Podle racionálně-emoční behaviorální terapie (REBT) hodnotu člověka nezvyšují úspěchy ani nesnižují neúspěchy, je prostě vrozená. Aha! Tak proč tedy svět pořád všechny hodnotí, odsuzuje, odměňuje a trestá? A dá se to nějakou terapií vůbec přepsat?
Narodila jsem se jako hypersenzitivní dítě do rodiny posedlé čistotou, dokonalostí a tlakem na výkon. O nějaké bezpodmínečné lásce jen proto, že existuju, jsem se dozvěděla až při pátrání po tom, proč jsem pořád taková divná a nespokojená.
V šestnácti letech jsem objevila past stoické filozofie a vší silou (a že jsem jí tehdy měla!) se snažila k dění kolem sebe přistupovat stoicky. To mi šlo vždycky tak týden dva, než jsem předvedla nějakou nestoicky hysterickou scénu.
Do podobných pastí typu miluj svůj život, modrá alfa a dalších zázračných návodů na šťastné myšlení přinášejících sakra už konečně šťastný život jsem nepoučitelně padala i jako dospělá. Málokterý návod prozradil i to, že svět je prostě duální, že radost není bez smutku a že snaha o „zvládání negativních emocí“ je často jen jejich potlačováním.
