální nerovnováhou, ale proto, že mozek si postupně zvykl na určitý automatismus, na vnitřní scénář, ve kterém je probuzení rovnocenné s pocitem tíhy. Beznaděj ji dusí dříve, než den vůbec začne.

Klářino ranní martyrium jsme si spolu v terapii pojmenovaly jako „klub ranních rváčů“. Pravidlem klubu je posílit pocit vlivu a kontroly, vytvořit mikrozkušenost úspěchu hned na začátku dne. Jednoduše bychom mohli použít také termín ranní aktivace, tedy snaha přerušit začarovaný kruh ranní těžkosti a postupně obnovovat zvyk aktivního startu dne.

Mohlo by vás zajímat

Opakováním proti depresi

Pravidelnost pomáhá předejít výkyvům nálady a snižuje stres z rozhodování.

Přečíst článek

Nejde o nic dramatického, cílem je vlastně „jen“ se naučit rozběhnout den drobnými činy. Klára si postupně našla své vlastní opěrné body, které jí pomáhají vystoupat z ranní propasti:

• Pustit si oblíbenou hudbu.
• Vstát z postele a udělat si čaj, který má ráda.
• Napsat zprávu příteli nebo kamarádce.

Tyto malé, nepatrné činy spouštějí v mozku jemnou lavinu: trochu dopaminu, trochu kontroly, trochu naděje. A z drobných vteřin se může stát nový rytmus.

Psychoterapeut Bill O’Hanlon radí zaměřit se v případě ranního propadu (pesima) u člověka na aktivaci jeho vnitřních zdrojů tak, aby byl sám schopen vystoupit z „transu deprese“, kde se mu neustále dokola promítá stejný film bezvýchodnosti. Cílem terapie není tento film rozebírat, ale vytvořit prostor mezi osobou a jejím stavem, uniknout identifikaci s depresí. Ne skrze popírání bolesti, ale uznáním, že je možné ji překonat.

O’Hanlon tomu říká marbling neboli žíhání. Stejně jako se v mramoru střídají tmavé a světlé žilky i terapeutický rozhovor může mít podobnou strukturu. Trápení klienta je skutečné, ale skutečné jsou i chvíle, kdy bolest na okamžik povolí. Takové střídání tónů není planá útěcha – je to způsob, jak mozek znovu probouzet k pružnosti a změně. Jak nahlédnout, že svět není jen černý nebo bílý, ale že existují přechody světla a stínu.

První malý krok

I přes tíhu vykročení do každého rána dnes Klára zvládá studium, plánuje víkend s přítelem, přichází na terapii. Naučila se neupínat se na beznaděj a úzkost, které cítí při probouzení, ale obracet myšlenky ke smyslu dne.

V tom jí pomáhá technika malých kroků, která vychází z jednoduché, ale silné myšlenky. I ta největší změna začíná jediným malým pohybem vpřed. Místo tlaku na dokonalost se soustředí na dosažitelné, konkrétní činy, které může udělat hned.

Každý drobný úspěch jí přináší pocit kontroly a odvahu pokračovat dál. Technika malých kroků tak pomáhá Kláře překonat bezmoc i strach ze selhání a učí ji, že trvalá změna není výsledkem jednoho velkého skoku, ale spíše série malých pohybů vpřed.

Právě tyto malé kroky dávají vzniknout zkušenosti, že „něco dokážu“. A v té zkušenosti se zrodí nová vůle k životu. O’Hanlon by řekl, že to je moment, kdy se člověk probouzí z transu. Možná ne do euforie, ale do reality, která je najednou o trochu prostornější.

„Pořád mám dny, kdy se mi ráno nechce vůbec nic,“ říká dnes Klára. „Ale už vím, že to nemusí hned znamenat selhání. Je to jen pomalejší začátek dne.“ Svět nakonec může být báječné místo k narození, pokud se naučíme i v temnotě hledat, kde prosvítá světlo.