Foto: Jan Majer

Otřesené jistoty školní docházky

Zodpovědnost za kvalitní vzdělání svých dětí mají odjakživa v rukou rodiče.

Psychosomatická terapeutka a koučka Renata Ježková už pátým rokem vzdělává své děti doma. Na úvod našeho rozhovoru nicméně zdůraznila, že to je úplně něco jiného než to, co nyní v době uzavření škol prožívají běžní žáci a jejich rodiče: „Ráda bych předeslala, že to, co momentálně probíhá v rodinách kvůli uzavření škol, rozhodně není domácí vzdělávání. Je to nějaký hybrid mezi distanční výukou a krizovým managementem a je to extrémně náročné pro všechny zúčastněné, protože to přišlo prakticky ze dne na den a povinně pro všechny. Domácímu vzdělávání v pravém slova smyslu předchází pečlivé zvažování možností a alternativ, včetně plynulého přizpůsobování života rodiny. Přestože jsem velký zastánce domácího vzdělávání, tak rodiče, co do toho byli takto hozeni, dost lituji – a zároveň se trochu bojím, aby to nepokazilo pověst skutečnému domácímu vzdělávání, protože to takhle rozhodně nevypadá ani náznakem.“

Proč jste se rozhodla, že své děti budete vzdělávat doma?
Já s tou myšlenkou koketovala už při studiu na pedagogické fakultě, když jsem ještě děti neměla. Byla to moje třetí vysoká škola v pořadí, protože si rodiče přáli, abych konečně studovala taky něco „praktického“, a upřímně řečeno mě to studium příliš nepřesvědčilo o kvalitě systému jako takového. Do té doby jsem vzdělávání vnímala jen subjektivně prizmatem svých vlastních zkušeností, které byly naprosto bezproblémové. Ale na tom peďáku jsem nahlédla víc za oponu a měla jsem proti tomu, co jsem zjišťovala, čím dál větší výhrady. K tomu se pak přidal dost nepěkný zážitek staršího syna první (a poslední) den školky, naše časté stěhování a můj značný odpor ke kolektivistickým institucím a aktivitám. Domácí vzdělávání bylo tím pádem logická volba.

Jak jsou teď vaše děti staré? V jaké jsou „třídě“?
Synům je deset a dvanáct let a jsou ve třetí a páté třídě. Starší syn měl odklad, protože jsme v té době zvažovali jednu velmi sympatickou a na tehdejší poměry velmi svobodnou a respektující školu, ale nevešli jsme se těsně o jedno místo. Během toho roku jsem se pak utvrdila v tom, že zůstane definitivně doma.

Měla jste od začátku v plánu provést své děti takto celým základním vzděláváním?
Ano, když už jsem se rozhodla, doufala jsem, že to zvládneme po celou dobu základního vzdělávání. V té době ještě nebylo jasné, jak to bude s druhým stupněm, tak to bylo trochu napjaté, ale nakonec to dopadlo pro nás dobře a v současné době je možné takto vzdělávat děti po celou dobu povinné školní docházky. Jediný rozdíl je v tom, že na druhý stupeň už je vyžadováno, aby měl rodič (stačí jeden) vysokoškolské vzdělání jakéhokoliv směru. Pokud nemá, potřebuje rodina garanta s VŠ. Na první stupeň stačí maturita.

Měla jste na začátku nějaké pochybnosti?
Nikdy jsem neměla pochybnosti v tom, jestli děti zvládnu naučit, co je třeba. Konečně, jsem vystudovaný učitel (směje se). Ale měla jsem veliké pochybnosti o tom, jestli skutečně dělám dobře, jestli je o něco nepřipravím, jestli je vůbec správně, aby byly tolik se mnou, jestli jim nenutím svůj vlastní pohled na svět… Jsou to otázky, na které nikdy nedostanu odpověď, protože nevím, co by se stalo, kdyby do školy šly. Takže se prostě jen snažím přijmout co nejlépe tu zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzala, a snažím se, aby z toho maximálně profitovali. A protože jsem psychosomatický terapeut a téma zdraví je pro mě naprosto zásadní, „úspěchy“ tohoto svého snažení měřím i tím, jak jsou fyzicky a psychicky vyrovnaní a odolní. Tady pro mě osobně leží velký benefit domácího vzdělávání, který velkou část mých pochybností rozptyluje. To, že dítě, které je ve vývinu a emocionálně ještě ne zcela zralé, může spát, jak potřebuje, jíst kvalitní a domácí jídlo (nikoliv na povel, ale když má hlad) a trávit spoustu času venku a v přírodě, považuji za naprosto neocenitelné.

Užitečné a smysluplné

Jak vlastně vypadá váš učební plán? Musíte obsáhnout látku, která se učí v základních školách? Chodí vaše děti někam skládat zkoušky?
Každé dítě, které je v domácím vzdělávání, je zapsané v nějaké základní škole a je vedeno jako žák v individuálním vzdělávání. A stejně jako má každá škola jiné metody a nároky na žáky v denním režimu, má je i na domškoláky. Takže ano, nějakým způsobem kopírujeme vzdělávací plán, který škola má, a dvakrát ročně chodíme na přezkoušení. Také se můžeme účastnit akcí školy, čehož čas od času využíváme. Podoba přezkoušení záleží na dané škole. My máme třeba přezkoušení portfoliové, což znamená, že děti během roku zpracovávají různá témata, která nějak souvisejí s obsahem učiva, a během přezkoušení si pak o tom s paní učitelkou povídají. Dostávají pak klasické vysvědčení jako žáci v denní docházce.

Jak se vypořádáváte s tématy, kterým sama nerozumíte? Na druhém stupni se přece jen už vyskytují věci, které si člověk v dospělosti těžko může pamatovat…
Zatím jsme nenarazili na nic, co by bylo nějak problematické, ale já byla na základce ta klasická „šprtka“ se samými jedničkami, aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, takže mám asi dobrý základ (směje se).

Učíte děti sama i cizí jazyky?
To jsem měla v plánu, protože jsem při studiu pracovala jako lektorka angličtiny a francouzštiny a tlumočnice. Takže jsem si v tom docela věřila. Synové mě ale dost rychle vyvedli z omylu a moje snahy naprosto sabotovali. Když jsem zjistila, že díky sledování cizojazyčných videí a hraní počítačových her v angličtině umí daleko víc, než bych si dokázala představit, nechala jsem to být. Doteď nechápu, jak je to možné – já jsem v tomhle „stará škola“, vždycky jsem se hezky učila slovíčka, pak gramatiku… Oni se naučili naprosto přirozeně. Je na tom krásně vidět, jak to „svobodné“ vzdělávání funguje. Pokud daná činnost dává dítěti smysl a k něčemu ji potřebuje, tak často ani nepotřebuje vaši pomoc, aby si ji perfektně osvojilo. Starší syn sleduje videa, která já mám chvílemi problém pobrat, filmy preferuje v originálu s titulky. Zatím mají oba jeden jazyk, angličtinu, ale s dalšími půjdeme stejnou cestou.

Jak se vypořádáváte s tématy, které školní osnovy předepisují, ale vy sama je pokládáte za nepodstatná?
Jen faktická poznámka – osnovy už neexistují, a to docela dlouho. Povinné výstupy, tedy to, co děti musejí znát, určuje Rámcový vzdělávací program a ten je v mnoha věcech poměrně volný a dává školám hodně prostoru. Na základě něj si každá škola vypracuje svůj vlastní Školní vzdělávací program (to je povinný dokument, který musí být volně dosažitelný třeba na webu školy) a ten je pak závazný co do obsahu výuky. Takže prvním krokem je zjistit si, jaký má škola vzdělávací program, co v něm přesně je, jakými způsoby ho naplňují (tedy jakou formou věci v něm uvedené učí) a máte celkem dobrou představu o tom, jestli je poměr „zbytečností“ slučitelný s vaším osobním nastavením.

Naše školství například klade extrémní důraz na větný rozbor – všechny ty věty přísudkové, doplňkové a podobně. V praxi to k ničemu moc není, ale i vaše děti se s tím patrně setkají u přijímacích zkoušek na střední školu.
Ten větný rozbor je takový evergreen, který osobně pokládám za totální nesmysl a z mého pohledu patří na humanitní gymnázia a filologické obory VŠ. A to říkám jako člověk, který ho už od základky zbožňuje. Takové věci učím děti stylem „nutné zlo“, a tedy tak, abychom někde nenarazili. Jelikož jsem si vybírala školy pro oba velmi pečlivě, abych s jejich plány souzněla, je toho „nutného zla“ skutečně minimum. Přijímací zkoušky na SŠ jsou trochu jiná věc, ale doufám, že při současných změnách je určitá pravděpodobnost, že se změní i toto. Nicméně pokud by nebylo zbytí, tak se to prostě naučí, ono to zas tak těžké není.

Nehrajeme si na školu

Zapojuje se do domácí výuky i otec vašich dětí?
Myslím si, že je naprosto nezbytné, aby v otázce vzdělávání byli rodiče v souladu a vzájemně se doplňovali a podporovali. My se s manželem tak trochu střídáme, podle toho, kdo z nás zrovna víc pracuje. Větší část a nějaké nastavení struktury je spíš moje parketa a já také vedu v patrnosti, co je ve vztahu k systému potřeba a jak to budeme naplňovat. On do toho na druhou stranu vnáší nějaký rigidnější řád, protože já jsem dost neuspořádaná a funguju spíš v kontinuu než v lineárním čase. Měli jsme období, kdy jsem já pracovala na plný úvazek a on byl s klukama doma skoro dva roky. Starší právě začínal „chodit do školy“. Oba to považujeme za skvělou zkušenost – já pochopila, proč si po deseti hodinách v práci nechcete hrát s dětmi, a on zase zjistil, co tedy ta žena na mateřské celé dny dělá, když nepracuje (směje se). I když tam bylo místy dost třecích ploch, tak jsme se díky tomu docela dobře sladili a teď už většina věcí funguje poměrně organicky.

Kolik času denně vaše děti celkem věnují učení? Mají nějaký režim, pokud jde o vstávání, začátek učení? Ptám se i proto, že by to mohlo být inspirací pro rodiče a děti během uzavření škol.
To neumím změřit, protože nefungujeme tak, že bychom si doma „hráli na školu“. Režim nemáme žádný nebo velmi fluidní. Jak už jsem řekla, to, že se vyspí, jak potřebují, považuji za jeden z velkých benefitů, takže je rozhodně nenutím vstávat. Dopoledne se pak věnují nějakým samostatným činnostem a já práci, odpoledne se snažíme trávit co možná nejvíc času venku. Venku toho také z těch „školních“ věcí probereme asi nejvíc, protože vždycky máme nějaké téma, o kterém si povídáme. Ale často jsou to věci, které považuji za důležité já, bez ohledu na to, jestli a kdy se učí ve škole. Takže já pro nikoho inspirací k nějakému strukturovanému učení doma asi nebudu, je mi líto (směje se).

Čtou si vaše děti samy od sebe? Mají „povinnou četbu“?
Čtou míň, než bych si představovala, protože já jsem ten typ, co čte pořád a všude. Starší čte, a pokud ho něco opravdu zaujme, tak pak čte hodně. Mladší moc neposedí, čtení knih je na něj příliš klidová aktivita. K četbě je vedu cíleně tím, že jsem jim řekla, že prostě budou psát bez chyb a gramaticky správně, a nejlepší a nejpříjemnější cesta, jak toho docílit, je, že budou hodně číst. Tak ať si vyberou, jestli chtějí dělat gramatická cvičení a psát diktáty, nebo budou číst. Minimálně na pravopis to funguje skvěle, i mladší syn píše prakticky bez chyb, když pominu věci jako třeba příčestí minulé. Knihy si vybírají sami nebo jim něco doporučím, ale rozhodnutí pak nechám na nich. S „povinnou četbou“ začneme později, protože za ni považuji třeba Platóna a to ještě chvíli vydrží (směje se). Teď chci, aby prostě četli, a nehodlám jim to zprotivit nějakými nařízenými tématy.

Tak už sakra něco dělej!

Často teď slyším od svých kamarádek, matek mladších školáků, že dětem se do domácího učení nechce, vztekají se. Někdy je těžké je vůbec přimět, aby si přečetly e‑maily ze školy a začaly něco dělat. Znáte to také?
To je právě ten rozdíl mezi domácím vzděláváním a tím chaosem, co zažívají momentálně rodiče školních dětí. Většina rodin s dětmi v domácím vzdělávání funguje na principu nějakého konsenzu, svůj „učební model“ mají vyladěný a přizpůsobený svým potřebám a zálibám, takže není potřeba děti do něčeho nutit nebo je nějak výrazně „motivovat“. Ano, jsou aktivity, které zrovna nemusejí, u nás je to třeba psaní rukou, to kluky vážně vůbec nebaví. Ale veškerý „vzdor“ je omezený maximálně na otrávené ale jo, už jdu na to.

Čím to podle vás je?
Já jsem nikdy neměla problém s tím, že by se kluci kvůli něčemu vztekali. Myslím, že velká část podobných scén vzniká z tlaku, který cítí rodič a přenáší ho na dítě. Tahle situace se školou doma je typická – rodič nestíhá, byl zvyklý, že věci kolem vzdělávání obstarává škola, vlastně neví, jak se k tomu postavit, často má sám problém, aby považoval nároky školy za oprávněné. Je napjatý a jeho „vzkaz“ směrem k dítěti je tak už sakra něco dělej, vždyť jde o tebe, tak mi s tím pomoz. Ale dítě je v situaci, kterou si nezvolilo, která ho otravuje a nevidí v ní žádný smysl. K tomu všechno to napětí kolem, strach a panika. Myslet si, že to na děti nepůsobí, protože „tomu nerozumí“, je vážně dost mimo. Děti tou situací trpí daleko víc než dospělí – vnímají, že se něco děje, že je to dost závažné, že se dějí změny, které silně zasahují do jejich života (třeba právě ty zavřené školy), ale nikdo to s nimi moc neřeší, nemají možnost se do situace nějak zapojit po svém. Logicky pak protestují proti nárokům, které považují za nesmyslné. Z mého pohledu tady některé školy fatálně selhaly, když naprosto ignorovaly komplikovanost situace, ve které se rodiny ze dne na den ocitly, a jen si jely to svoje když nebudete umět vyjmenovaná slova, všichni tady umřeme. Jsem ve skupině, která pomáhá rodičům řešit problémy se školami (nejen teď, existuje už docela dlouho) a některé ty příběhy jsou neskutečné.

Co tedy rodiče mohou v této situaci pro děti udělat nejlepšího?
Moje „rada“ by zněla: zajistěte, ať je vaše dítě psychicky v pohodě, mluvte s ním o tom, jak se ve vztahu k situaci cítíte vy, ptejte se, jak se cítí ono, a postavte jeho prožívání na první místo a vykašlete se na maily ze školy. Doporučení MŠMT jsou v tomto ohledu k rodinám velmi vstřícná, asi byli sami zděšeni tím, co se na některých školách strhlo. Ve chvíli, kdy budete vy v klidu a dítě v klidu, není problém se s ním domluvit, co ze školních povinností dělat chce, co ne a proč. Poslouchejte děti, co vám říkají. Mají ke svému počínání stejně dobré a často lepší důvody než dospělí.

Jsem přesvědčená o tom, že jednou z velkých výhod domácího vzdělávání je to, že se dítě neučí pro známky. Že zůstává zachována radost ze samotného učení. Ale přece jen: máte ve své domácí škole nějaký systém odměn či motivací?
Vůbec. Ani za nic jiného je neodměňuji nebo nijak nemotivuji. Když chci, aby si uklidili pokoj, tak jim řeknu, ať si uklidí pokoj. Já jsem v některých ohledech docela přísná v tom smyslu, že některé věci prostě platí bez debat a hotovo. To samé u toho učení. Tam je snad jediná „motivace“ to, aby nám domácí vzdělávání nezrušili. Tím občas vyhrožuju (směje se). Ale to je právě u těch věcí, co jsou „nutné zlo“ a které plníme, abychom nějak dostáli nárokům systému, přestože bych si uměla představit ideálnější variantu. Takže co se týče učení jako takového, mají kluci vlastně dvě kategorie: je to nutnost, ale pomůže mi to dosáhnout něčeho, co chci, a je to něco, co chci rovnou. Takže žádné odměny a extrémní motivace není potřeba.

Rodiče dětí, které chodí do běžné školy, často narážejí na to, že chtějí svému potomkovi něco vysvětlit, ale dítě jejich způsob vysvětlování odmítá s tím, že „paní učitelka to po nás ale chce jinak“. Jinými slovy, pro dítě je přednější uspokojit učitelku než danou věc pochopit, třeba i trochu jiným způsobem. A je to celkem pochopitelné, když se na to dívám očima toho dítěte. Měla byste nějakou radu, jak to řešit?
Tohle je docela ošemetné. Uvědomte si, že když pošlete dítě do školy, tak ho dáváte do systému, který je striktně hierarchický a kterému doslova „vládne“ učitel. Má nad těmi dětmi obrovskou moc a děti to vědí. Ovlivňuje i to, jakým způsobem funguje kolektiv, jestli jsou děti k sobě hodné, nebo se tam naopak někomu „nadržuje“ a někdo někoho ponižuje, nebo tam bují šikana. Rozdává známky, které určují, kde se v tom systému dítě nachází a jakou má – z pohledu systému – hodnotu. I pro dospělého člověka by bylo těžké si v takovém systému udržet nějakou vnitřní integritu, a vy tam pošlete šestileté mrně. Logicky se mnoho dětí přizpůsobí tak, jak by se přizpůsobily čemukoliv jinému, protože na tom závisí jejich přežití. Jediný, kdo to může nějakým způsobem zvrátit, je konkrétní učitel. Protože jeho úkol není být za boha všemohoucího, ale být těm dětem průvodcem během jejich vzdělávání. Měla bych velmi snadnou, ale trochu radikální radu, jak to řešit. Dejte dítě jinam, protože tohle je špatný učitel. Dobrý učitel naopak podporuje dítě v tom, aby o věcech přemýšlelo, aby hledalo cesty, aby upozorňovalo na nesrovnalosti a bylo kreativní. Děti tráví ve škole strašně moc času a je to pro každého naprosto určující životní zkušenost. Hledejte pro ně dobré učitele, kritizujte ty špatné, vyžadujte kvalitu. Jsou to vaše děti, nic cennějšího na světě nemáte.

Na vašem webu jsem si přečetla, že usilujete o to, aby vaše domácí vzdělávání bylo co nejvíc sebeřízené. Podléhají vaše děti někdy prokrastinaci? Jak to řešíte?
Osobně považuji prokrastinaci za pseudoproblém, který naznačuje, že jsme jako společnost došli do bodu, kdy asi opravdu nemáme co na práci. Vlastně nevím, co to je, protože pokud něco dělám (nebo naopak nedělám), tak pro to mám nějaký důvod. Když místo práce na projektu, který hoří, koukám na seriály, tak je možná něco v nepořádku s mým vztahem k danému projektu, a ne v tom, že jsem si špatně napsala to‑do list. Asi to není moc populární názor, ale souvisí to s tím sebeřízeným vzděláváním. Pokud fungujete sebeřízeně, vaše aktivita vychází z vaší vnitřní motivace a je vlastně tou samotnou motivací již ospravedlněna. Jste sami sobě měřítkem efektivity. Což vylučuje prokrastinaci. Jinými slovy, pokud fungujete sebeřízeně, nemůžete prokrastinovat.

Jak tyto zásady fungují u dětí?
Konkrétně to s dětmi dělám tak, že se snažím neposuzovat vhodnost nebo nevhodnost nějaké jejich aktivity. Pokud mi něco přijde jako vyložené flákání (což je termín, který se pro „prokrastinaci“ používal za mých mladých let), tak jdu zjistit, co dělají. Takže se s nimi třeba podívám na to video, co mi přijde úplně pitomé, a chci vědět, proč na to koukají a co se jim na tom líbí. Často se dozvím docela zajímavé věci a na oplátku mám prostor jim říct, co si o tom myslím já. Mluvím s nimi o tom, co dělají a proč, co dělám já a proč, aby si uvědomovali, že člověk nejede nikdy na nějakého autopilota, že jednání má být vědomá aktivita, která vychází z nějakého rozhodnutí. Když se koukám na seriál místo toho, abych pracovala, tak to dělám proto, že se mi chce nebo si chci odpočinout, a dělám to naprosto vědomě a cíleně.

Nemůžeme spoléhat, že systém se postará

Když své děti, které se vzdělávají doma, srovnáte se stejně starými dětmi svých přátel, které chodí do běžných škol, v čem se navzájem liší?
Prakticky v ničem. Nevyprávějí historky ze školy a nestěžují si na učitele (směje se). Nejsou moc kompetitivní, ale to je mnou, ne tím, že nechodí do školy, i když se to takhle líp udržuje. Možná jsou víc zvyklí se na věcech domlouvat, nedělají nic tajně nebo za mými zády. Ale to si taky myslím, že je spíš celkovou atmosférou v rodině než vyloženě školou. Ale určitě mají víc času na věci, které je zajímají a které je baví. Nejedou v tom modu napřed povinnosti, potom zábava. Ne že by kluci žádné povinnosti neměli, ale mají víc prostoru si je nějak řídit sami a většinou jsou to věci, u kterých chápou smysl a proč je potřeba je dělat. Opravdu chápou – ne že se to musí, protože to někdo jiný tak chce.

Mají například jiný vztah k internetu než jejich vrstevníci?
V tom je možná největší rozdíl. Technologie a internet jsem regulovala velmi málo, a jen když byli kluci opravdu malí. Teď to mají prakticky neomezené. V porovnání se školními dětmi k počítači a internetu mají daleko vyrovnanější vztah. Používají ho jako nástroj k učení nebo zdroj zábavy, ale není tam takový ten bulimický styl konzumace, který vidím u dětí, co to mají striktně omezené. Nepodléhají moc nějakým trendům – co chtěli, to si osahali a zkusili, a vybrali si, co je zajímá a baví. Díky tomu se také dobře orientují v bezpečnosti na internetu, poznají i nepřiznaný reklamní obsah, vědí, jak se vytvářejí fake news, jak jsou zneužitelná data a informace… V některých věcech už se v tomto ohledu učím já od nich.

Co podle vás může tohle (asi) dva měsíce trvající období domácí školy přinést pozitivního rodičům a dětem, které chodí do běžných škol?
Myslím, že mnoho rodičů zjistí, že děti dokážou pracovat celkem zodpovědně i samostatně a že je to často daleko efektivnější. Protože to, co děláte ve škole s celou třídou hodinu, bude mít to dítě doma hotové za dvacet minut. Také by se mohli začít trochu víc zajímat o to, co se ve školách učí, protože tahle situace ukazuje, že mohou přijít chvíle, kdy budete potřebovat daleko víc kritické myšlení než větný rozbor a schopnost umět se přizpůsobit změnám bude důležitější než vědět přesně, jak je vysoká Sněžka. Dost brutálním způsobem vyšlo najevo, která škola je plná „starých struktur“ a kde to naopak funguje respektujícím způsobem, škola považuje rodiče i žáky za plnohodnotné partnery. Také se ukázalo, že technologie jsou sice zlý pán, ale velmi dobrý sluha, takže plošné omezování je trochu kontraproduktivní a spíš by bylo lepší je do výuky víc zapojit než předstírat, že za všechno zlo světa můžou mobily. A v neposlední řadě doufám, že to posílí povědomí o tom, že přestože je základní školní docházka povinná, tak je to stále především na nás, rodičích, zajistit kvalitní vzdělávání dětí a že přenášet zodpovědnost cele na systém se v dnešní dost turbulentní době nemusí úplně vyplatit. Že stačí malý výpadek v systému – což v rámci systému uzavření základních škol je – a řetězovou reakcí to naprosto zásadně ovlivní váš život. Najednou nemůžete do práce nebo jen omezeně, následně nebudete mít na živobytí, legislativa s tím nepočítá, takže žijete v nejistotě, co bude dál, do toho se vám třeba hroutí podnikání a potřebovali byste řešit úplně jiné věci než malou násobilku s vypruzeným třeťákem… Doufám, že to trochu otřese tou jistotou, že se systém postará, protože nepostará nebo jen omezeně.

Co bychom si z této situace měli odnést pro sebe i pro naše děti?
Za mě je to vědomí, že je třeba velmi pečlivě zvažovat, kde odevzdám odpovědnost za něco osobního a životně důležitého do rukou někoho jiného, třeba státu. Tím nemyslím, že si mají všichni najednou nechat děti doma, aby byli nezávislí a děti se učily efektivněji. Ale víc o těch automatizovaných volbách přemýšlet. Zavření škol nikdo z nás nikdy na takto dlouho nezažil a nikdo nečekal, že by to mohlo někdy přijít. A stejně tak můžou přijít i jiné věci, které jsme si nikdy předtím neuměli ani představit. Schopnost ustát nečekané bude možná to nejdůležitější, co budeme v nadcházející době potřebovat.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Životní mapa

Naše touhy a sny se mohou realizovat, pokud stojí na pevných základech.

17 min

Vyhořet ve vztahu

Navenek se dlouho nic neděje, pod povrchem se ale hromadí frustrace a nespokojenost.

11 min

Dojít k sobě

Chůze je dokonalý prostředek spojení s vlastním nitrem.

9 min

Manipulace v sektě

Sekty žijí z pečlivě namíchané směsi důvěry a strachu. Jejich metody využívají i mnohé firmy.

14 min

Porouchaná sebeláska

Za majestátní oponou narcismu se většinou skrývá malá ustrašená dušička.

13 min

Otevřít audio sekci