To, že jsme něčí máma, táta, babička, dědeček, nám dobrý vztah s dětmi nezaručí automaticky. Stejně jako ve všech ostatních vztazích platí, že pěkné vztahy za nás nikdo jiný nezvládne zařídit – o pěkné vztahy se musíme zasadit sami. Maminka nevybuduje hezký vztah tatínka a dětí, babička nevybuduje hezký vztah vnoučat s dědečkem, dědeček to nezvládne za babičku ani tatínek za maminku.
A přesto se občas rozhlížíme kolem a myslíme si, že ty vztahy za nás někdo opečuje, opraví, že za to může někdo jiný, že jsou pokažené. Stáváme se mámou, co žárlí na tátu, protože děti s ním mají bližší vztah, tátou, co se cítí být ven ze hry, protože se mu nic neřekne, nebo dědou, který si myslí, že čokoláda přináší lásku. Jak se to stane a jak to vidí dospělé děti?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
Už máte předplatné?
Přihlašte se.
