Uvnitř nás neustále probíhá dialog mezi různými částmi naší osobnosti. Jednou z nich je vnitřní dítě, které často nevědomě zahrnujeme výčitkami a kritikou. Jak mu můžeme pomoci, když se s ním setkáme na vědomé úrovni? A co nám to přinese? O tom hovoří terapeut a kouč Ladislav Dvořák, autor knihy Obejměte své vnitřní dítě.

Co je to vlastně vnitřní dítě? Je to dítě, kterým jsme kdysi byli, tedy náš soubor vzpomínek na zážitky a pocity z dětství, anebo je to naše současná citlivá „dětská“ stránka osobnosti?
Vnitřní dítě je tou částí naší osobnosti, která je aktuálně přítomná v našem prožívání a která má přístup k našim nejcitlivějším a nejskrytějším emocím. Je samozřejmě nějakým způsobem ovlivněna naší historii. Právě zranění nebo zakletí z minulosti nám brání plně žít v přítomnosti. Proto Alice Millerová, která pojem vnitřní dítě do psychoterapie přinesla, i John Bradshaw, který je „oživil“ a přišel s přístupem, o který se dnes většina terapeutů pracujících s vnitřním dítětem opírá, kladou takový důraz na jeho léčení. Bez jeho vyléčení často na podvědomé úrovni žijeme ve starých programech a dokola opakujeme scénáře, které jsme se naučili v dětství, i když jako dospělí bychom si mohli život zařídit úplně jiným způsobem.

Jak se vnitřní dítě v našem chování projevuje?
Může se projevovat na různých úrovních – v našem jednání, když se začneme chovat dětinsky, třeba se kvůli nějaké maličkosti urazíme, rozesmějeme nebo rozpláčeme, nebo na úrovni našeho prožívání, kdy sice jednáme „dospěle“, ale uvnitř se cítíme hrozně a něco si v duchu vyčítáme nebo se stydíme. Někdy si připadáme nemožní, neschopní, trapní… Většina z nás prožívá tyto pocity mnohem intenzivněji, než dává ve skutečnosti najevo. A někdy interakce vnitřního dítěte a vnitřního rodiče proběhne skrytě mimo pozornost našeho vědomí – najednou ztratíme náladu, přestaneme rozumět situaci, „vysypou se nám šuplíčky v hlavě“… a nerozumíme tomu, co se s námi děje.

Obyvatelé vnitřního světa

Mluvíte nejen o vnitřním dítěti, ale i o dalších částech osobnosti…
Řada psychoterapeutických přístupů mluví o tom, že se naše osobnost skládá z různých částí – Jung mluví o komplexech, psychosyntéza o podosobnostech, transakční analýza a teorie ego stavů o egostavech, voice dialogue o vnitřních hlasech a tak dále. Jsou to různé názvy pro popis části naší duše, které spolu vzájemně interagují. Naše jednání i prožívání je výsledkem jejich spolupráce nebo soutěžení. Artho Wittemann v knize Inteligence duše píše, že každá taková část má k dispozici pět základních složek: vnímání, emoce, myšlenky a jazyk, symboly a svou vlastní energii. Svým způsobem je každá z nich malou samostatnou osobností, která se může projevovat i fyzicky v našem chování.

Jsou některé z nich při práci s vnitřním dítětem důležité? Nebo s ním můžeme pracovat samostatně?
Naše vnitřní dítě je vždy v nějakém vztahu a interakci s ostatními částmi, nejčastěji s některým z vnitřních rodičů. Při práci s ním proto nevěnujeme pozornost pouze jemu, ale většinou sledujeme jeho dialog s vnitřními rodiči. Když začneme tento vnitřní dialog zvědomovat, objevují se často ze strany vnitřních rodičů výčitky, kritika a devalvace. Například: Za nic nestojíš! Zase jsi selhala! Proč se nedokážeš nikdy ozvat! Jsi hloupá! Nebudeš nikdy šťastná! a podobně. Objevuje se tam málo pochopení a podpory. Ale probíhá to tak automaticky, že nás ani nenapadne se zamyslet nad tím, co si to sami děláme.

A proč si to děláme? Proč se k sobě takto chováme?
Hlavně proto, že si to neuvědomujeme. Ve skutečnosti bychom si nedovolili chovat se k někomu druhému podobným způsobem, jako se chováme sami k sobě. V momentě, kdy si uvědomíme necitlivý a zraňující způsob našeho dialogu, můžeme začít hledat, jak jej změnit. Nemusí to být lehké, jsme na tento způsob zacházení se sebou zvyklí po mnoho let a osvojit si nový dá často hodně práce. Zatímco léčení zranění z dětství je krátkodobá, i když hodně intenzivní práce, nalezení a osvojení si nového, lepšího vztahování k sobě je často dlouhodobá záležitost, zejména pro lidi, kteří zažili velmi nefunkční vztahy s některým ze svých rodičů.

I své rodiče si neseme uvnitř sebe?
Naši vnitřní rodiče jsou originálním výtvorem, který jsme si vytvořili v dětství obvykle ve věku do šesti let, a do určité míry odpovídají zkušenostem s našimi skutečnými rodiči. Vždy je tam však určitý posun odpovídající černobílému a často dramatickému pohledu malého dítěte. Proto stojí za to své vnitřní rodiče vědomě kultivovat. Právě v tom spočívá základ práce s vnitřním dítětem, kterému citlivější vnitřní rodiče dávají prostor, podporují ho, dávají mu zdravé hranice a jsou jeho parťáci. To současně uvolňuje i kapacitu našeho Dospělého, aby mohl lépe řídit náš život.

Zranění a zakletí

Nakolik práce s vnitřním dítětem ovlivňuje vaši práci se skutečnými klienty? Věnujete se pouze jí?
Mým základním terapeutickým řemeslem je gestalt přístup, který je zaměřený na posílení našeho dospělého prožívání a jednání, na uvědomování toho, co se v přítomnosti děje, a hledání tvořivých reakcí na situace, v nichž se nacházíme. Náš vnitřní dospělý je však často zaplavený dětskými pocity nebo ochromený rodičovskými postoji a nedokáže jednat svobodně. Tehdy je na místě přemýšlet o práci s vnitřním dítětem a vnitřními rodiči. Ve skutečnosti se vnitřnímu dítěti (a vnitřním rodičům) věnuji zhruba v jedné čtvrtině případů. V žádném případě však nezačínám svá setkání s klienty tím, že bych jim tuto práci nabízel na prvním místě. Je ovšem pravda, že se mi hlásí řada klientů, kteří četli mou knihu Obejměte své vnitřní dítě, a sami se na mě s tímto tématem obracejí.

K čemu je práce s vnitřním dítětem dobrá? Co od ní můžeme očekávat?
Práce s ním je velmi naplňující a může být i hodně rychlá. Vnitřní dítě nám do života přináší radost, krásu, úžas, tvořivost a zaujetí. Bez spojení s ním je život prázdný a šedivý. Zdravé vnitřní dítě nám umožňuje prožívat blízké vztahy – ať s přáteli, nebo s partnery. A co je ještě důležitější, umožňuje nám prožívat i zdravý vztah k sobě samým. Eric Berne přišel s několika geniálně jednoduchými modely, které se pro práci s vnitřním dítětem hodí: patří k nim jeho popis ego stavů Dítě, Rodič a Dospělý a také koncept Ok a ne‑Ok prožívání. Pokud máme dobrý vztah se svým vnitřním dítětem, cítíme se Ok. Jakmile je za něco kritizujeme, nadáváme mu nebo je devalvujeme, cítíme se ne‑Ok. A to je velmi nepříjemný pocit.

A co naopak očekávat nemůžeme? Jaké jsou její limity?
Práce s vnitřním dítětem je hluboká prožitková práce, ale není to zázračný všelék. Pomůže nám právě tehdy, když je náš Dospělý zaplavován dětskými pocity, když nás omezují představy, co všechno bychom měli nebo neměli dělat, co musíme nebo nesmíme, nebo když nás trápí zranění a zakletí z našeho dětství, která omezují náš dospělý život. Nepomůže nám tam, kde potřebujeme řešit dospělé záležitosti.

Jaký je rozdíl mezi zraněním a zakletím?
Zranění jsme zažili například, když nám umřela maminka nebo nás táta mlátil, ztratili jsme nejbližší kamarády, sestra nám rozbila oblíbenou hračku. To jsou situace, které v nás zůstaly nedokončené a bolí nás, protože s námi tehdy nebyl nikdo, kdo by nám pomohl je prožít a uzavřít. Tyto situace je vhodné přijmout a odtruchlit, aby nám neuzavíraly cestu k naší citlivosti. Se zakletím je to složitější. To je situace, kdy dítě přijme za svůj nějaký škodlivý přístup či pohled některého z rodičů nebo jiných důležitých osob ve svém dětství a vidí svět „jejich očima“. Může sem patřit situace, kdy někdo z blízké rodiny zneužívá nebo týrá dítě, ale máma mu tvrdí, že si to jen vymýšlí nebo že za to může, a dítě toto vysvětlení přijme. Mohou sem patřit i méně nebezpečná zakletí, například že se dítě musí bez ohledu na své potřeby o vše s ostatními podělit, že nesmí vyjadřovat pocity, že nesmí nikomu věřit… Na práci se zakletím potřebujeme bezpečný terapeutický prostor, protože je s ním obvykle spojený veliký strach – ze zavržení, z odmítnutí – a často také hluboký pocit studu.

Navázat kontakt

Proč by se měl normální člověk, který nepotřebuje terapii, vůbec o své vnitřní dítě zajímat?
Aby měl na výběr, jak chce žít. Člověk je nesmírně složitá bytost. Touha informovat lidi o tom, jak naše psychika funguje, aby se jim v životě lépe dařilo, inspiruje řadu autorů k psaní populárně psychologických knih. Zvídavým lidským bytostem pomáhá uvědomění toho, jak žijí a jak jejich psychika funguje. Někdy velmi jednoduchá informace stačí k dalekosáhlým životním změnám. Vnitřní dítě je důležitou součástí každého z nás a informace o tom, jak díky vědomému kontaktu s ním můžeme prožívat více radosti a harmoničtější vztah sami se sebou i druhými, mi přišly natolik důležité, že jsem o tom před lety napsal knihu Obejměte své vnitřní dítě. Nyní píšu její pokračování s pracovním názvem Osvoboďte své vnitřní dítě, která se čtenářům snaží ukázat cestu, jak změnit rigidní a neprospěšné scénáře svého chování na zdravé a pozitivní.

Může dialog se svým vnitřním dítětem vést člověk sám, bez pomoci terapeuta, třeba na základě vaší knihy? Jaká jsou v tom případě rizika?
Vnitřní dítě je přirozenou součástí naší osobnosti, podvědomě s ním vedeme dialog takřka neustále. Často klientům říkám, že nejpřirozenější je dobrá spolupráce našeho Dospělého a vnitřního dítěte. Dospělý dokáže dítě „dovést na hřiště“, kde si může hrát, ale také mu může říci – teď se schovej, tady to není bezpečné, to zvládnu já! A dokáže je také zastavit, když chce vyvést nějakou vylomeninu. Vést dialog se svým vnitřním dítětem je jednoduché, pokud je to dítě zdravé. Ale v případě, že v sobě ukrývá příliš mnoho bolesti nebo když je hlas vnitřních rodičů příliš silný, objeví se mezi Dospělým a vnitřním dítětem znecitlivující přepážka, která Dospělého chrání před zaplavením příliš bolestnými pocity, ale současně jej odřezává i od radostných pocitů. Pak potřebujeme průvodce, který by nám pomohl se k těmto pocitům dostat a vyléčit je. John Bradshaw popisuje v Návratu domů fyziologické pochody, které tuto překážku v našem mozku vytvářejí. Osobně si myslím, že na neurofyziologické úrovni používáme ještě mnohem složitější a jemnější procesy, které současná neurověda teprve objevuje. Ale můžeme si to představit velmi jednoduše tak, že mezi jednotlivými částmi osobnosti existuje jakási membrána, která musí být dostatečně silná, aby je oddělila, ale současně dostatečně propustná, aby jim umožnila vzájemný kontakt. Právě na tom s klienty po vyléčení zranění a rozpletení zakletí často pracujeme.

Když se ke svému vnitřnímu dítěti snažíme přiblížit, vybavit si ho ve své mysli, jak poznáme, že „je to ono“? Každý si asi dokáže vybavit nějakou postavičku, které dá podobu ze svých starých fotografií a přiřadí k ní emoce nebo zážitky z dětství, ale ty se budou lišit, když si vybavíme dítě tříleté nebo třeba desetileté. Jak tedy poznám, že jde opravdu o „vnitřní dítě“, a ne nějakou chtěnou představu, kterou jsem si vytvořila?
John Bradshaw přišel na to, že vnitřní dítě můžeme ve svých představách oživit, že se s ním můžeme v imaginacích nebo při přehrávání různých situací setkat a hledat k němu i dalším částem své osobnosti nový přístup. V momentě, kdy něco podobného zažijete, tak víte, že jste se setkala se svým vnitřním dítětem. Tento prožitek se velmi liší od pouhých vzpomínek nebo příběhu o našem dětství, i když s ním samozřejmě může souviset. Pokud se s vnitřním dítětem chcete setkat, stačí si udělat velmi jednoduchou imaginaci: najděte si nějaké místo, kde vás chvíli nebude nikdo rušit, zklidněte se a se zavřenýma očima si představte, že se nacházíte na nějakém pro vás příjemném místě. A pak si představte, že za vámi stojí vaše vnitřní dítě. Otočte se – a máte příležitost se s ním setkat. Můžete se jej ptát, jak se cítí a co potřebuje. Může se ale stát, že vaše vnitřní dítě bude smutné, naštvané na vás, že je zanedbáváte, nebo se s vámi odmítne bavit. Ale v každém případě budete vědět, že toto je vaše vnitřní dítě. Dokud to nezažijete, můžete mít různé představy a pochybnosti, ale v okamžiku, kdy to zažijete, vaše pochybnosti zmizí. Prostě víte, že je to ono.

Iluze o šťastném dětství

Můžeme své vnitřní dítě změnit, nebo je z dětství navždy dáno, že je takové, jako bylo tenkrát? A můžeme skrze dialog s vnitřním dítětem změnit svoje současné dospělé já?
Naše současné vnitřní dítě je někým trochu jiným než to, kým jsme kdysi byli. Při práci s ním obvykle pochopíme své dětství mnohem hlouběji než dosud. Alice Millerová, která jako první terapeutka zavedla pojem vnitřní dítě, říká, že ke skutečné změně může dojít jen tehdy, když se zbavíme iluze o šťastném dětství. Ke změně může dojít, když se nám podaří zvědomit a změnit vzájemný vztah našich vnitřních částí. Vnitřní dítě má (podobně jako skutečné malé děti) velmi proměnlivé chování v závislosti na tom, kdo a jakým způsobem se k němu vztahuje. V momentě, kdy se nám podaří změnit vztah vnitřních rodičů k němu a osvobodit našeho Dospělého, dojde k výrazné proměně naší osobnosti. Ale to neznamená, že nás naši bližní přestanou poznávat. Možná si jenom všimnou některých našich změněných reakcí. Obvykle to však poznáme my sami díky změně svého prožívání.

Ve své knize často poukazujete na to, že naše současné psychické a vztahové problémy jsou způsobeny zraněními a zakletími z dětství. Nevede to ale nakonec k tomu, že to z lidí snímá zodpovědnost za jejich chování? „Jsem holt takový, protože rodiče na mě nebyli hodní.“
Jak jsem nedávno zjistil, podobný přístup bohužel zaujímají i někteří psychoterapeuti! To pokládám za hrubou chybu. Svým klientům – pracuji výhradně s dospělými – naopak říkám: do patnácti let vás vychovávali vaši rodiče, ale od té doby se vychováváte sami. Máte život ve svých rukou. Co s tím chcete udělat? Nemá cenu podporovat obviňování rodičů. Rodiče každého z nás určitě udělali při naší výchově spoustu chyb, ale dělali to nejlepší, co uměli. Je na nás, co se nyní se svým životem pokusíme udělat my sami. Obviňování rodičů je hra, která nikam nevede.

S jakými zraněními či zakletími z dětství se u svých klientů setkáváte nejčastěji?
Nejčastěji si klienti stěžují na zaplavení dětskými pocity nebo naopak na to, že vůbec nic necítí. Některým vadí jejich přílišná kritičnost k sobě nebo i k druhým. A u některých klientů při práci s nimi zjistím, že místo Dospělého je se mnou v kontaktu jejich přemoudřelé úzkostné Dítě.

Projevuje se na vašich klientech generační rozdíl ve stylu výchovy? Před rokem 1989 byla u nás tradiční výchova spíš přísnější, od 90. let k nám začaly přicházet svobodnější výchovné trendy. Jsou „vnitřní děti“ vašich mladších klientů (těch, kteří zažili dětství po revoluci) v něčem jiné než u těch starších?
Já osobně jsem příliš velký rozdíl nezaznamenal, ale má kolegyně Ivana Veltrubská, se kterou kurzy Obejměte své vnitřní dítě vedeme, ano. Vnitřní děti starších ročníků bývají obvykle utlačované a rády přivítají laskavost, zájem a péči. U mladších ročníků to do značné míry stále platí (nedělejme si iluze, že liberální výchova je převládajícím způsobem výchovy u nás), ale mnohem častěji se kromě této reakce můžeme setkat s dalšími dvěma extrémy – jedním z nich jsou lidé s rozcapeným bezhraničním vnitřním dítětem, kteří si myslí, že mají na všechno nárok, ale současně mohou být depresivní a bezradní, protože nevědí, co si se svým životem počít a jak se v realitě chovat, a další část tvoří klienti, kteří si paradoxně pod vlivem příliš liberální výchovy vytvořili obraz velmi náročných a krutých vnitřních rodičů, protože neměli korekci v podobě reálných vzorů. V takovém případě se může stát, že to přehánějí, velmi se trápí, ale současně se velmi nechtějí svých „ideálních“ kritických rodičů vzdát.

Setkání s vnitřním dítětem je zážitek, který v nás vzbudí mnoho emocí, možná bolestných, ale zároveň úlevných. Nemůže to ale nakonec vést spíše k závislosti na podobných katarzních zážitcích (například na seminářích, workshopech) než k trvalé proměně sebe sama?
Léčivé setkání s vnitřním dítětem vede obvykle k prohloubení naší citlivosti a posílení porozumění sama sobě. Není tedy důvod, proč by mělo vést k závislosti. Na druhou stranu nejde vyloučit, že na seminář o vnitřním dítěti přijdou věční hledači, kteří jej zařadí do katalogu svých prožitků, a aniž by se jich příliš dotkl, půjdou zase o dům dál. Nicméně tahle podezíravost je určitým fenoménem dnešní doby: ještě přednedávnem lékaři s vážnou tváří varovali například před závislostí na masážích nebo na jakýchkoliv seberozvojových akcích. Upřímně řečeno, pokud někdo propadne závislosti na seberozvojových seminářích, je to z mého hlediska mnohem lepší než závislost na kouření nebo alkoholu.