Krize je šance. Nebo by měla přece být, slyšíme to ze všech stran. Nicméně po téměř roce „krizového provozu“ škol se zrovna nezdá, že by v tom vězela nějaká skvělá příležitost. To, co napřed vypadalo jen jako delší uhelné prázdniny, začíná degradovat v něco velmi nepěkného. Slyšíme stále více hlasů se ptát, proč jsme takto obětovali své vlastní děti a jestli to opravdu nikomu nevadí. Slyšíme čím dál zoufalejší rodiče a smutné, dezorientované děti. A žádný výhled na lepší zítřky, protože jestli má ministerstvo školství nějaký plán, tak je velmi dobře utajený. Kde tady je nějaká šance – pro nás jako rodiče a hlavně pro ty děti?
Krize je v první řadě (i etymologicky) bod obratu. Prostě jsme došli do bodu, z něhož nelze pokračovat dál stávajícím způsobem. Je to stejné jako nemoc. My máme pocit, že vznikla ve chvíli, kdy se nám udělalo špatně, ale ve skutečnosti k ní už dávno před tím směřovalo mnoho faktorů.
A stejně tak naše školství nebylo v tak úžasné formě, jak jsme si chtěli namlouvat a mnoho let namlouváme. A jako se z nemoci neuzdravíme tak, že si lupneme pár pilulí, aby bylo všechno „jako předtím“, a vrhneme se do stejné spirály sebedestrukce, tak pouhé znovuotevření škol skutečně není to, co nás spasí.
Už proto, že ono „jako předtím“ nás do téhle situace přivedlo, virus to jen torpédoval a vytáhl na světlo. Naše školství nebylo zdravé a ve skvělé kondici, naopak jsme spoustu neduhů přecházeli, flikovali a odmítali vidět souvislosti. A všichni víme, jak může dopadnout taková „chřipečka“, kterou dlouho přecházíme, nedejbože když se k ní přidá něco daleko závažnějšího.
I v našem systému najdeme školy, kterým se daří minimalizovat negativní dopady uzavření a distanční výuky. Bohužel jsou to spíš takové, které i v normálním režimu jely trochu underground, s povinnými obsahy a formou vyučování pracovaly velmi kreativně a nebály se bořit mýty o tom, že něco je správně jen proto, že „se to tak dělalo vždycky“. Rigidní systém takovým školám rozhodně spíše překáží, než pomáhá, a proto jich je tak málo.
Školství a vzdělávání, to totiž nejsou jen otevřené školy, případně jejich úroveň. Je to komplexní soubor jevů, kam patří i náš vztah ke vzdělávání a učení, váha, kterou těmto tématům dáváme, časový horizont, ve kterém věci řešíme, propojenost s vývojem v ostatních oblastech světa obecně a v neposlední řadě férovost a otevřená srdce, protože jde přece o děti.
Co tedy momentálně našim dětem v důsledku uzavření škol nejvíc schází a co jim nejvíc škodí? A co s tím lze dělat? Teď jsme v akutní fázi „choroby“ a potřebovali bychom hlavně zbrzdit průběh a docílit onoho „obratu“. Tedy zvrátit vývoj, který nás momentálně žene směrem, jehož důsledky ani nechceme domyslet. Zkusme pojmenovat hlavní symptomy a zamyslet se, jak otočit kormidlem na opačnou stranu.
Virtuální vězení a asociální zombíci
Zavřené školy znamenají především zavřené děti – doma. Na jaře mohly ještě ty šťastnější běhat venku, s uzákoněním povinnosti distanční výuky toto skončilo a většina dětí prosedí denně pět a více hodin u počítače a učení. Často úplně samy, protože ne každý rodič si může dovolit zůstat doma, ne každý má hlídací babičky. A jsou samy nejen na výuku, ale také na to všechno kolem. Nejistotu, samotu a strach. Těžko si představit horší kombinaci pro psychické i fyzické zdraví.
Ale je to ve škole o mnoho lepší? Vždycky mi přišlo, že když jde o školy, jako bychom na zdraví zcela zapomněli. Nevím, proč máme zažité, že něco učit se dá prakticky výhradně vsedě a uvnitř. Proč je pohyb špatně a musí být uzavřen do hodin tělocviku, který má navíc naprosto směšné hodinové dotace a většině dětí spoustu sportovních aktivit spíše zhnusí? Nevím, komu připadá v pořádku, že se malé dítě nevyspí, jak potřebuje, na zádech tahá váhu, kterou sotva zvládne, a jí mizerné jídlo.
Školy prostě nemají zdravý životní styl jako prioritu a teď se to ukazuje ještě zřetelněji. V situaci, kdy je podpora zdraví naprosto klíčová a je i (diskutabilním) důvodem k uzavření škol, je smutné vidět, jak je zdraví žáků pro většinu škol i pedagogů nepodstatné, přestože má škola dost široké možnosti a kompetence, jak podmínky zlepšovat. Prostě tento aspekt neberou na vědomí. Jenže co tím děti učíme? Že zdraví není něco, na čem by skutečně záleželo natolik, aby se péče o ně promítala i do tak veledůležité věci, jako je škola. Jestli je to vhodná kompetence s ohledem na to, co nás možná v budoucnu ještě čeká, si odpovězte sami.
Se zdravím fyzickým se pojí samozřejmě i zdraví psychické, které je velmi posilováno a opečováváno dobrými, laskavými a vřelými vztahy. Jsou takové u vás ve škole? Pak gratuluji, sama jsem také narazila na pár škol, kde si na začátku pandemie řekli, že primární je pohoda v rodinách a dobrá nálada dětí a vše (včetně obsahu vyučování a objemu učiva) tomu podřídili. Jsou to tak velké výjimky, že se o nich dokonce píše v médiích.
Proč to není standard? Protože vztahové věci ve školách se systémově omezují především na prevenci sociálně patologických jevů a už to, že na škole není šikana, považujeme za skvělý výsledek. Bohužel by to měl být bod nula, ze kterého budeme dál pracovat na posilování dobrých a respektujících vztahů, a ne zbožné přání, k jehož splnění se mnoho škol ani nedostane.
Že dětem chybí kontakt s kamarády a že je to poškozuje daleko víc než zapomenuté gramatické pravidlo, vidíme všichni. Přes všechny nedostatky sociálního prostředí ve školách (hierarchizované prostředí, nepřirozeně sestavený kolektiv vrstevníků, málo prostoru na plnohodnotnou socializaci…) je tahle role školy pro většinu dětí naprosto zásadní. Neměl by to být signál, abychom se začali vztahům ve škole daleko víc věnovat? Nejen vztahům mezi dětmi, ale především vztahům mezi rodiči a školou, mezi učiteli navzájem, mezi učiteli a dětmi…
Paradoxně jsou vztahy mezi samotnými dětmi až to poslední, co je třeba řešit, protože děti z velké části reagují na vztahové klima ve škole. Kam patří třeba i to, jak se učitelé baví o žácích a rodičích, když je nikdo neslyší (v učesanější podobě to lze nahlédnout v nejrůznějších učitelských skupinách na facebooku a udělat si názor).
I vztah na dálku může být vřelý, kultivovaný a respektující. I online hodina matematiky může být více zaměřena na (byť nedokonalou) pospolitost než na chladný dril. Neovlivníme, minimálně ne přímo, kdy budou děti zase spolu – ale jak se cítí během distanční výuky, jestli v bezpečí, uvolněně a příjemně, nebo ve stresu a nekomfortně, to už se ovlivnit dá. Jen je to výrazně náročnější než v osobním kontaktu a vyžaduje to větší fokus právě na tenhle aspekt.
Stačí se ale nedržet zuby nehty racionálního „musím odučit to a to, jinak skončí svět“ a zaměřit vnímání trochu níž – do srdce a procítit přítomnost. Vnímat situaci, ve které všichni jsme, jako komplikovanou a náročnou a nepřidávat k ní další tlak. Úplně si vystačíme s laskavostí – jak učitelé, tak rodiče. Stejně jako péče o zdraví jsou harmonické a respektující vztahy naprosto klíčovou záležitostí, která má velký vliv na to, jak dokážeme jako společnost zvládnout nečekané a krizové situace.
Generace hloupých dětí
Nic nebudou umět. Nevzdělaná generace. Mozky zničené hraním her a čuměním na youtube. A tak dále, určitě jste slyšeli vlastní verzi. Mimochodem, to se říkalo už docela dlouho před pandemií, kdykoliv se začala řešit jakákoliv revize kurikula (obsahu, co se děti ve školách povinně učí). Cynik by řekl, že už je to snad skoro jedno, protože děti podle většinového názoru propadly peklu s vynálezem chytrého telefonu.
Často se řeší, jestli to, co se děti učí, je vlastně užitečné, nebo je to zastaralé. Z mého pohledu je ta otázka špatně položená. Nejde tolik o to CO, ale JAK. Jaká je vlastně role školy ve vzdělávání? Jsme stále v zajetí modelu, kdy je škola zdrojem vzdělání. Škola je pro nás ta budova plná chytrých knih a vzdělaných lidí, kteří zprostředkují nabyté poznatky těm ostatním. To je představa, která platila tak možná před sto lety, kdy opravdu nebylo možné dostat se ke vzdělání jinak.
To, co se od té doby změnilo nejvíc, není to, co je důležité znát (protože i dnešní skladník si může přečíst Vergilia v originále), ale množství zdrojů. Nemusíte ani vstát z postele a toho Vergilia si přečtete jak v originále, tak v mnoha překladech a ještě můžete mít přehršel interpretací, co tím chtěl básník říci. Zatímco ve škole mají jeden ohmataný výtisk a paní učitelka to četla jen česky.
Škola se nemusí odebrat na smetiště dějin, ale měla by se stát facilitátorem vzdělávání. Pracovat s informacemi, kriticky je hodnotit, umět používat zdroje, informace si vyhledávat a aktivně s nimi pracovat – tohle všechno může dětem škola poskytnout.
Ten neustále omílaný (a tak velmi vágní) „všeobecný přehled“ mohou totiž děti získávat zcela odlišným způsobem, než se to děje nyní, kdy jim servírujeme fakta bez souvislostí a předžvýkané klasiky. Třeba čtením. Ale copak děti ve škole čtou? Mají hodiny čtení, kde čtou věci, které jsou hloupé, zbytečné a nemají většinou žádnou přidanou hodnotu.
Kolik z vás ve škole četlo, skutečně četlo na nějakých hodinách třeba Ondřeje Sekoru, Karla Čapka nebo Komenského? Abyste si o tom pak povídali a diskutovali a klidně třeba rozebrali nějaký gramatický jev, co se tam objevil a někomu nebyl jasný. Taková forma učení by byla i do distanční podoby převeditelná daleko snáz než vyplňování gramatických cvičení.
Zlobíme se na děti, že je fascinuje svět internetu, ale není to právě ta provázanost všeho se vším, kdy se od jediné věty dostanete k zajímavému videu, prohlédnete si daleké kraje na google mapách a ke každému zjištěnému faktu najdete mraky souvislostí, co děti láká? Protože instinktivně cítí, že skutečný svět je přesně takový: že nikdy nevíte, kam vás co zavede, tak objevujete, učíte se, zkoumáte, ale je to kontextuální a propojené.
Není dobře mít zavřené školy, na tom se asi tak nějak shodneme. Ale bylo by moc dobře nevnímat to jako tragédii, ale jako nový prostor k tomu, aby škola začala fungovat jinak a plnit opravdu tu roli, kterou jí chceme přisuzovat – být základem života (i když je to dost nabubřelé, ale proč o to neusilovat). Být komunitou, která tu je jako zdroj podpory při vzdělávání, která své členy v těžkých časech podrží a která vytváří laskavější svět pro ty, co jinde tolik štěstí nemají.
I děti samotné měly najednou šanci zjistit, že mnoho věcí zvládnou samy, a dokonce lépe, ale na druhou stranu jsou i místa, kde jim podpora chybí. Dejme jim šanci, aby si mohly vybrat, které jsou které. Změny, které jsou v běhu, jsou velké a nepředvídatelné a tvářit se, že víme, co budou děti potřebovat za deset let, je troufalý hazard; možná větší než zavřené školy.
Děti vnímají velmi dobře, co se kolem nich děje, a když jim nebudeme příliš překážet, zvládnou se na situaci adaptovat. Jako to zvládla jakákoliv jiná generace před nimi, která často prošla daleko náročnějšími zkouškami. Děti se učí pořád a někdy je situace prostě taková, že se učí něco jiného, než máme pocit, že by měly.
Ale měli bychom mít na paměti, že naše přesvědčení vychází z minulosti, zatímco děti se naprosto přirozeně – jako všechna mláďata – vztahují k budoucnosti a adaptují se na ni. A dokážou to často naprosto nečekaným a skvělým způsobem, který předčí všechny naše zkušenosti.
Máme šanci?
Kde je tedy v tom všem marasmu a smutku nějaká šance? Jak dětem pomoci, aby se cítily lépe, a je to vůbec v našich silách? Myslím si, že ano, i když výsledky se samozřejmě nedostaví hned a nebudou dokonalé. Nicméně to, co činí situaci tak náročnou, je hlavně všudypřítomný strach.
Ve vztahu ke škole a vzdělávání je ho momentálně všude plno – strach, co z dětí bude, jak zvládnout výuku, jak ji sladit s chodem domácnosti, jak odučit, co je potřeba, jak ověřovat efektivně znalosti na dálku, jak zajistit adekvátní výstupy, jak vše plánovat, když nevíme, co bude za týden…
Jelikož momentálně nemáme účinný lék na virus, zkusme léčit strach. Na ten účinný prostředek máme. Je jím důvěra. Možná se nám nedaří důvěřovat systému, že je funkční, vesmíru, že to s námi myslí dobře, nebo autoritám, že nám nelžou. Ale bez problémů můžeme důvěřovat svým dětem, ať už jako rodič, nebo jako učitel.
Důvěřovat jejich vnitřní síle a schopnostem. Důvěřovat jejich pohnutkám a snažit se jim porozumět, místo abychom je odmítali. Důvěřovat jejich pohledu na svět, který je nejspíš jiný než náš, ale právě proto je pro nás přínosný.
Důvěra umí nejen vytvořit prostor, kde se velmi dobře daří vzdělávání, ale hlavně přináší řešení do konfliktů a situací, které vypadají beznadějně. A co je nejlepší – jde krásně trénovat a zvládne to každý. A nejlepšími učiteli jsou právě naše děti. Tak zkusme na chvíli obrácenou perspektivu a dovolme jim, ať něco naučí ony nás.
