Nový audiobook: Svět v terapii
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Nick Alm

Sám sobě terapeutem

Psychologie má pro člověka dvě zprávy: že sám sobě nerozumí – ale může se to naučit.

10:57
Jáchym Gondáš

Jáchym Gondáš
Teolog a pedagog

7. 12. 2021

Při surfování virtuálním světem internetu či procházení aktuálních katalogů knih a periodik je sotva možné přehlédnout, do jak úctyhodných rozměrů se v posledních letech rozrostla specifická autoterapeutická oblast. Její krajina se rozprostírá od podomácké diagnostiky různých neduhů (stresu, neuróz, komplexů) a jejich odstraňování až po všemožné imperativy „osobního rozvoje a růstu“. Proces popularizace a zlidovění psychologie, započatý již krátce po velkolepém vynoření se této disciplíny, obsáhl postupně nejen její předmět, ale také široký rejstřík jejích metod a odborné terminologie. Pokud se s nástupem psychoanalýzy Sigmunda Freuda zdálo, že naše vlastní nitro nám bylo nevratně odcizeno a předáno do rukou „odborníků“, pak je možné sílící autoterapeutický trend vnímat jako jakýsi odvetný úder. Jako znovudobytí pevnosti psýché.

Psychoanalýza tematizovala lidskou psýché dvojicí protisměrných pohybů. Tím prvním bylo její ztajemnění a zahalení. „Poznání“, že – v rozporu s míněním dřívějších dob  sami sobě plně nerozumíme, že jsme si záhadou. Že pod povrchem našeho vědomého života bublají neznámé prostory, které do značné míry definují či ovlivňují naše rozhodování a životní volby.

Niternost v této perspektivě získala novou, netušenou hloubku. Rozštěpila se do povrchových (či povrchních) a skrytých nevědomých a podvědomých vrstev, které člověkem hýbou jako nesvéprávnou loutkou.

Současně s tímto nebývalým prohloubením byla ale lidská niternost psychoanalýzou také masivně trivializována. Vše to skryté – to, co člověku v něm samém uniká a zůstává záhadou – stává se pro školeného analytika naopak poměrně snadno čitelným textem. Analytik vystupuje v roli titána či ještě spíše klasického hrdiny, který v chtonickém podpalubí pacienta rozplétá nevědomé motivy.

Nepřekvapí nás, že klasické kazuistiky Sigmunda Freuda či Carla Gustava Junga vykazují znaky žánru hrdinských vyprávění, ve kterých analytik nakonec svým pronikavým a erudovaným intelektem vítězí nad hrozbou dezinterpretace. Smysl je vynesen na světlo jako válečná trofej, jako hlava Gorgony získaná pomocí zrcadlového odrazu – rozvážné terapeutovy distance.

Je tomu tak díky paradoxní jednoduchosti lidské duše, kterou pohybuje pouze velmi úzce omezený rejstřík základních pohybů. Zatímco tradiční myšlení vidělo v duši mikrokosmickou strukturu, zahrnující v potenci celek kosmu, pro psychoanalýzu je pouze více či méně patologickým uzlem libida, úzkosti ze smrti a vůle k moci.

Někdo, kdo ví

Fascinace tímto novým typem hrdiny dodnes nepominula, a to navzdory tomu, že klasický psychoanalytický přístup je v dnešní terapii již spíše jevem okrajovým. Motiv mudrce vhlížejícího do našeho nitra je příliš uhrančivý na to, aby byl překryt všemi humanistickými školami a proudy současné psychologie.

Tento archetypální obraz mudrce prošel ovšem rozsáhlou demokratizací. Vedle aktuálních hvězd profesionální psychoterapie tak může alespoň na okamžik prožít roli hrdinného nitropravce také kdokoliv z nás.

Současné zlidovění sebezpytných a sebeozdravných motivů není překvapivé. Je průvodním znakem novověké emancipace jednotlivce – procesu, ve kterém integruje jednu zásadní sociální roli za druhou. Stejně jako jsme se v dřívějších dobách stali sami sobě králem a knězem, stáváme se dnes svým vlastním psychoterapeutem. K čemu nám to může být?

Na první pohled by se snad mohlo zdát, že autoterapeutický žánr je v prvé řadě svéráznou formou volnočasové zábavy, kterou ani účastníci sami neberou příliš vážně. Jako se při četbě horoskopu z nedělní přílohy na okamžik vtělujeme do tajemného znalce hermetických disciplín, stejně tak jako bychom se při vyplňování dotazníků typologie MBTI či u webového semináře mindfulness na několik chvil inkarnovali do uhrančivé a oči moudře přivírající varianty Irvina Yaloma. Až potud by snad nebylo podobné kratochvíli příliš co vytknout.

Zdá se ale, že autoterapeutický žánr má hlubší ambice než být pouhou zábavnou hrou na hrdiny, psychologickým „dračím doupětem“ pro dospělé. Může snad dokonce vyvolat dojem, že je jakýmsi vzkříšením a všelidovým naplněním pobídky gnóthi seauton – poznej sebe sama, která zdobila vstup delfské věštírny a byla v řeckých a později celých evropských dějinách výchozím bodem filozofické cesty sebereflexe.

Dva úhly sebepoznání

Pokud by tomu tak ale skutečně bylo, bylo by to na pováženou. Znamenalo by to totiž, že celý žánr slibuje svým konzumentům něco, co může jen stěží naplnit. Mezi autoterapeutickým a filozofickým procesem sebepoznání je totiž tak principiální rozdíl, že je možné je vnímat jako svého druhu protiklady.

Zatímco první vyrůstá z představy cíle – kupříkladu odstranění psychického neduhu, dosažení „plnějšího“ života či nalezení jakési pomyslné rovnováhy – a k naplnění tohoto cíle volí různé metody a prostředky, pro druhý je charakteristické, že cíl svého snažení ponechává záměrně neformulovaný a otevřený.

Tato elementární rozdílnost se stane ještě zřejmější, když prozkoumáme, jakou roli v obou procesech hraje postoj odstupu. Jak autoterapeutický žánr, tak i filozofické sebezkoumání jsou totiž nezbytně provázeny aktem distance. Vědomým výkonem odstupu. Tyto dva druhy odstupu ovšem nejsou ani vzdáleně totožné.

V prvním případě pomyslně ukročujeme od své psýché a zaujímáme pozici „toho druhého“, tedy naslouchajícího pozorovatele a terapeuta. Z této pozice pak následně můžeme sami sebe pojmout jako objekt projevující se v dílčích symptomech, tyto diagnostikovat, transformovat, opracovávat a tak krok za krokem přivádět k předem zvolenému cíli.

Autoterapeutický odstup postupuje tedy stejnou cestou jako domácká léčba těla. Psýché je při něm položena na úroveň fyzické složky osoby. Tím se ovšem dostáváme k jádru problému. Zatímco naše vlastní tělo se nám (alespoň částečně) může stát objektem, ke kterému se vztahujeme z distancované psychické perspektivy, opačně to možné není.

Z vlastního vědomí není kam ustoupit – ponechme pro tuto chvíli stranou zážitky transcendence, které s tématem autoterapie souvisí jen okrajově (a to přesto, že se z transpersonálních procesů stává stále používanější koření žánru).

Distance, o kterou se pokoušíme nebo kterou sami sobě předstíráme, je nenaplnitelná. Být sobě „tím druhým“ je klam, který není nepodobný klamu v aktu tělesné masturbace. Ovšem s výrazně méně uspokojivým výsledkem. V pomyslné místnosti, ve které zároveň ležíme na lehátku klienta i sedíme v křesle terapeuta, se ozývá pouze ozvěna našeho vlastního hlasu.

Autoterapeutický postoj ve své v současnosti populární a rozšířené podobě je tak často, i když snad ne výhradně, spíše krajním prostředkem sebezastírání. Zanořováním se hlouběji a hlouběji do bludu absolutní soběstačnosti jednotlivce.

Filozofický postoj, který vyrostl na bázi řeckého myšlení, postupuje v procesu sebepoznání přesně opačným směrem. Místo pokusů učinit z psýché objekt mezi jinými objekty, vzdává se naopak tohoto zvěcňování a stahuje se (transcenduje) z prostoru účelovosti.

V tomto filozofickém přicházení ke svobodě přestává být psýché rozbitým či nedokonalým nástrojem, ale je rozpoznána jako krajina, kterou my sami v nejvlastnějším významu jsme. Filozof odstupuje nikoliv od sebe, ale k sobě. Překračuje nutkání a nutnost něčím být či stávat se, a tak začíná vidět, čím je. Pohled se projasňuje a poznání se prohlubuje.

Pozoruhodným důsledkem této filozofické rezignace na užitečnost je její terapeutický dopad, kterého si byl dobře vědom už Platónův Sokrates. Duše, která se v marných autoterapeutických hrách zamotávala do sebe samé, se začíná rozpomínat na sebe samu. To je uzdravení.

Z nové knihy Jáchyma Gondáše Otevíratelky a úmluvy. Eseje o literatuře a společnosti. Redakčně upraveno.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Já sama

Kdy přesně se z hřejivého pocitu soběstačnosti stane koule na noze?

5 min

Tady a teď

Život někdy není fér a občas přímo nevoní. Nemusíme se stále rozvíjet, někdy stačí žít.

11 min

Jste odolní?

Psychicky stabilní člověk dokáže zpracovat i to, co nevítá. Umí si najít své místo.

4 min

Krabice v naší mysli

Může psychologie vysvětlit lidské chování, nebo jsme každý zkrátka jedinečný?

4 min

Pusť to

O psychoterapii s ketaminem si povídáme s psychoterapeutkou Klárou Dudkovou.

17 min

7. 12. 2021

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.