Optimisté se dají definovat jako lidé, kteří mají schopnost vnímat svůj život i přes chvíle zoufalství jako celistvé smysluplné vyprávění. Lidé s bolestnými a nedořešenými zážitky se nedokáží se svým životem ani sami se sebou identifikovat. Za jakých okolností mohou přepsat svůj příběh a dospět k pozitivnímu vyprávění o sobě?

„Ti, kteří nemají moc nad příběhem, který dominuje jejich životu, nemají sílu ho převyprávět, přehodnotit, dekonstruovat, vtipkovat o něm, jsou vskutku bezmocní,“ napsal Salman Rushdie. Vlastní životní příběh je pro každého bytostně významný. Co když je ale nějakým způsobem porušený?

Lidé milují příběhy. Ty nejsou zdaleka jen náhodně vynalezenou literární formou, kterou jsme si shodou okolností oblíbili. Všechny národy i příslušníci různých etnik si odjakživa vyprávějí příběhy, které bývají dokonce začleněny i do různých léčebných rituálů.

Bez příběhu, mýtů a historie neexistuje žádná země ani etnikum. Jsou pro společenství životně důležité, souvisí s identitou a pocitem sounáležitosti. Etnikum, které si nepěstuje příběh svého původu nebo je z něj násilně vytrženo, buď nepřežije nebo zažívá pozvolný rozklad.

Osobní příběh našeho života plní stejnou funkci. Příběhy máme rádi, protože jsou nejpřirozenější metaforou toho naprosto nejzákladnějšího – našeho života. Příběhy, stejně jako náš život, mají začátek, vlastní děj a konec. Dalo by se vzpomenout i na repliku ze sci‑fi seriálu Pán času: „Všichni jsme nakonec příběhy.“ Stojíme‑li nad něčím hrobem nebo držíme‑li v jedné ruce rodný a v druhé úmrtní list, vnímáme něčí ukončený příběh.

Kořeny našeho vyprávění

Stejně jako kniha se neobejde bez úvodu ukrývajícího indicie a ukotvení pro další děj, tak i k pocitu reálné existence a jejího smysluplného pokračování potřebujeme mít někde v mysli načrtnutý původ a začátek našeho života, našeho příběhu. Ten pak můžeme během života různě parafrázovat a přikládat mu nový význam.

Právě proto si prohlížíme rodinné fotky, pečujeme o hroby nebo procházíme kolem škol a domů spojených s naší minulosti. Tím, že zasazujeme sebe sama do pevných vnějších souvislostí, tvoříme svůj jedinečný příběh – svůj vlastní životní narativ a své autobiografické já. Možná ne nadarmo pojmenoval Gabriel García Márquez svou vzpomínkovou knihu Žít, abych mohl vyprávět.

Minulost zůstane naší součástí a potřebujeme s ní být v míru. Minulé vzpomínky působí jak na vědomé, tak na nevědomé úrovni. Na obou úrovních se pečlivě hromadí její fragmenty a my na jejich základě přizpůsobujeme své chování a predikujeme (někdy vhodně a jindy méně) budoucí události.

Své rodiny nebo předků se můžeme zříci a nestýkat se s nimi, přesto ale nemůžeme popřít svou biologickou podstatu, která nás s nimi bude přese všechno navždy spojovat. Prvotní vztah k biologické rodině je nezpochybnitelný a tvoří významnou část našeho narativu.

Pokud nám počáteční část výrazně chybí nebo jsme ji nepřijali a nezakomponovali do vlastního životního příběhu pro nás smysluplným způsobem, budou i naše budoucí vztahy ohrožené. Chybějící „půda pod nohama“, jistota sepětí s našimi předky, znamená, že i na budoucí vztahy můžeme pohlížet s nedůvěrou, neobratností a pocitem určité nereálnosti.

Kdo není vnitřně srovnaný se svou minulostí, může těžce chápat význam a smysl vztahů budoucích. Může se pak cítit ve vztazích i jako cizinec, který nikdy nezažil pocit domova. Řešením může být opětovné kontinuální převyprávění toho, odkud jsme vzešli, kým jsme se stali a jaký tomu nyní přikládáme význam. Životní příběh tak neplní jen funkci vyprávění si u kávy, ale je pro nás bytostně významný.

Porušený příběh

Jak uvádí Bruce Perry, odborník na dětské trauma, dopad poškozeného narativu bývá obrovský. Často se jedná o problém dětí z ústavů s historií, kterou si nepamatují, nebo se střídajícími se opatrovníky. Počátek jejich příběhu, nebo i příběh celého jejich dětství není celistvý a není zde nikdo, kdo by jim ho převyprávěl, ukotvil, a zasadil tak jejich osobnost do pevného kontextu.

Jak píše Perry, pro naši identitu jsou důležité také převyprávěné vzpomínky pocházející z dob bez naší vědomé paměti. Právě naše rodina tento deficit doplňuje, uchovává důležité informace, a kontinuálně tak převypravuje události důležité pro naše pojetí sebe sama. Děti a následně i dospělí, kteří jsou od části svého příběhu odpojeni, bývají odpojeni i od části sebe samých. Chybějící fragment příběhu vlastního života znamená často i chybějící fragment osobnosti.

Perry uvádí příklad chlapce, který se nebyl schopný identifikovat sám se sebou, protože během dětství dostával různá jména a pobýval u různých lidí. Zmíněnému chlapci bylo nakonec jedno, kým je a kde všude se octnul. O vyprávění svého příběhu ztratil zájem. Stal se problémovým dítětem a na veškeré projevy sympatií reagoval negativně.

Odborníci se většinou soustředí na vyřešení momentálních problémů s chováním takovýchto dětí. Snaží se akutně zasáhnout tak, aby se přestaly vztekat, být hyperaktivní, impulzivní, labilní nebo naopak lhostejné, úzkostné a depresivní. Tyto děti přitom nepotřebují jen dostatek lásky a péče, ale zároveň v závislosti na věku i postupnou rekonstrukci vlastního příběhu.

Dítě bez vlastního příběhu není schopné nalézt místo ve svém životě. Až pokud bude moci samo za sebe vyprávět o sobě, svém původu a o vnímání takových událostí, najde cestu ke svému prožívání.

K hledání ztracených úseků vlastního příběhu dochází ale často až v dospělosti. Proto i Nancy Verrierová ve své knize Coming Home to Self určené adoptovaným dospělým radí mimo jiné zrekonstruovat svůj osobní narativ jako součást rekonstrukce svého já. Člověk bez vztahu ke svému osobnímu příběhu je ztracený, odtržený od sebe a tím i od autentického směřování do budoucna.

Jaký to má smysl?

Náš narativ se vyvíjí celý život. Každý z nás si vytváří své autobiografické já nejen tím, že do něj začleňuje ranou minulost, ale i každou další významnou životní událost. Podvědomí do příběhu přidává dokonce i události, které si nepamatujeme nebo je vědomě za důležité vůbec nepovažujeme. Za základní významovou strukturu považujeme to, kdy a jak co začalo, jak to pokračovalo a proč to skončilo.

Významné události mohou z velké části nebo i kompletně přepsat náš životní příběh a dát mu nový smysl. Občas je to i podmínkou pro udržení psychické rovnováhy a někdy dokonce i pro fyzické přežití. Náhlé a zničující traumatické události, kterým nedokážeme dát na základě zmíněné struktury smysl, nás vyvádějí z míry. Leží v podvědomí a přepadají nás ze zálohy nepříjemnými a nutkavými pocity.

Manželé, kteří přišli o dítě, těžko vidí smysl v příběhu o tom, že se na dítě těšili, poté tu s nimi bylo a pak velmi brzy zemřelo. Rodiče, kteří ztratili své děti, nebo děti, které přišly o své rodiče, oběti násilných útoků nebo agresivních vztahů nemohou všechno hodit za hlavu a začít žít jen přítomností. Svou zkušenost musí postupně, někdy i během několika let, začlenit do smysluplného příběhu o sobě. Jen v takovém osobním příběhu mohou úspěšně pokračovat, žít dál.

Pozitivní narativ

Psycholog Dan McAdams, zabývající se dlouhodobě narativem v psychologii, nahrával s časovým odstupem vyprávění mnoha lidí o jejich životě. Byli vyzváni, aby mluvili o svém původu, pojmenovali osoby s pozitivním i negativním vlivem na svůj život, zmínili důležité milníky a mnoho dalšího. Měli také přemýšlet nad rolí, kterou při různých událostech sehráli. McAdams dospěl k ne zcela překvapivému závěru, k tzv. narativu vykoupení (redemption narrative).

Navázal u něj na klasickou teorii fází lidského vývoje Erika Eriksona, konkrétně na vývojové stadium generativity versus stagnace. Dospět do stadia generativity znamená podle Eriksona konstruktivně přispět společnosti např. potomky, péčí o druhé, novými myšlenkami, uměleckými díly nebo hmotnými statky. Generativita je určitým vyšším smyslem našeho životního příběhu. Narativ vykoupení je pak podle McAdamse přítomný právě u vysoce „generativních“ lidí.

Ti z obtížných životních situací umí vykřesat poselství svého vlastního příběhu. Oběti katastrof i osobních životních zlomů se proto často zapojují do veřejných iniciativ a pomáhají druhým, kteří zažívají podobné události. Generativní lidé jsou podle McAdamse optimisty v pravém slova smyslu. Mají schopnost vnímat svůj život i přes chvíle zoufalství jako celistvé smysluplné vyprávění o sobě, které zároveň nabízí také možnost přispět k pozitivním změnám ve společnosti.

Schopnost dát svému životnímu příběhu i přes negativní události pozitivní smysl a věřit v dobro v něm implicitně obsažené je jedním ze základních životních úspěchů. V této souvislosti se nabízí odkaz na film Vykoupení z věznice Shawshank jako ukázkový příklad právě takového narativu.

Dospět k pozitivnímu vyprávění o sobě není vždy jednoduché. Lidé s bolestnými a nedořešenými zážitky často velmi pomalu rekonstruují a přepisují svůj životní příběh, než k takovému vhledu dojdou. Lidé s dramatickou minulostí píšou nejčastěji paměti nebo autobiografická vyprávění a dávají tak plně vyniknout příběhu jako léčivé metafoře života. Nejen sepsané paměti, ale i vnímavý posluchač dovolují vypravěči pohlédnout na sebe z hlediska příběhu, kterému mohou dát smysl. Proto je individuální příběh i podstatnou součástí psychoterapie, ať už je na něj přímo zaměřená, nebo ne.

Cennější než skutečnost

Existuje i mnoho lidí, u kterých máme dojem, že si o sobě mnoho věcí vymýšlí, a co je horší – sami tomu i věří. I takoví lidé si vytvořili svůj narativ, své autobiografické já. Zjistili, že jim pomáhá (třeba jen po určitou dobu) víc než pravda. Kupodivu to nemusí mít nakonec vždy jen negativní dopad.

Spisovatel James Frey, který ve své knize Milion malých střípků píše o překonání závislosti, později přiznal, že mnoho z uvedených fakt bylo smyšlených nebo mírně překroucených. Na svou obhajobu řekl, že osoba z jeho fantazie mu pomohla překonat krizi lépe než skutečná osoba procházející si právě náročným a bezútěšným životním obdobím.

I zde se potvrzuje, že náš život nejsou jen nezpochybnitelná fakta, ale z velké části fabulujeme, jako bychom vytvářeli beletristický příběh. V něm hrajeme roli, která je nám nejvíce příjemná nebo aspoň únosná. Nejdůležitějším měřítkem je schopnost pokračovat ve svém životě uspokojivě dál a plnit jeho nároky.

Ne vždy jsme schopni si zvolit své nejvnitřnější a autentické já, a tak si raději  přetvoříme svou roli tak, abychom ji unesli. Nové životní události nám ale umožňují svůj příběh a roli v něm znova a znova přepisovat a měnit pohled na sebe sama i na druhé.

Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz