V životě vybíráme scénáře své budoucnosti. Vybíráme to, kam se chceme dostat. Volíme však také činnosti, které by nás tam měly dovést. V obou případech proti nám stojí zákeřný nepřítel – rozhodovací paralýza.

Rozhodovací paralýza přichází v okamžiku, kdy vybíráme z možností na první pohled těžko porovnatelných. A co je horší, čím více takových možností před sebou máme, tím je výběr složitější. Stalo se vám někdy, že jste stáli před regálem jogurtů v hypermarketu a nemohli se rozhodnout, který z těch padesáti vybrat?

Čím složitější a důležitější rozhodování je, tím více nám bere energie. Samotný okamžik výběru rozhodnutí u nás vytváří negativní emoci. Tato averze vede k tomu, že rozhodování odkládáme. V mnohých případech vede rozhodovací paralýza až k tomu, že je člověk rozhodováním tak vyčerpaný, že mu již nezbývá energie na vykonání samotné činnosti.

Jednoduše se dá rozhodovací paralýza popsat tak, že když vybíráme, zda dělat činnost A nebo B a tyto varianty nejsou snadno porovnatelné, máme tendenci dělat činnost C, či dokonce nedělat vůbec nic. Jinými slovy, máme‑li dělat dvě důležité věci a nevíme, kterou začít, často nevybereme ani jednu a začneme dělat věc, která je v danou chvíli naprosto nedůležitá.

Začínáme prokrastinovat. Začínáme sledovat seriály, procházet statusy přátel na Facebooku nebo za nimi rovnou vyrážíme do hospody. Místo vyplňování daňového přiznání chodíme po kanceláři a zaléváme květiny. Napadlo vás někdy, proč mají studenti ve zkouškovém období ve svých pokojích největší pořádek? Když nevíme jak a s čím začít, tak se i uklízení zdá jako parádní volba.

Jak američtí důchodci vyprokrastinovali své důchody

Výzkumníci z Columbia University zjistili analýzou chování více jak tři čtvrtě milionu klientů investiční skupiny Vanguard, že vyšší počet různých možností důchodového spoření snižuje počet lidí, kteří začnou na důchod skutečně spořit. Čím více možností spořit zaměstnanci dostali, tím menší procento z nich se pro důchodové spoření rozhodlo.

Každých deset nových možností snížilo počet lidí, kteří si z nabídky vybrali, přibližně o 2 %. Z pěti možností si dokázalo vybrat 70,1 % lidí. Z patnácti možností už jen 67,7 %. Z pětatřiceti možností si vybralo spořící program už jen 63,0 % zaměstnanců.

Obecný trend amerického trhu byl však takový, že se od roku 1998 do roku 2002 počet možností důchodového spoření zdvojnásobil. To vedlo zaměstnance k odkládání rozhodnutí výběru způsobu spoření.

Lehce děsivá prokrastinace lékařů

V dalším výzkumu ohledně lidského rozhodování byl skupině téměř tří stovek lékařů představen případ pacienta, který měl osteoartrózu, problém s kyčlí. Doktorům bylo řečeno, že na pacientovi byly vyzkoušeny všechny známé léky. Výzkumníci se doktorů zeptali, co udělají. Doktoři poslali pacienta na operaci, úplnou náhradu kyčle formou endoprotézy.

V prvním scénáři výzkumu bylo lékařům těsně před operací oznámeno, že na problém s kyčlí existuje ještě jeden lék, který na pacientovi nebyl vyzkoušen. Lékaři byli dotázáni, jaký postup ve světle této nové skutečnosti zvolí. V tomto případě většina lékařů pacienta z operace odvolala a lék na něm vyzkoušela.

Ve druhém případě bylo lékařům opět těsně před operací oznámeno, že na problém s kyčlí existuje ještě jiné řešení, než operace. Tentokrát však v podobě dvou odlišných léků, které na pacientovi ještě nebyly použity. V tomto druhém případě však lékaři mnohem častěji nechali pacienta na operaci jít. Pro využití dalšího léčení léky se rozhodla pouze polovina lékařů.

Možná volba jednoho léku navíc tedy výrazně zvýšila počet doktorů, kteří vybrali cestu operace. Tento výzkum ukazuje, že častou příčinou růstu míry prokrastinace je zvýšení možných variant a ztížení rozhodování. Lidé v takovém případě často vyberou výchozí variantu, kterou ve výzkumu byla velmi nepříjemná operace.

Těžká volba, následná nejistota

Zákeřnost rozhodovací paralýzy není pouze v tom, že je pro nás těžké si vybrat. Další nečekaný problém je v tom, že pokud vybíráme z více možností, je pak větší šance, že naší volby budeme litovat.

Když si něco vybereme, máme tendenci si v budoucnu říkat, co by bylo, kdybychom si tenkrát vybrali něco jiného. Přemýšlení nad jinými volbami nás vede k tomu, že jsme s vybranou variantou méně a méně spokojení. Což v případě, že jde o výběr vysoké školy, zaměstnání či životního partnera není ideální stav.

Jak se ukazuje, je litování přítomno hlavně tam, kde lze volbu zpětně změnit. Tam, kde volbu změnit nelze, jsou naopak lidé s výběrem spokojenější. To je možný důvod nárůstu partnerské nespokojenosti a rozvodovosti. Čím snazší je změnit partnera, tím méně budeme s vybraným partnerem spokojeni. I když bude sebedokonalejší.

Obrazy nespokojenosti

Dan Gilbert z Harvard University a Jane Erbertová z MIT provedli výzkum ohledně míry, s jakou lidé litují svých rozhodnutí. Výzkum probíhal tak, že experimentátoři vypsali na Harvardu kurz fotografování. Studenti nafotili během kurzu mnoho fotografií a na konci kurzu jim bylo umožněno vyvolat a zarámovat pouze dvě nejoblíbenější fotografie.

Jádro experimentu spočívalo v tom, že studenti byli postaveni před rozhodnutí, kterou z těchto dvou fotografií si vyberou. Mohli si nechat pouze jednu. Část z nich si musela vybrat hned, bez možnosti pozdější změny. Fotografie měly být v tomto případě odeslány navždy pryč ze země.

Druhá skupina si opět měla vybrat pouze jednu fotografii, ale byla jim nabídnuta možnost své rozhodnutí později změnit. Druhá fotografie totiž byla odeslána ze země až za týden. Studenti si mohli během celého týdne kdykoliv přijít vybranou fotografii vyměnit.

V průběhu experimentu bylo napříč oběma skupinami měřeno, jak jsou studenti s vybranou fotografií spokojeni. Závěr studie byl takový, že pokud studenti měli možnost změnit své rozhodnutí, byli s vybranou fotografií výrazně méně spokojeni. Ti, kteří rozhodnutí nemohli změnit, byli naopak s vybranou fotografií v budoucnu ještě více spokojeni, než byli bezprostředně po výběru.

Druhá část experimentu prováděla testování, jak lidé umějí předpovídat svou budoucí spokojenost. Další rok měla jiná skupina studentů vybrat, do kterého kurzu by chodila raději. První variantou byl kurz, na konci kterého vyvolají dvě fotografie, budou si muset jednu vybrat a nebudou moci výběr nikdy změnit. Druhý nabízený kurz umožňoval pozdější změnu fotografie.

Většina studentů si vybrala druhý kurz. Tedy ten, který změnu umožňoval. Ukazuje se, že studenti měli tendenci nechávat si otevřená zadní vrátka. Jak se však v první části experimentu ukázalo, zadní vrátka ve skutečnosti vedou k budoucí nespokojenosti. Lidé se tedy dobrovolně rozhodli vybrat si scénář, na konci kterého budou výrazně méně spokojení.