16. 3. 2022
Po většinu času k sobě promlouváme – jazykem, kterému rozumíme hlavně my sami. Intimně a důvěrně. Někdy s něhou a péčí, někdy přísným tónem, kriticky, bez odpuštění. Vnitřní monolog, který sami k sobě vedeme, je důležitou složkou našeho života. Tento rozhovor neutichá. Provází nás, ať pracujeme, relaxujeme, cvičíme, či umýváme nádobí. Přeříkáváme si seznam povinností, hodnotíme své výkony, komentujeme postavu, oblečení, účes. Povídáme si sami se sebou o situacích, které se nám staly. Chválíme se za konverzačně vyhrané bitvy, nebo si vyčítáme, když se nám nedaří zvládnout konflikt dle našich představ.
Na tuto vnitřní rozmluvu čas od času zapomínáme. Děje se totiž automaticky, bez našeho vědomého rozhodnutí. Hlas uvnitř naší mysli je odrazem důležitých autorit, zkušeností, superega, chcete-li. Mohou to být zvnitřněné osoby spolužáků či kolegů. Pochvaly, úcta, obdiv, ale i nadávky, hodnocení, strachy, dávná zranění. Může to být kritik, může to být rodič, může to být autorita. A občas (ne vždy) umí být zlý a nepřátelský. Umí zranit víc než vyjádření od cizího člověka.
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné