Rozladěná láska

„Jsme spolu s manželkou už přes třicet let. Celkem nám to klape, i když jsme si zažili už několik větších krizí – když se nám narodilo první dítě a my neměli kde bydlet, když jsem se zakoukal do kolegyně v práci, když děti vyletěly z hnízda a my zůstali sami a když manželka vážně onemocněla. Vždy jsme to spolu zatím nakonec zvládli, asi proto, že jsme věřili tomu, že se máme stále rádi.“

Otakar přišel na psychologickou konzultaci kvůli svému staršímu synovi. Měl o něj starost, protože ve svých dvaceti pěti letech ještě neměl vážný vztah. O syna nám teď ale nejde, zajímá nás pan Otakar a paní Věra. Budeme se věnovat jeho poslední větě, kterou rozhodně neřekl jako frázi: „Věřili jsme tomu, že se máme stále rádi.“

Jak v dlouhodobém vztahu poznáme, že nás má ten druhý stále rád, že mu na nás záleží a i přes potíže a výhrady s námi stále počítá a chce s námi být? Co takhle si to prostě říct: „Ale jo, pořád tě mám rád…“ Cítíte, že to není ono. Tak nějaké indicie: „Nehádáme se moc, klape nám to v posteli…“ Ani to nemusí vůbec stačit.

Aniž bychom o tom většinou přemýšleli, používáme pro vyjadřování lásky více komunikačních kanálů – slovních i neverbálních, gest i skutků. Nepřemýšlíme o tom přesně do té doby, dokud to mezi námi nezačne pořádně skřípat. Za různými praktickými neshodami bývá narůstající nedůvěra ve vztah samotný, nejistota ve vlastních citech i v citech toho druhého.

Pět způsobů, jak vyznat lásku

Svou přehledností a srozumitelností mě zaujal koncept Garyho Chapmana. Pojďme se spolu s ním rozhlédnout v džungli emocí a postojů v dlouhodobém vztahu a připomeňme si pět základních komunikačních kanálů, kterými druhému říkáme, že ho máme rádi.

Pozornost

„Každý máme své zájmy a od té doby, co děti vyrostly, trávíme poměrně dost času každý po svém. Kdybych ho měla pořád na očích, asi bych ho už zabila (smích). Ale když jsme spolu, jsme opravdu spolu – povídáme si, plánujeme.“ A o to skutečně jde: když jsou partneři spolu, mají být doopravdy spolu. Věnovat se jeden druhému, mít pro druhého pozornost. Jistě ne pořád, ale dostatečně.

Ocenění

„Chválíte svou ženu někdy?“ „Moc ne, ona přece ví, že mi chutná nebo že jí to sluší.“ Omyl, to nestačí! Ocenit druhého znamená říci mu, že jsem si všiml, že je to pro mě důležité, že ho chci potěšit. Je to takový psychický bonbón – kdo není na sladké, představí si něco jiného dobrého.

Pomoc

„Je něco, s čím můžete občas svému muži pomoci?“ „Ale jistě, občas tím, že se mu do ničeho nepletu.“ Nabídka pomoci nebo požádání o pomoc je projevem důvěry, naladění na toho druhého, ochoty. Vzájemné pomáhání si upevňuje v rodině pocit důležitosti každého člena a vzájemné komplementarity – každý umí něco lépe a společně toho zvládneme hodně.

Dárek

„Hrozně rádi si s partnerem dáváme dárky, a nejen na Vánoce. Nejlepší je ten moment překvapení – je roztomilý, když je v rozpacích.“ Dávání dárků je prastarý zvyk a rituál, a to nejen mezi mužem a ženou, ale třeba i mezi státníky. Vždy šlo o to druhého potěšit, naklonit si jeho přízeň. Dárek je symbol našeho projevu náklonnosti, proto bychom nad ním měli přemýšlet.

Doteky

„Já bych se chtěla někdy jen obejmout a pomazlit, partner to bere vždy jako milostnou předehru. Asi proto se moc nemazlíme.“ Fyzický kontakt je uklidňující, vzrušující, ujišťující, libý… a to už od prvních dní našeho života. Letmý dotyk, pohlazení, objetí, polibek, sex – mnoho způsobů, jak si v partnerském vztahu ulevit od stresu, dát si najevo lásku, udělat si dobře. Fyzický kontakt je palivem pro citový vztah.

„Není to tak těžké, že?“ řekl pianista po přehrání etudy. Pro pianistu je to snadné, protože dlouhodobě cvičí. Pro některé z nás je pět způsobů projevu lásky přirozených, protože trénovali od mala – vyrůstali v rodině, kde se takto rodiče k sobě chovali.

My, kteří se učíme hrát na piano lásky v dospělosti, musíme některé věci dělat vědomě. Připomínat si, že i když na to nejsme zvyklí, chceme to dělat, protože je nám pak oběma lépe.