Když nemáme rádi sami sebe, jak by nás mohl mít rád někdo jiný? Takoví lidé se pak vrhají do vztahů v naději, že jim druhý dá to, co jim chybí. Nebo se z nich stávají lovci milostných trofejí.
Pocit vlastní sebehodnoty získáváme ztotožňováním s tím, co nám říkali rodiče, když jsme byli dětmi. Pokud nám dávali najevo, že nestojíme za nic, pokud jsme často slýchali dehonestující výroky typu
- na co sáhneš, to pokazíš
- ty to nikam v životě nedotáhneš
- měl/a by ses chovat spíše jako tvůj spolužák Jarda, z něho si vem příklad
- na to nemáš
- máš v hlavě seno
- neměl/a by ses takhle tvářit
a přitom nás rodiče málo chválili, vše, co jsme udělali správně, brali jako samozřejmost, tak jsme si postupně vytvořili sebeobraz, ve kterém převažuje to negativní o nás: pocit, že za nic nestojíme.
Pokud nemáme pocit vlastní sebehodnoty, očekáváme od partnera, že nám ho dá on.
To může vést k tomu, že když se začneme srovnávat v dospělosti s ostatními lidmi (a většinou se nesrovnáváme s těmi, kteří jsou méně úspěšní než my, ale právě s těmi, kteří se nám zdají úspěšnější), přijdeme k závěru, že druzí jsou lepší než my.
Když nemám rád/a sám sebe, jak by mě mohl mít rád někdo jiný? Pak je pro mě jednoduché dát druhému své tělo, nechat se využít, nevidět, že druhý mě nemá doopravdy rád, že se mu jen líbí mé tělo, a poté se (opět) zklamat a propadnout do ještě větší propasti.
Nebo se snažit svou ztracenou sebeúctu získat počtem úlovků těch, kteří se s námi vyspí – čím více, tím jsem lepší, protože nevěřím tomu, že bych mohl/a mít krásný partnerský vztah s někým, kdo mě bude milovat takového, jaký jsem.
Měj mě rád
Pokud nemáme pocit vlastní sebehodnoty, očekáváme od partnera, že nám ho dá on. Jakmile si nějakého najdeme, najednou vzroste naše sebevědomí – já jsem ten úspěšný, který má partnera, a ostatní jsou ti loseři. No jo, jenže pokud ten pocit vlastní sebehodnoty v sobě a priori nemáme, můžeme mít tendenci se tomu druhému rychle vydat, abychom si ho „pojistili“.
Partner s námi přece nebude chodit jen tak, nebude stát jen o naši duši, která nestojí za nic (jak jsme slýchávali doma), tomu nevěřím! Proto mu musím dát své tělo, to je přece důkaz mé lásky.
Mladé dívky si často říkají, že když se se svým chlapcem nevyspí hned, přestane o ně mít jejich partner zájem – bojí se, že si najde jinou, která nebude dělat takové drahoty. Proč? Protože se domnívá, že jinak pro muže není hodnotná sama o sobě. Pak se stane, že se s ní dotyčný rozejde, a to s jejím pocitem sebehodnoty zamává ještě víc – zase se nastartuje pocit, že nestojím za nic a potřebuji si najít někoho jiného, kdo zase na chvíli můj pocit sebehodnoty zvýší.
Jenže se mýlí. Zeptejte se kluků, kterou holku by si raději vybrali: tu, která je panna, nebo tu, která už spala s deseti muži? Vsaďte se, že by si vybrali tu první. Pokud holka nechce kluka hned do postele, tak v jeho očích mu stoupne na hodnotě – dívka je pro něj svou nedostupností hodnotnější. Má ji o to víc rád a tyto vztahy bývají stabilnější.
Sex není jen zábava
Bohužel do našeho smýšlení o nás samých mocně zasahují média. Téměř ve všech filmech vidíme stále stejný vzor: dva lidé se do sebe zamilují a ihned se spolu vyspí. Promiskuita je v médiích prezentována jako něco přirozeného. Tento model dávají lidem i časopisy, kde se prezentuje sex jako něco zábavného a často se opomíjí vztahová stránka. Nezmiňuje se to, že sex je vážná věc, že může vést ke zplození dítěte, a opomíjí se odpovědnost ve vztahu.
No a pak zde jsou jedinci promiskuitní, kteří si potřebují dokazovat svou vlastní hodnotu počtem úlovků – čím více partnerů/partnerek získá do postele, tím je větší „borec“, který se pak může chlubit před ostatními a tím si svůj pocit sebehodnoty uměle zvýšit.
Druhý člověk se stává jakýmsi zbožím, které použijeme k tomu, aby nám na chvíli zaplnilo tu narcistní emoční díru v našem nitru.
Pokud jste například jediným panicem mezi dospívajícími kluky, kteří se chlubí svými sexuálními zkušenostmi, dost možná budete terčem posměchu a budete si v porovnání se svými vrstevníky připadat nepatřičně. Jenže promiskuitní chování vede k modelu, kdy s partnerem/partnerkou zacházíme jako se zbožím: „Tak jsem ji zkusil, dobrý, a teď chci zase jinou.“ Jedna holka nedokáže náš pocit sebehodnoty zvýšit, tedy chvilkově ano, ale ne z dlouhodobého hlediska, proto potřebujeme další a další.
Sexualita se takhle stává nástrojem ke zvýšení našeho chybějícího pocitu sebeúcty. Druhý člověk se stává jakýmsi zbožím, které použijeme k tomu, aby nám na chvíli zaplnilo tu narcistní emoční díru v našem nitru.
Co je výsledkem? Jen psychické zranění. Pocit sebehodnoty a sebeúcty zůstává stále téměř stejně malý jako dřív, jen duše je pošramocená.
Co je tedy řešením? Jak z toho ven?
- Sami v sobě si získejte pocit sebehodnoty. Sami se oceňte, mějte se rádi takoví, jací jste.
- Nesrovnávejte se s ostatními.
- Nedávejte se druhému pohlaví hned k dispozici, mějte na paměti, že vy sami o sobě hodnotu máte.
Cílem je uvěřit tomu, že mám hodnotu i tehdy, když žádného partnera nemám. Nemusím se zahazovat s každým. Raději si počkám na toho pravého, tu pravou. Teprve když budeme mít zdravou sebeúctu, dokážeme vytvářet plnohodnotnější a svobodnější partnerské vztahy.
