11. 7. 2023
Je to pár dnů, co jsme s partnerem jeli autem po Praze. Když jsme zastavili na červenou, z auta před námi vyběhla hystericky křičící žena, vběhla do zahrádky blízké restaurace a začala se schovávat mezi lidmi. Za chvíli vyběhl z auta muž, přiskočil k ženě, chytil ji pod krkem a táhl ji za vlasy zpět do auta. Všichni přihlížející stáli jako opaření. Žena hrozně křičela. Dva duchapřítomní muži, z kterých už asi opadl prvotní šok, jí přiběhli na pomoc. Muž držící ženu začal řvát, ať je nechají, že je to jeho žena, že si spolu jen něco vyříkávají, a zatáhl ji zpět do auta. Já jsem mezitím zavolala policii. Nevím, jak příběh dál pokračoval, a pro dnešní článek to není důležité. Důležitá je otázka, kterou můj zaražený muž vyslovil, když se situace zklidnila: „Jak se takhle může někdo k někomu chovat?“ Jak je možné, že některé vztahy jsou harmonické, zatímco jiné sklouznou do násilí a chaosu?
Já sama vnímám ve svém životě silné rodinné vzorce – občas mám pocit, jako bych hrála roli svých rodičů a žila jejich život. Můj partner se živí úplně stejnou prací jako můj otec, já jsem po mámě psycholožka, stěhujeme se do našeho rodného města do podobného domu.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné